Nezahojitelná popálenina

Moje posádka pro mě byla vždy velmi důležitá. Ačkoliv jsem to nerad přiznával, kdykoliv se někomu z nich něco stalo, bylo to pro mě dost bolestivé. Ano, chtěl jsem stále stoupat výš a výš, ale k tomu jsem potřeboval nejen oddané podřízené, ale i přátele. Jediným opravdovým přítelem byl Hughes. Od jeho smrti jsem ve svém životě cítil jakousi prázdnotu. Najednou tu zbyla už jen moje jednotka, a já věděl, že je stejný osud nesmí potkat, a také to, že je chci bránit až do samotného konce, než dokončím svůj cíl. Bylo to takřka nemožné, ale všem jsem to slíbil, a také to splním! Chci uchránit tuto zemi za každou cenu!
Ale cítil jsem, že mě k některým nepojí čistě oddanost nadřízeného, byl to zvláštní pocit. Nikdy jsem o žádném muži nepřemýšlel jako o objektu lásky, až po Hughesové smrti. Ženy, ty jedovaté proradné potvory, co vás dovedou zradit, šeptajíc slova lásky, těch jsem začal mít dost. Nevím odkud se to vzalo, ale v přítomnosti mého poručíka Havoca jsem měl právě tyto pocity. Kolikrát jsem mu schválně zadal nějakou nepříjemnou práci, která mu trvala dlouho, jen proto, aby se mnou zůstal až do noci v kanceláři. Havoc ten stejný Havoc, kterého jsem nedovedl uchránit.
Nyní sedím na svém lůžku a nechápu, jak se to mohlo všechno tak rychle seběhnout. To, že měl novou přítelkyni mě pálilo jak rozžhavený uhlík. A když jsme zjistili, že je Homonculus, bylo už dost pozdě. Na chvíli jako by se mi rozjasnila tvář, ale už předtím jsem věděl, že bude velmi nebezpečné se odsud dostat. Boj byl příšerný, a oba jsme skončili zranění. Ale Havoca ta proradná žena probodla skrz naskrz, už jsem měl pocit, že ho nadobro ztratím. A pak… musel jsem ho pomstít za každou cenu! Vyběhnul jsem, abych tu homonculku roztavil na kousíčky. Nechtěl jsem dovolit, aby jí to jen tak prošlo! Navíc jsem ji zachytil zrovna, když se chystala zabít i jednu z mojí posádky, to jsem absolutně nemohl dovolit! Mým oddaným vojákům nikdo nesmí ubližovat!
Bylo po všem, ale ne pro Havoca. Podíval jsem se na něj, jak tam ležel a díval se do stropu. Něco nebylo v pořádku, ale já nevěděl co. Pak jsem opět začal mluvit o svých plánech a zjistil onu strašlivou pravdu. Havoc… už nikdy nebude vojákem, nebude totiž moci chodit. Nevěřil jsem tomu, vždyť to byl jeden z mých nejlepších mužů a navíc… navíc tu byl ten podivný cit, co jsem k němu choval. Jeho slova bolela, tak strašně bolela…
„Přeci to nemůžete vzdát!“ rozkřičel jsem se. „Já vás potřebuji! Jste z mojí jednotky!“
„Plukovníku… vy i já víme, že to nepůjde. Prosím, nechte mě jít, nechte mě prostě jít!“ zaprosil, a já měl co dělat, abych neomdlel. Havoc… kvůli mně… nedokázal jsem ho ochránit…, bylo to jak ta nejhorší noční můra. Chtěl jsem mu jednu vrazit za to, že se vzdává, ale už nebylo úniku.
Havocu… najdu způsob, jak ti vrátit možnost chodit, i kdybych měl porušit tabu. I kdybych měl sehnat kámen mudrců a obětovat životy lidí, které se už nedají vrátit zpátky. Stál jsem na chodbě, potlačil několik slz a abych se uklidnil, praštil jsem pěstí do zdi. Vzápětí mě nepříjemně píchlo v mém popáleném boku. Ta popálenina mi bude navždy připomínat, jak jsem zklamal, jak jsem nedovedl ochránit to, co je pro mě nejdůležitější. A nejen kvůli ní, ať budeš kde budeš, nikdy na tebe nezapomenu Havocu a rozhodně ani na slib, že ti pomůžu, jakkoliv budu moci.