Snaha o vysmyknutí, byla opravdu jenom snahou. Každičký můj pokus byl zmařen jeho silou, která si mě ještě k sobě víc přitiskla. Chodba byla dlouhá a my dnes měli třídu až na jejím konci. Ti, co byli na chodbě nás sledovali s otevřenými pusy a ti co byli ve třídě, se buď dívali nalepení na okna do chodby, nebo koukali jen zvědavé hlavy ze dveří. Měl chvilkami namyšlený výraz, potom zase tajemný, který hned vystřídala ďábelský a nakonec to skončilo u sladkého úsměvu, ten, tak ten patřil vyloženě jenom mě. Většinou jsem se dívala na něj nebo do země. Mu pozornost vůbec nevadila a ty davy lidí už vůbec. Nejhorší moment byl už před nosem, kdy naši spolužáci o nás ještě nevěděli, protože větší polovina byla už ve třídě, tak nás neměli možnost vidět. Měla jsem v plánu ruce konečně rozpečetit, ale když otevřel dveře, tak už bylo pozdě. Ruku v ruce jsme překročili práh.

„Klep! Klep! Klep!“ ozvalo se zpoza dveří.
„ Kdo je tam?“ zeptal se Patrik i za mě.
„Babička! Máte sbaleno?“ řekla a pootevřela dveře.

Rychle jsem se zvedla, popravila sukni a klusem šla ke dveřím.
„Tsuki?“ Hleděla jsem a dívala se na jeho zpocené čelo a uřícenou tvář.
„Ah…,“ značně hlasitě si ulevil.
„Co se stalo?“ Zeptala jsem se ho, a rychle se přisunula více ke dveřím, kde byl maličký střešní kryt, abych nepromokla.
„Ty se ještě ptáš?“ Jeho hlas byl značně vyveden z míry.
„Ano?“ odpověděla jsem mu.
„Čekal jsem tě před školou, a jelikož jsi neměla deštník, tak jsem šel za tebou. Pak mi nějaká cizí holka řekla, že už dvě hodiny o tobě nikdo nic neví a celkem se divně chichotala. Proběhl jsem celou školu, jestli se ti něco nestalo a nakonec tě najdu na střeše, sama a určitě celá promrzlá!“ Stupeň po stupni začal zvyšovat hlas. Hlavu jsem natočila napravo a uviděla u rohu Tasuku, který jak si všiml, že o něm vím, udělal krok zpět a ztratil se mi z dohledu.
Nechce, abych mu o něm řekla? Nechápala jsem.
„Nebyla jsem sama,“ řekla jsem a nevěděla, jestli mu mám říct o Tasuku.

„Hej, Tsuki! Podej mi džber!“ zavolala žena z kuchyně.
„Už jdu!“ odpověděla jí asi šestnáctiletá dívka s čokoládově hnědými vlasy. Přispěchala ze dvora s dřevěným vědrem a postavila ho vedle statné ženy.
„Nechceš nějaké onigiri?“ zeptala se jí starší žena s úsměvem. Dívčin úsměv jí byl dostačující odpovědí. Sotva jí ho žena podala, pořádně se zakousla do vařené rýže vytvarované do trojúhelníku a obalené do listu jedlé mořské řasy známé jako nori.