Už v letadle se začal blonďák naplno oddávat pocitu, že jakkoli jej něco sužovalo, teď je to pryč a on si může plnými doušky vychutnávat milencovu přítomnost po svém boku.

Anděl
Prozářená místnost, přeplněná světlem, které téměř zaslepovalo. Místnost zaplněná nakypenou nádherou, která působila neskutečně a přehnaně, místnost plná lidí ve společenských oděvech. Dámy ve svých večerních robách a vyčesaných vlasech, muži ve svých oblecích.
Všechno a všichni působili škrobeně, uměle, neskutečně a člověku se z toho dělalo až zle. Vyumělkovaná krása vytvořená pro tuto příležitost, která byla pomíjivá. Oslava na počest nikoho a ničeho, jen aby se majitelé domu vytáhly jeho krásou a svým jměním. Obyčejné pokrytectví lidí vyšších vrstev, které nezajímá nic jiného než společenské postavení, které je podle všeho zbytečné jako cokoliv v této místnosti, či snad sále.

[i]Když se s táhlým, nepříjemně znějícím vrznutím otevřely těžké dveře do sklepa a vpustili dovnitř dlouhý pruh umělého světla, jež na jeho konci, dole u nejtmavší a nevlhčí stěny prozradil rozechvělou a vystrašenou postavu dítěte. Chlapeček s černými vlásky se tisknul na zeď, která studila více, než okolní ledový vzduch. Byl podchlazený a vyzáblý, nahota mu nevadila. Nezbylo nic, čím by se mohl zahalit. Jako otrok temnoty, čekající na záchranu v podobě smrti, zamžoural do světla, neb jeho oči byly přivyknuté jen na tmu a ticho. Nahoře, tam vysoko na schodech, po nichž vystoupat by znamenalo svobodu, rozpoznal nejasnou siluetu člověka.

Chvíli jsem ho ještě objímala, pak jsme si dlouhou chvíli povídali a já ho znovu poznávala o něco víc. Jsem ráda, že jsme v naši šarvátkách přestaly, protože zanedlouho přišlo znovu zaťukání a ve dveřích se objevili rodiče s dědou.
„Ahojte,“ řekla nadšeně mamka, a ve tváři měla zklamaní, že nás při ničem nenachytala.
„Dobrý den, rád vás zase vidím,“ řekl mile Tasuku a pak si potřásl rukou s otcem i dědou.
„Taky tě rádi vidíme, všechno proběhlo v pořádku,“ vyptával se taťka.
Tasuku se na mě podezíravě podíval a pak se podívat zpátky na otce.
„Jo, řekl bych, že to bylo v pohodě,“ jeho hlas byl vyrovnaný, takže nikdo nic nepoznal.
„Tak jo, eh... Tasuku-san chtěl bys s tebou něco probrat, jestli by to šlo,“ obrátil se k němu děda.
„Samozřejmě pane,“ přikývl. „Říkal jsem ti, abys mě normálně oslovoval jménem,“ nabručeně mu řekl, když otvíral dveře. „Promiňte Benjiro...-sama,“ zastyděl se trošku. „Aspoň, tak,“ vzdychl si děda a i Tasuku.
„Jo, chtěl jsem se zeptat Asano, byl tu Tsuki, poslal jsem ho za tebou,“ přímo se zeptal před Tasuku, který se na mě ublíženě podíval.
„Jo byl,“ povzdychla jsem si teď já ale smutně a nechtěla na to myslet.
„A říkal ti to?“ Vyptával se.
„A co mi měl říct?“ Náš rozhovor, byl úplně o něčem jiném.