Poslední...

Vlastně jsem si nikdy nemyslel, že mohu skončit takto. Jako kdo? Jako Nikdo, dokonce i jména jsem se vzdal, neb mi připadalo vzhledem k mému současnému stavu nedůležité. Ale vzpomínám, jak jsem kdysi žil. Opravdu. Měl jsem tvář podobnou lidské i jméno, kterým jsem byl oslovován. Znělo krásně, někdy mám pocit, že si jej ještě pamatuji, že ho stále znám, ale čím více se snažím si vzpomenout, mé myšlenky chřadnou. Ale zcela určitě vím, že bylo nádherné, pokaždé jsem se otočil, jakmile mne někdo zavolal, opětoval jsem úsměv, dokonce i doteky, když mé jméno bylo šeptáno do ticha noci.
Ale dnes jsem jen…nebo nejsem? Zhluboka jsem se nadechl, ale ne pro nedostatek vzduchu v plicích, nýbrž k dosažení pocitu vlastní existence. Ano, skutečně ještě žiju, stále dýchám. Mé unavené srdce se bez přestání pokouší o další stah a vytlačuje další litry krve do mého krevního oběhu. To přeci musí znamenat, že stále žiju, nebo ne?
Ovšem, kdybych se měl vyjádřit ke svému tělu, ke schránce, kterou obývá má duše, o životě by se dalo hovořit jen těžko. Všechny ty vystouplé kosti, které pouze jako záclonka halila má nahá a na mnoha místech potrhaná kůže. Kdysi krásné, sametově jemné vlasy se dnes jen jako něco zbytečného a nedůležitého občas rozčeří pod náporem slabého větru. Skutečně jsem Nikým, zcela nahý, vystavený světu, jako nechráněné srdce vojáka, jež v boji upustil zbroj a odhaluje slabinu nepříteli. Jenže já byl ta slabina. Bohužel.
Dvě dlouhé, stále ještě nezhojené jizvy na zádech dokazují, že jsem byl takto odvrhnut teprve nedávno. A přesto, v tomto světě bylo mnoho krásného, co jsem měl v úmyslu poznat, tolik něžných slov, které bych byl býval slyšel, tolik polibků, které nikdy na rtech neucítím. Proč? Zklamal jsem a to nikoli jako člověk, jako posel Boží, jako světská čistota a nevinnost jsem nyní pošpiněný vším, čím lze tělo zneuctít.
Nikdy jsem nerozuměl hříchům, přestože jsem se je mnohokrát snažil pochopit, nebo je alespoň studoval. Copak jsou lidé natolik slabí, aby podlehli zkaženému životu, kdy jim ani jehla do žíly nestačí a uchýlí se ke zbavení života někoho jiného. Vražda, tak hrubě nelidský čin, přestože právě u této rasy vznikl. Nemám tušení, s jakým úmyslem se někdo rozhodne sevřít v dlani zbraň, jež ukončí něčí bytí. Proč? Copak se lidé rodí s tím, aby ubližovali? Ne, Pán by tohle nikdy nedopustil. Člověk je od přírody tvorem soucitným a laskavým, tak potom Proč? Nakonec má otázka vyzní do prázdna, stejně jako nespočet dalších. Všechny zůstanou bez odpovědí, mrtvé a zapomenuté, jako cit, pro který jste byli stvořeni. Láska.
Zdá se Vám ubohý a nicotný v porovnání se zlem a nenávistí, kterou jste si osvojili během života. Ale to všechno, ty emoce zla jsou jen přetvářka, jen Váš způsob, jak řešit složité situace. Kdybych se byl narodil jako člověk, možná bych měl jiný názor. Ale zcela určitě bych se snažil najít sám sebe, ve svém nitru. Ostrá a sebevědomá slova od někoho, kdo nemá jméno ani tvář, nemyslíte?
Kdysi a je to opravdu už velmi dávno, jsem měl přání. Ovšem mohl mít někdo jako já, přání? Opravdu jsem je měl, v paměti, v živé mysli i ve svém srdci. Nejspíše jsem byl jediný, možná jediný z celého světa i oblohy, kdo měl naprosto nesobeckou touhu. Naprosto oproštěn on materiálních hodnot i citových závazků jsem dychtil po jediném. Po prostém životě. Je to tak směšné, že. Stydím se, prosím, odpusťte. A tento můj sen, v mé hlavě překrásná idea se dnes stala krutou a bolestivou skutečností. Zplozen jako posel Boží, jemuž byla odmítnuta láska i něha, dotek a polibek. Bylo mi odepřeno vše, po čem jsem tak vehementně prahnul a co jsem nemohl mít. Omezen vlastní nadpozemskou existencí a sněhobílými křídly vrostlými do zad jsem již nedovedl snést pohled na krásu a bohatství lidskosti, která mi měla být navždy odepřena.
A tak jsem padl. Gabriel, tak jsem se jmenoval, poslední z archandělů.