Mám tu pro vás jednu mou jednorázovku, která mi prostě jedné noci napadla. Ani nevím jak, ale musela sem to napsat. Nevím jestli se vám to bude líbit, ale mohu říct, že jsem to psala srdcem. Asi sem měla nějakou divnou chvilku, já totiž normálně vůbec takovýhle ff, natož jednorázovky nepíšu. No tak se dyžtak nezlobte, kdyby to na vás dělalo dojem, že je to něco hroznýho. Protstě mi chytla nějaká divná nálada . No sem hodně zvědavá co si o tom budete myslet, i když na druhou stranu radši snad ani..... no nechám to na vás. Přiznávám se, že sem to málem úmyslně smazala, až mi nakonec má druhá polovička mého já přemluvila a dala to sem.

Jako každý večer od toho osudného dne chodím před spaním na naše místo, kde jsme se dřív potají scházeli. Je to to jediné co mi po něm zbylo. S hlubokým povzdechnutím se po cestě zastavím, a plná vzpomínek a bolesti se zakloněnou hlavou, pohlížejíc do nebe vyslovím: „Proč jsi mi jen neposlechl. Proč jen si musel jít… Věděl si, že jdeš na smrt, sám sis to tak naplánoval, ale co já??! Proč jsi mně tu nechal samotnou.“
Slzy mi zalévají pohled do dáli, až najednou mé oči jsou tak zakalené žalem, že si přes ně musím přejet svou dlaní.
Obloha temná a zároveň tak průzračná jako té poslední noci strávené s ním. To všechno mi ho připomíná.
Už je to přes 3 měsíce, a mou duši žal stále neopustil. Všichni říkaly: „Zapomeneš, čas i ty nejhlubší rány zacelí,“ ale já se cítím pořád čím dál tím hůř.
„K čertu se všemi!!! Už mi nebaví takhle žít!“ rozkřiknu do široké dáli přede mnou.
Nakonec se rozejdu dál a kráčím naší oblíbenou cestou k místu, které jsme společně nazývali „Místo našich snů“