Nevědomost je sladká 2, - (Itachi x Siria) - ( 2.)

No, tak dnešním dílkem už se to pomalu rozjíždí
Znáte mně Takže si hezky počtěte, a snad se vám to bude i líbit

2. díl Překvapivá změna

S velkou lehkostí otevřela dveře, a plná štěstí pohlédla přímo do jeho plamenem rozpálených očí.
Nevydržela to, a s hlasitým vyřknutím jeho jména se k němu vrhla. Nečekala ani vteřinku, a s velkou chutí, plná chtíče ho objala, a velmi silně se k němu přilnula. Odklonila svou tvář od jeho hrudi, a pohlédla mu opět do očí a pomluvila: „Tak moc se mi po tobě stýskalo Itachi.“
Čekala od něj polibek, objetí, nebo alespoň nějaké vlídné slůvko, ale na místo toho se jí dostálo jen jediné věty: „Sirio…..děje se něco???“ promluvil na ni odměřeným hlasem.
Tento způsob jeho uvítání ji dost překvapil, a tak jediné na co se v tu chvíli od většího zaskočení zmohla bylo: „Itachi…. Chyběl jsi mi. Věřila sem, že se ti nic nestane, ale i tak jsem se bála, nevím proč. Ale každopádně jsem už teď klidná když vím, že je vše v pořádku,“ v jejím hlase byla cítit značná úleva. Přiblížila své tělo k němu blíž, a nahnula se svými rty k jeho šíji a silně ho objala. Než mu však stihla vtisknout svůj něžný polibek, Itachi ji náhle stiskl svými dlaněmi kolem ramen a pomalu ji od sebe odtáhl.
Překvapená z toho co právě udělal, s lehce pootevřenými ústy se na něj ihned Siria překvapeně zahleděla. Nerozuměl této jeho náhlé a nečekané reakci.
„Itachi …. co se stalo??? Děje se něco? Pokud ano , nerozumím tomu. Pověz,“ a velmi intenzivně se mu zahleděla do očí.
Sama poznala jak se mu její hluboce upírající zrak na něj nezamlouvá. Jako by snad až něco skrýval. Itachi už to nevydržel, a tak chtěl svůj pohled od ní odvrátit. To bylo vůbec poprvé v životě, co od někoho on sám svůj pohled odvracel. Nedalo jí to, protože jí to přišlo velmi divné a tak se hluboce, ještě víc než před tím ponořila do jeho očí.
V ten moment jí projel až mráz po zádech. Teprve teď spatřila odpověď na to, proč je tak divný co se týče chování. Jeho oči byli tak chladné, jako by ten plamen, ten rozbouřený a vášnivý plamen v jeho očích, který mohla vidět vždy jen ona, ten plamen plný lásky v jeho očích jako by až vyhasínal. Viděla , že něco není v pořádku, že jeho oči byli teď už opět zas tak chladné jako dřív, ba ještě mnohem hůř. Bylo v nich vidět, jak se mu v nich odráží chuť chtíče, ale tentokrát po něčem jiném než dřív, po něčem velmi špatném, byla to chuť po krvi.
S velkým vyděšením se od něj náhle odtáhla, a se smutným a vystrašeným pohledem na něj promluvila: „Itachi? Co se to s tebou děje??? Jsi jiný… jako by se s tebou něco stalo….“
Itachi se na Siriu najednou až příliš přísně zamračil, avšak jeho rozčílený výraz najednou opadl a hned na ni promluvil velmi klidným hlasem: „Nic semnou není, jen jsem poněkud unavený,“ a s velkou, zřetelnou námahou se na ni pousmál.
Siria si přece jen řekla, že se jí to možná jen zdá, že ji možná jen strach ovládá tak moc, až vidí i věci , které nejsou pravdou. Proto se k němu naklonila, a jemně ho políbila.
Tak trochu tušila, že jí polibek oplatí, ale tentokrát se ničeho nedočkala. Zacítila jen na svých rtech jeho chladnou tvář , a pak mu pohlédla do tváře.
Nechápala to. Jeho pohled byl zase o něco jakoby plnější zloby. Však i přes to nechtěla vidět tyto jeho neobvyklé rysy. A tak když pochopila, že se jeho polibku nedočká, po chvilce od něj ustoupila a s posledním pohledem, který byl věnovaný jen jemu tiše řekla: „Asi musíš být velmi unavený. Odpočin si, a zítra ti bude už určitě jistě líp,“ její vlídný hlas zněl tak mile, a s takovým pochopením.
Itachi jí však nijak neodpověděl, jen byl slyšet jeho velmi tichý krok, a pak už jen náhlé zacvaknutí dveřní západky.

Siria se smutně zahleděla do temného koutku pod oknem, kde ležela její věrná Isis. Pomalím pohybem se k ní sklonila, a s jemným pohlazením na ní začala šeptat: „Co se to s ním děje Isis? Je tak divný. Když sem zjistila že se vrátil, myslela jsem, že ten pocit co sem po celou dobu co pryč cítila zmizí. ……. Ale nestalo se tak Isis. Cítím pořád to samé co předtím. Cítím, že než odešel, tak to bylo naposledy co jsem cítila jeho duši. I jeho chování Jako by se změnilo od návratu. Je jako vyměněný, cítím z něj chlad Isis…….ale proč? Co se stalo??“
Isis na Siriu pohlédla velmi smutným pohledem a poté ji svým chladivým jazykem olízla tvář, po které pomalu začínali stékat malé kapky slz plných smutku.
Itachi se tu noc nevrátil do pokoje. Siria při dlouhém čekání na něj nakonec usnula schoulená na posteli se svou Isis, která ji hřála svým teplým a huňatým kožichem.

Několik dní takto plynulo, zatímco Itachi se choval stále víc a víc divněji. Po nocích se jeho stín odebíral kamsi do lesa, nebo chodíval po sídle a brouzdal chodbami. Je pravdou , že den o de dne připadal o jeho chování podezřelé čím dál tím více i jeho kolegovi a zbytku Akatsuki. Nemohli si nepovšimnout, že už se vůbec nezajímá o Sirii, obzvláště když ještě před odchodem div Konan nevyhrožoval. Byl každým dnem i více neústupný a až by jse dalo říct, tak nejen chladnější ale zároveň plnější čehosi, co v něm začínalo převyšovat. Nikdo však nic neříkal, neodvažovali se ho ptát. A také věděli, že by jim nejspíš stejně nic neřekl. Nemohli však nic dělat. Své mise totiž plnil čím dál lépe a tak é mnohem rychleji. Pein byl proto velmi spokojený, a tudíž nikdo neměl důvod ho nějak popichovat. I kdyby chtěli, nemohli s tím nic dělat, byla to věc jen jich dvou, protože si už všichni všimli jak odměřený je poslední dny Itachi k Sirii každým dnem víc a víc.

Byl zrovna pochmurný den, obloha byla temná jak sama noc, a v mrcích se odráželi záblesky bouřícího se hněvu přírody.
Stála u okna, s myslí hluboko zabořenou v minulosti, plnou otázek: „Co se mohlo stát? Proč je poslední dobou takoví jiný? Provedla jsem snad něco já?? Neb je to snad kvůli tomu dítěti??“
Ponořena do svých myšlenek, vzhlížejíc do rozbouřeného nebe, připravujícího se na krutou odplatu plnou blesků a plačtivého deště, si Siria ani nepovšimla, že za ní někdo už nějakou chvíli stojí. Náhle však zaslechla Isis, která na osobu za ní stojící svým zaškemráním.
Siria se mírně polekala, ale ihned promluvila teď už klidněji: „Konan… co tu děláš? Jsi tu už dlouho?“
„Mmm….ne, nejsem, ale dostatečně dlouho na to abych si už dávno všimla , že se něco děje, a že tebe to hodně nejen trápí, ale také chceš najít odpověď. Mám pravdu??“ odpověděla jí tichým hlasem Konan.
„Konan….. máš pravdu. Ale neboj se všechno bude v pořádku.“
„Ne… to bych tak mohla říkat já tobě abych tě uklidnila, a namísto toho uklidňuješ ty mně a zároveň tak i sebe, ale tak nic nevyřešíš. Podívej se na sebe teď. Už jsi silnější, ale ještě ne dostatečně. Musíš se hlídat. Brzo tu bude někdo koho budeš muset hlídat, a chránit ho. Tvé dítě Sirio. Itachi mi před odjezdem nakázal se o tebe pečlivě starat, a podívej se na sebe. No moc mi za tebe asi nepochválí.“
„Itachi?….ano, … to bylo ale před odchodem, teď už je to jiné, on je jiný Konan. Nemusíš se bát že by ti teď za mně něco udělal. Od návratu se ke mně pomalu ani nepřiblížil, a na dítě už se mně ještě ani jednou nezeptal. Nezáleží už mu na mně Konan,“ řekla Konan opravdu velmi nešťastným hlasem Siria.
Konan jí nemohla na tuto odpad nic říct, sama vlastně neměla co by řekla. Proto sklopila svůj pohled, a jen tiše otočila k odchodu.
„Měla sem pravdu Konan. Můj strach, moje obavy se vyplnili. Je zpátky , ale je tu jako kdyby tu vůbec nebyl,“ stihla jí ještě Siria zřetelně říct než Konan za sebou stihla zavřít dveře od jejího pokoje.
Konan nic neříkala a jen zavřela za sebou.

Pomalým a to hodně rozmýšlivým krokem sházela schody dolů do kuchyně, Kdy na posledních třech schodech se střetla s Itachim.
„Itachi … c tu tak pozdě děláš? A proč nejsi se Siriou??? Než si odešel, chtěl si abych jí hlídala. Čekala sem že se alespoň na ní zeptáš a na své dítě, ale ty ses p příchodu nenamáhal se ani optat na to kde vůbec je. Proč?? Známe se už dlouho, a je vidět jak si jiný co ses vrátil, každý to vidí.“ Řekla mu Konan odvážným hlasem.
Na Itachim bylo vidět jak se p její právě vyřčené větě hodně zarazil, a hned na ni promluvil snad až zaskočeným hlasem: „Dítě??? O čem to mluvíš?“
Konan tato otázka od Itachiho dost zarazila, a proto na něj velmi tázavě promluvila: „Itachi??? Co se ti stalo? Copak nevíš, že Siria s tebou čeká dítě?? Ty nevíš, že ty a ona… vy , vy …máš jí opravdu moc rád. Já jediná to vím jak moc doopravdy.Copak to nevíš Itachi???“
„Zbláznila si se! Vím to moc dobře, alel nevíš vůbec nic tak dobře jak si myslíš koukám!!!“ okřikl ji tichým hlasem.
„Itachi?? Vždyť ty…“
„Co já?! Myslíš si, že všechno víš, ale pleteš se Konan!!“
„Vždyť , tak se podívej jak se chováš! Ani ses o ní od návratu nezajímal, spíš naopak, a to samý o tvé dítě!!Nemůžu se na to jen tak nečinně dívat! Musela sem ti t říct, když ostatní mlčí, protože jim tak přijdeš víc vhod!“ odsekla mu Konan.
„Tohle si neměla říkat Konan!! A to dítě stejně nemusí být moje. Jen si vzpomeň, že dřív byla i náš zrádce! Zradila nás, tak zrovna mohla podvést i kdykoliv jindy!“ Osočil se na ni Itachi a hodil na Kona velmi zlý pohled.
„Ale ona odešla, aby nás chránila, i tebe ty jeden slepče!!“ křikla na něj konan.
Itachi se najednou na Konan zaměřil svými oči, a Konan už jen zahlédla jak aktivuje svůj Mangekyousharingan.
Itachi Konan už jen řekl velmi ostře: „Ted tu nikdo není Konan, ani Pein aby ti pomohl! Už delší dobu jsi mi štvala svými narážkami a hlavně svou drzostí a opovážlivostí vůči mně!! Tohle bylo to poslední co sis ke mně dovolila!!!!“ Připraven použít na ni svou silnou zbraň, Konan ještě stihla zahlédnout v jeho očích převršující se chuť zabíjet. Najednou ji chytl prodce pod krkem a pak náhle…………………………….