Vzpomínky zůstanou část 2.

Až později zjistil, co se stalo. Až pozdě zjistil, že Němci v zuřivosti vypálili a naprosto vyhladili dvě vesnice nedaleko Prahy. Nikdo z obyvatel starší jak 5 let nepřežil. A malý národ od té doby nosil na krku šátek, který nikdy nesundával...

---------

„Československo bude obnoveno do své původní podoby, jakou mělo před válkou,“ ozvěnou se nesla slova po Karlově náměstí. A dav jásal. Vlajky vlály a všichni se usmívali. I mladík, jehož tvář se nezměnila za posledních několik desetiletí. I on přišel přivítat ruské tanky do ulic Prahy s větvičkou šeříku v ruce. Usmíval se a pozdravil Ivana s vírou, že všechno zase bude dobré.
„Zdravstvuj tě, padruk,“ ozval se ruský jazyk z úst vysokého muže. Usmíval se na mladíka, který cítil, jak se mu červeň rozlévá po tvářích. Byl jak opilý, za což mohl asi i ten fakt, že minulý den a noc propil.
„Zdravím tě, bratře,“ řekl a podal ztělesněnému Ruskému národu květinu, co tak drtil v ruce. „Ani nevíš, jak bych vyjádřil vděčnost, kterou cítím.“ Naivní slova mu sklouzla z úst.
„Staň se socialistou,“ svůdně zašeptal vtělený ďábel a mladík jen kývnul a nechal se obejmout chladným národem.

---------

Petr se rozhlížel po planině. Stál tam jediný betonový dům se železnou konstrukcí. Těžko se mu dýchalo, vzduch byl stále zamořený zplodinami. Rozhlížel se, věděl, že ho tu najde. Pro ně jako pro ztělesnění národů radioaktivní spad nebyl nebezpečný, i když v té době o něm moc nevěděli. Jen státy s uranovými doly mohli tušit, že radioaktivita je nebezpečná. Petr k nim bohužel patřil.
„Kiku! Odpověz! Prosím tě, Kiku!“ Petr už se neudržel a zavolal Asiata. Na krku měl šátek, se kterým si pohrával vítr jdoucí od moře. Bál se co se s ostrovním státem stalo. Trochu to chápal, i u něj z jeho mapy zmizela dvě města, ale to co se stalo Kikuovi bylo nepředstavitelné. Ano, nechtěl se vzdát, ale to musel Alfred udělat tohle.
Petr zatnul ruce v pěst, když si vzpomněl, že jeden z jeho lidí pracoval jako vedoucí jednoho úseku v projektu Manhattan a potomek Čechů byl na palubě Enoly Gay. Bylo mu do breku.
Doběhl k jediné stojící budově a rozhlédnul se. Spatřil Kikua jak se opírá čelem o betonovou zeď. Došel k němu a vzhlédl.
„Peter-san, proč jsi tady? Jsem nepřítel,“ šeptl Kiku, když uslyšel jeho kroky a podíval se na něj se slzami v očích. Bylo vidět, že smrt tolika jeho obyvatel si vybrala krutou daň a další podléhali radioaktivnímu záření. Petr se maličko usmál, jediný Kiku mu říkal Peter, jediný on to měl dovolený, vrátil se v myšlenkách o pár let zpátky.

Petr na sobě měl černé kalhoty, bílou košili a černou vestičku. I tak mu všechna ta formálnost lezla krkem. Nejraději by měl své košile a obyčejné kalhoty. Sako už si nevzal, na to se jen zamračil a málem ho podpálil pohledem. Namísto toho si přes sebe přehodil šedý kabát a na hlavu posadil svůj klobouček, který by spíš patřil k moravskému kroji. Hlavně ta jásavá žlutá stuha, ale Petr ho nosil rád a nehodlal se ho vzdát.
Vzpomněl si, co tu měl za práci, v téhle daleké zemi. Vyšel z hotelu, kde se ubytoval a obdivoval architekturu města. „Hirošima,“ zamumlal si pro sebe a vychutnával cize znějící jméno na jazyku. Byl v Japonsku na přání rektora jedné z fakult ČVUT. V zemi vycházející slunce se nacházel jeden z jeho studentů a on se chtěl přesvědčit, že mu to zde svědčí.
Vykročil. Musel zajít… kam to měl vlastně jít? Podíval se nahoru, uviděl betonovou stavbu, která k sobě strhávala pozornost v moři dřevěných a papírových domků. Vypadala evropsky na rozdíl od ostatních staveb. Petr se k ní vydal a víc se zabalil do svého svrchníku, bylo totiž poněkud chladné březnové ráno.
Pomalým krokem došel k vysoké budově, která už jen čekala na slavnostní otevření. „Působí až cizorodě,“ zamumlal si malý národ pro sebe a s rukama v kapsách se rozhlížel kolem. Spatřil Evropana podobně oblečeného jako on jak se baví s mladým asiatem.
„Promiňte, nejste Jan Letzel?“ zeptal se, když došel ke dvojici. Podíval se na tmavovlasého mladíka a pak svůj pohled zase přenesl na rodáka. Ten se na něj usmíval.
„Je zajímavé slyšet češtinu po tak dlouhém čase. Ale netušil jsem, že do Japonska smí vycestovat kdokoliv,“ podivil se starší muž anglicky, zřejmě bral ohledy na Japonce. Petr se na něj znovu podíval a zamračil se. S povzdechem přešel taky do angličtiny.
„Posílá mě rektor vysoké školy, na kterou jste chodil. Chtěl se ujistit, že vám nic není a jste v pořádku. A pokud jde o to cestování… řekněme, že mám speciální povolení,“ mladík se zasmál tajemně.
„To jsem rád, že vás poslal. Můžete mu vyřídit, že se mám skvěle a v Japonsku se mi vede nadmíru dobře,“ postarší muž poplácal mladíka po rameni a ten se na něj mile usmál. Jan se nakonec uklonil Japonci a plynulou japonštinou mu cosi sdělil. Petr jen nechápavě koukal. Proč se ukláněl?
„Pokud mě omluvíte, musím se podívat ještě nějaké věci ohledně téhle budovy.“ Čech jen kývnul hlavou a zadíval se na Asiata s jistou dávkou nejistoty.
„Uhm, r… rád vás poznávám! Jsem Petr Slavik,“ nejistě k němu natáhl ruku a trochu se orosil pod neemotivním pohledem Japonce. Ten se po chvíli uklonil.
„Moc mě těší Peter-san. Já jsem Honda Kiku,“ ozval se sametový hlas a Petr se cítil velmi zahanbeně kvůli svému docela hlasitému a hrubému hlasu. A navíc tenhle Honda vypadal tak křehce. Asi za to můžou ty roky izolace.
„Uhm, pokud by vám to nevadilo, tak bych byl rád, kdybyste mi říkal Petr… ne Peter,“ zamumlal nejistě a podíval se do strany, nevědíc jak se chovat. Asiat se zamračil a zkusil to několikrát vyslovit. Nakonec to Petr vzdal. Protože takové patvary co z toho vznikly, ještě nikdy neslyšel.
„No, když vám to tak nejde, tak zůstaneme u toho Peter,“ usmál se a česky si pro sebe dodal: „I když je to České království.“
„Opravdu? To jsem netušil. Ale jelikož vám rozumím, tak musíte být národ. Odkaď prosím jste?“ ozval se Kiku a Petr na něj vytřeštil oči a zrudnul až za ušima.
Japonec nejdřív nevěřil, že Češi jsou národ, ale po tom co se Petr urazil a trucoval dvě minuty, tak se jen blahosklonně usmál a kývnul na to, že mu věří.
Když překonaly počáteční nervozitu z odlišných kultur, tak se docela rychle spřátelili a po dobu Petrovi návštěvy si hodně povídali o historii svých zemí a jejich kultuře.

Kiku ho vytrhl ze zamyšlení, když ho zatahal za rukáv. Smutně se díval do země a Petr se maličko usmál. „Pokud budeš chtít, Kiku, tak ti pomůžu dojít domů,“ řekl mu mile a počkal si na svolení, aby mohl na Japonce šáhnout. Tmavovlasý mladík se na něj usmál. Petr mu úsměv oplatit, podepřel ho a společně odešli ke Kikuovi domů aby si mohl Japonsko odpočinout.

---------

Když se z Japonska vrátil domů, u dveří jeho domku stál Ludwig. Nevypadal moc nadšeně a maličko se mračil. Petr kolem něj prošel, jako by tam nebyl. Prostě odemkl dveře a Ludwig otevřel ústa, aby mu něco řekl, když mu malý národ praštil dveřmi před nosem. Němec byl chvilku překvapený a pak neurvale vtrhl do obydlí.
Petr už seděl v obýváku v křesle a popíjel pivo. Tvářil se nezaujatě a na Ludwiga se ani nepodíval. Stále předstíral, že tam Němec není.
„Petře! Dávej pozor! To co děláš Sudetským Němcům je naprosto nemorální!“ Mladík se na naštvaného Árijce podíval. Maličko se ušklíbnul.
„No a? Mám ti připomenout Lidice, Ležáky? Nebo boje v Praze? Povstání? Politické vězně? Plynové komory? Tu parodii na šťastné židovské město, co jsi předvedl Společnosti národů v Terezíně?“ Hlas Čecha byl plný krutého pobavení. Nepokrytě se krutě usmíval a pomalu si rozvazoval rudý šátek; indikující jeho budoucí směřování; co neustále nosil kolem krku. Ludwig stiskl zuby, tohle se mu nelíbilo, ale nemohl popřít ani jednu z těch věcí. Šátek klesnul k zemi a odhalil dvě popáleniny, ještě skoro čerstvé a rudé na kůži malého národa.
„Je mi z tebe zle, Německo. Utlačoval jsi moje lidi, bral děti, co se ti líbili, že byli z tvé zpropadené árijské rasy; zabíjel jsi pracovité a spořádané občany. Nutil jsi mi ten tvůj nelibě znějící jazyk, jako kdysi Roderich!“ hlas Petr nabíral na síle a mladík se postavil. „A ty teď přijdeš a žádáš po méně cenné rase, aby se zacházela s těmi tvými fanatiky v rukavičkách!“ Petr už řval, ruce zatnuté v pěst a třásl se potlačovaným vztekem.
„Petře-“
„Ticho! Nechci nic slyšet! Možná… možná za pár let toho budu litovat,“ polknutí a chvilková odmlka. „Ale teď to po mě nechtěj. Ty rány jsou ještě moc čerstvé. A nebudu bránit lidem v jejich pomstě. I když je to na nevinných Němcích,“ jak předtím Petr řval, teď skoro šeptal se slzami v očích. Ukázal na dveře.
„Odejdi. Odejdi Německo a už nikdy se nevracej. Nechci tě ve svém domě už vidět. Nechci ti už pomáhat. Pro mě už neexistuješ.“ Jakmile Ludwig slyšel tyhle slova, věděl, že ani to jak ho Spojenci trhají na kusy, si nezíská zpět důvěru malého národa. Ani jeho sympatie. Spíš by jím Petr ještě víc opovrhoval.
„Jak si přeješ, Petře,“ pronesl dutě a s pohledem upřeným před sebe vyšel ze dveří. Na prahu se však zastavil. „Vím, že mi teď nebudeš naslouchat. Ale chci ti dát dobrou radu. Dej si pozor na Ivana. Není to dobrý spojenec.“ Cítil na zádech upřený pohled Čecha a věděl, že jeho rada padla na neúrodnou půdu. Povzdechl si a odešel.
Na cestě ještě potkal Pavola, který šel navštívit svého bratra. Vyměnili pohledy. A pak se jen minuli. „Dej pozor na bratra,“ zašeptal jeden druhému.

---------

Petr se díval na zprávu o vysídlování Sudetských Němců a usmíval se. Ludwig tomu říkal vyhnání, ale tenhle transport byl schválen v Postupimi, tak nemohl proti němu nic moc říct. Na rtech mu hrál krutý úsměv. Ano, věděl, jak se někdy rabuje v domech po Němcích. Věděl, jak se vojáci neurvale chovají k obyčejným sudeťákům. A bylo mu to jedno.
„Třetí říše zanikne,“ zašeptal si pro sebe a podíval se na kalendář. Hlásal rok 1946. Svobodné volby. Svobodný národ plný socialistů. Pro východně orientovaná vláda. Ušklíbl se.
„Ludwigu, jak ty mě, tak já tobě. Oko za oko, zub za zub. Nechť si na tvé zdechlině pochutnají mrchožrouti.“ Chladný smích se rozlehl místností.