*** Titivillus

Po tváři mi stekla kapka potu, spojila se s jinou, tiše spadla a na zemi se roztříštila na nespočet jiskřiček. Ticho. Všude panovalo pohlcující ticho. „Řekni mi víc.“
Cresil němě přikývl a začal vyprávět: „Když lord dorazil k andělovu pokoji, musel rozrazit dveře, protože na nich byla bariéra. To, co pak viděl … všude byla krev, pot a smrdělo to tam. Andílek visel napůl z postele a vypadalo to, že je mrtvý.“ Cresil polkl. „Lord hned obrátil hrad vzhůru nohama, aby našel viníka. Taky nám tu značně poklesla populace.“ Jeho pokus o vtip se bohužel minul účinkem.

*** Démon

Měl jsem ho, sténal mi v náruči, objímal jsem ho a laskal. Jeho hlas byl tak nádherný. Zvonil mi v uších. Pobízel mě, protahoval se a já olizoval jeho mužství. Mezi vzdechy jsem slyšel „Víc, víc!“ Nijak jsem se nedržel zpátky, pohltil jsem ho a cucal. Zrychloval jsem a on pořád neměl dost, povzbuzoval mě dál. Najednou jsem skousl a trhl … vzduchem létalo peří. Zamžoural jsem na stěnu ve svém pokoji. Nechápavě jsem se rozhlédl a sledoval, jak okolo pomalu sněží peří.

Vzduch byl plný kouře, všude se rozlévala vůně čerstvé krve i ohořelého masa. Další bitva ve veliké válce byla v plném proudu. Střet světla a temnoty se odehrával na jediném možném místě, na hranici mezi nebem a peklem. Místo bylo tvořeno rozlehlou pouští, plné hor, skal, strmých stěn a soutěsek. Obě vojska už ztratila mnoho svých vojáků.
Nebe křižovaly blesky a dobarvovaly krutou atmosféru. V roji démonů se pohybovala jedna bíle oděná postava s majestátními křídly. Oháněla se dlouhým mečem a zabíjela každý temný stín, který se k ní přiblížil. Byl to muž a podle pohledné tváře, hlubokých černých očí a štíhlé postavy šlo odhadovat, že mu není víc než dvacet. Věk však u andělů patřil k relativním informacím. Jeho světle béžové vlasy vlály při každém pohybu jako hustá hříva.

Byla tma. Seděla jsem na studené lavičce, která stála před domem. Už jsem tu pěkně dlouho, pomyslela jsem si. Opatrně jsem se zvedla, ale ještě pořád se mi pěkně motala hlava.