Boží posel 5.

Bolela mě hlava. Cítil jsem se jako vyždímaný hadr. Nebo jako žížala, která je zavalená pod hlínou. To je přece pitomost, běželo mi hlavou. Žížala nemůže být zavalená pod zemí. Proměnil jsem se tedy na ptáka a vyrazil jsem z pod zemí na oblohu. Svítilo slunce a já jsem plachtil v nekonečném modru. Taková krása.. Ale pak se nebe zatáhlo. Začal foukat vítr, slyšel jsem hromy a viděl blesky, které křižovaly oblohu. Začalo pršet a velké, studené kapky deště mi smáčely křídla. Musím přistát, přemýšlel jsem zoufale. Jenže nebylo kde. Další poryv větru mě strhl na stranu a já jsem se bezmocně třepotal ve snaze vyhrát nad zdivočelým živlem. A pak jsem to zaslechl. Vysoký, dlouhý skřek dravého ptáka. Skřek predátora, který se vrhá na svojí kořist. Vyděšeně jsem se ohlédl a uviděl obrovské káně. Chtěl jsem uletět, ale vítr byl příliš silný. Káněti rudě žhnuly oči a stále se přibližovalo. Hideki!! zakřičel jsem zoufale..

"Jsem tady," ozval se jeho klidný, příjemný hlas. "Už je to v pořádku. Byl to jenom sen."
"Jenom sen," zašeptal jsem a otevřel oči. Seděl u mé postele a držel mě za ruku. "Moment.. Kde to jsem? Co? Zase v posteli? Proč?! Co se stal-" Šokovaně jsem zmlkl. Události včerejší noci mě zasáhly jako rána kladivem.
"Pohřeb už proběhl," hlesl tiše Hideki.
"Doufám, že jste jí dali černé šaty. Bílou nesnášela..."
"Nevím.. Byl jsem u tebe."
"A co Ciara?"
"Utekla," ucedil. Vyděšeně jsem sledoval výraz jeho tváře. Šedivé oči žhnuly chladnou, zuřivou nenávistí. "Přísahám, že jí zabiju. Ale ne naráz.. Pěkně pomalu.." Vstal a začal přecházet po místnosti. "Nejdřív jí ulámu pár prstů, potom.." pokračoval a vyjmenovával všechny různé způsoby mučení, ze kterých mě mrazilo.
"Promiň," ozval se pak, když viděl můj výraz. Rozešel se směrem ke mně, ale pak se zarazil a vrátil se do rohu pokoje. "Takhle to pro tebe bude bezpečnější," prohodil smutně. "Stejně za to za všechno můžu já.."
"Hideki."
"Ano?"
"Copak to nechápeš?! Teď jsi mi zbyl jenom ty! Nikoho jinýho už nemám! Tak přestaň plácat blbosti a pojď sem!"
"Ale.. Ty sám jsi to přece včera.."
"Řekl jsem to, protože jsem idiot. Nebýt tebe, už jsem dávno mrtvý taky."
"Ale-"
"Žádné ale! Potřebuju pomazlit!" trochu jsem se začervenal, ale dál jsem na něj pevně hleděl.
"Jak je libo," pousmál se a vrátil se ke mně. Trochu nervózně jsem se odsunul, ale Hideki to okamžitě prohlédl a bez námahy si mě přitáhl přímo do náruče. "Ty můj malý Poslíčku.." sklonil se, aby mě políbil, ale pak se zarazil a do očí se mu vrátil smutný výraz. "Co se stalo?" zamumlal jsem. Neodpověděl, ale sáhl na obvaz, kterým jsem měl omotaný krk.
"Tak znova," povzdechl jsem si. "To, že Madeleine umřela, není tvoje vina. Jsem blbec, že jsem to vykřikl, ale ve skutečnosti jsem si nechtěl připustit, že je to moje vina. To, že mě ta upírka kousla, taky není tvoje vina, naopak, kdyby jsi tam nebyl, vykrvácel bych. Možná aspoň tu jizvu bude považovat Kardinál za znamení, že něco dělám. A ještě ohledně Madeleine.. Vždycky si přála zemřít nějak důstojně. Nevím, jestli je zrovna tohle zas tak moc důstojná smrt, ale je to lepší, než kdyby zemřela na přejedení se kaviárem, nebo tak nějak. A pokud-" zhluboka jsem se nadechl. "A pokud se chceš zeptat, proč to beru takhle.. Protože mi zemřela celá moje rodina. Teď mi zemřela i kamarádka. Jenže zemřeli statisíce dalších lidí. A já už nemůžu brečet. Já nemám ani právo být smutný. Povinností těch, co zůstali naživu, je pomáhat ostatním, a ne truchlit nad tím, co už nemůžou vrátit."
"Yasu.." hleděl na mě Hideki obdivně.
"Co je?" opáčil jsem nervózně.
"Jsem šťastný, že tak chytrý Posel patří zrovna mě."
"Já ti nepatřím!" protestoval jsem rozhořčeně.
"Ale? No ne.. Vsadíš se?" A zase se mi přisál na rty tak, že jsem nestačil ani zalapat po dechu. Co je zase tohle za blbost, proběhlo mi hlavou. To není možný.. Mě se to.. Líbí?!
"Tak co?" otázal se nadšeně Hideki, když se ode mě konečně odtáhl.
"Hele, Hideki. Je načase si to vyjasnit." zamumlal jsem rudý až po uši.
"Hm.. Ale ještě to nebylo ono.. Budu tě muset naučit, jak se má správně líbat."
"Poslouchej mě! Tohle je divný, copak to nechápeš?!"
"Každopádně.. Na druhý pokus to nebylo špatné.."
"Jsme oba kluci!"
"Hm.. Pokud budeme trénovat častěji.. Něco jsi říkal?"
"Jo!!"
"Ale vypadal jsi, že si to užíváš!" protestoval.
"Bylo to nechutný," pronesl jsem tvrdě.
"Upíra nepodvedeš, miláčku," usmál se zlomyslně.
"Nééé," zaúpěl jsem a schoval se pod peřinu.
"Yasu.. Proč si nedokážeš připustit, že mě máš rád?"
"Je to divný!" zahuhlal jsem zpod peřiny.
"A dál?"
"Jsme kluci!"
"A dál?"
"Nemám tě rád!"
"Taková blbost," prohodil a něžně mě vytáhl zpod peřiny. Krátce mě políbil na čelo, posadil si mě na klín a začal mi vískat vlasy. "Líbilo se ti, co jsme před chvilkou dělali?"
"Ne!!"
"Upřímně prosím," povzdechl si.
"Mrmle mrmle.. Mrmle.. Jo.. A-ale tím myslím, jako že ne, ale.."
"Já vím," rozesmál se. "Tak v čem je problém? Když pomineme to, co jsi říkal před chvílí," zarazil mě rychle.
"Vždyť.. Se k sobě nehodíme.."
"A to jako proč?" vydechl překvapeně.
"Podívej se na sebe.. A podívej se na mě.. Ty jsi krasavec, po kterém jede úplně každá, zatímco já jsem úplně obyčejný kluk.."
"Ty jsi nejroztomilejší a nejúžasnější kluk, jakého znám."
"J-já.." koktal jsem nervózně.
"A momentálně jsi tak roztomilý, že mám chuť tě samou láskou sežrat." Rozesmál se, když viděl můj vyděšený výraz. "Blázínku. Miluju tě."
"J-já tě asi taky," zamumlal jsem a opřel jsem se o něj. Měl jsem pocit dokonalého, absolutního bezpečí. Jsem u Hidekiho, a okolní svět na mě nemůže.