Naděje umírá jako poslední

Jana seděla na lavičce a plakala. Nikdy nevěřila tomu, že by to mohla být pravda. Měla ráda tohle městečko, měla ráda ten velký park. Ráda v něm sedávala se svou nejmilovanější osůbkou. Teď všechno skončí. Budou se muset od sebe odloučit.
„Ach ne!“ Povzdechla si Jana.

Začalo lehce poprchat, tak Jana vstala a popotáhla si límec černého kabátu, na kterém měla našitou žlutou hvězdu. Jak ji nenáviděla. Jak často ji proklínala. Ale ve skutečnosti za to nemohla hvězda, ale plno jiných lidí, kteří jí rozbili život a naději. Rukávem si otřela oči a vykročila z parku. Šla rychlým krokem, ale přesto jí připadalo, že svět kolem ní běží lenivě. Jako by nechtěl mít nic společného s realitou, která utíkala zároveň s ní. Prošla starým kamenným obloukem, což znamenalo, že už se nenachází v parku, ale v zaprášené ulici, která jí naháněla strach. Stmívalo se a mezi domy se to začalo hemžit mužíky v zelených uniformách. Ve tvářích měli vážné výrazy a očima těkali po všech kolemjdoucích, kteří z nich, jak se zdálo, nebyli ve své kůži. Jana kolem pár vojáků také proběhla. Měla z nich strach, proto zrychlila do kroku a zahnula do přilehlé uličky. Tam na ni už Karel čekal. Ihned, jak se uviděli, padli si do náruče. Karel měl na sobě jen ošuntělý kabát rozežraný od molů a černé manšestrové kalhoty. Byla mu zima, měl celý červený obličej. Chytili se za ruce a šli dál do uličky, kde měl Karel byt. Než vešli do dveří, rozhlédli se, jestli není někdo poblíž. Na zemi se jen povalovaly spousty letáků, které slibovaly nádhernou dovolenou na venkově, oproštění od prachu a špíny města. Všichni věděli, co se za tou reklamou skrývá. I Karel to věděl. Chtěl, aby to všechno skončilo, ale na něm vůbec nezáleželo.

Jakmile za sebou zavřeli dveře, opět si padli do náruče a líbali se. Karel ji najednou chytil pod koleny a zdvihl ji.
„Teď tě odnesu do bytu jako nevěstu. Chtěla bys?“ Zeptal se.
„Co jestli bych chtěla?“ Otázala se Karla laškovně Jana.
„No,vzít si mě,“ zněla odpověď.
Janina tvář posmutněla.
„Musím ti něco říct.Pojedu pryč.“
Do očí se jí vehnaly slzy a začaly jí stékat po tváři. Spěšně si je otřela kapesníkem, který rychle nahmatala v kapsi. Karel se na schodech zastavil a podíval se jí do uplakaných a zarudlých očí s udiveným výrazem ve tváři.
„Kam...kam pojedeš?“ Vykoktal ze sebe.
„Pryč. Na dovolenou na venkov.“
„Teď? A to tam musíš jet i ty?“ Karlovi to ještě nedošlo.
„Ne, to není ledajaká dovolená. Je to...je to koncentrační tábor. Budu se tam mít dobře, neboj.“
V jeho tváři se objevil výraz pochopení a žalosti. Po tváři se mu také začaly koulet slzy. Nedaly se zastavit. Ani slzy, ani vlaky, které mířily přímo do koncentračních opatření.
„A kdy? Kdy tam pojedeme?“ Řekl vzlykavě.
Jana se na něho překvapeně podívala.
„My? Ty nikam nepojedeš.“ Řekla rázně.
„Nenechám tě odjet samotnou! Nejsem blázen!“
„Právě protože nejsi, tu zůstaneš. Rozumíš? Já se za nějaký čas vrátím a vezmeme se. Budeme mít děti. Spoustu dětí.“
Oba ale věděli, že to není pravda, ani zdaleka. Karel se podíval do země a pustil Janu na nohy.
„Pojď ke mně.“ Řekl a ani se na ni nepodíval.

Odemkli dveře bytu a do nosu jim udeřil silný zápach. Něco hoří, prolétlo oběma v hlavách. Karel rychle vešel dovnitř a zamířil k malinkaté kuchyňce. Na plotně dohořívala utěrka. Karel natočil do hrnku vodu a zbytek utěrky polil. Jana zavřela dveře a sundala si kabát, který pověsila na opěradlo dřevěné židle. Karel zatím kuchyňku uklidil, pak přešel do pokoje a sedl si na postel. Pokynul Janě, aby za ním přišla. Sedla si mu na klín a položila si hlavu na jeho rameno.
„Mně je to tak líto...“ Řekla potichu a ještě víc se ke Karlovi přitiskla.
„Já vím, mně taky,“ opáčil.
Takhle tam chvíli seděli, pak se Jana zvedla, vzala si kabát, dala Karlovi pusu na čelo. Obrátila se ke dveřím a užuž chtěla odejít, když ji Karel chytil za ruku.
„Kam jdeš? Snad tu přespíš, ne?“ Zeptal se Karel udiveně.
„Ne, bohužel ne, promiň. Zítra ráno odjíždím, musím si sbalit.“
Jana se opět otočila ke dveřím, ale Karel ji nechtěl pustit.
„Zůstaň tady ještě chvíli. Prosím!“ Žadonil Karel.
Jana mu nemohla odmítnout.
„Tak dobře, ale jenom chvilku.“
„Lehni si zatím do postele, já ti uvařím čaj.“
Karel se rychle zvedl a přešel do kuchyňky. Jana si sundala kabát a boty a lehla si na tvrdou, ale teplou postel. Za chvíli jí bylo teplo, tak si sundala i tmavě modrý svetr.

Karel přišel a nesl hrnek s čajem. Kouřilo se z něj. Položil ho na stůl a sedl si na postel za Janou. Ta ho vybídla, aby si šel za ní lehnout. Chvíli si jen tak proplétaly prsty, ale pak došlo i na líbání. Jana i Karel si svlékli trička a mazlili se. Za chvíli vstal a přešel na druhou stranu pokoje a zhasnul světlo. Pak se vrátil zpět za Janou do postele a jemně ji hladil po těle. Oběma se to líbilo, úplně se vysvlékli, když v tom se ozvala velká rána. Karel vyskočil z postele a podíval se z okna. Na ulici se seběhlo několik vojáků, kteří se shlukli do hloučku kolem nějakého člověka, co se svíjel na zemi.
„Musím se vrátit domů. Zítra se ještě můžeme naposledy setkat.“
Janě opět vyrazily slzy. Rychle vstala z postele a začala sbírat oblečení, které bylo poházené na zemi. Prvně si oblékla hnědé ošuntělé kalhoty a triko.
„Kde mám svetr? Kde je?“
Jana začala běhat po bytě a hledat svetr. Našla ho pod polštářem a navlékla ho na sebe.
„Máš ho naruby.“
Karel se díval na Janu, jak se obléká a jak mu mizí před očima. Nakonec si ještě oblékla kabát s proklatou hvězdou.
„Tak ahoj, zítra v osm odjíždím, takže jestli mě chceš vidět, tak přijď.“
Jana se obrátila, zmizela ve tmě pokoje. Karel se podíval z okna a za chvíli uviděl Janu, jak přechází ulici.

Jana stála u plotu na nádraží a čekala na vlak.Přijde, nebo nepřijde, přemýšlela. Na nádraží stálo ještě plno lidí, kteří měli na bundě nebo na kabátu našitou šesticípou Davidovu hvězdu. Nenávidím ji…, pomyslela si. Kolem plotu stáli vojáci v zelených uniformách a křičeli na lidi. Jana jim nerozuměla, protože neuměla německy. Nikdy se němčinu neučili. Za rohem spatřila známou ošuntělou bundu. Obličej se jí rozzářil a udělala pár kroků dopředu, aby mohla jít za Karlem.
„Stop! Stůjte, Fräulein!“
Jana se zastavila a otočila se. Daleko za ní byl voják a rychle kráčel k ní.
„Stůjte!“ Zakřičel znovu.
Karel to uviděl a rozběhl se za Janou.
„Nekřičte na ní!“ Zavolal na vojáka přes rameno.
Ten se na chvíli zastavil a tvář mu zbrunátněla.
„Was?“
Karel se na něho otočil, ale to se už voják rozběhl a vrazil Karlovi pěstí do tváře. Ten se skácel na zem, avšak dlouho na ní neležel. Vstal, vzal Janu za ruku a chtěl s ní odejít pryč. To však už zpozorovalo víc vojáků a obstoupili je. Odrhli je od sebe a Janu hodili na zem a semkli se kolem Karla. Jana tvrdě dopadla na záda a vyrazila si dech. Najednou ji někdo chytil za rameno a pokoušel se jí zvednout.
Jeden voják zbystřel a zakřičel: „Nein, nepomáhali Fräulein!“
Jana popadla dech, ale ten kdosi tajemný za ní se ulekl vojákova křiku a pustil ji opět na zem. Všechny kosti v těle ji zabolely. Ohlédla se, ale už tam nikdo nebyl. Všichni stáli několik metrů od místa, kde se schylovalo ke kruté bitce. Věděli, že zahrávat si s vojáky není žádná legrace a je lepší se jim podřídit. Karel stál uprostřed kruhu vojáků a ti se smáli a pokřikovali na něj německé nadávky. Když mu najednou odněkud přiletěla facka. Karel se zapotácel, ale zůstal stát. Rozhlédl se po vojácích. Viděl jenom jejich pošklebující se tváře. Pohlédl také na Janu a poslal jí vzdušný polibek. Janě se chtělo brečet, ale netekly jí slzy. Chtělo se jí křičet, ale nemohla ze sebe vydat jedinou hlásku. Chtěla pomoct Karlovi, ale nevěděla, jak. Chtěla utéct a nikdy už se nezastavit. Janě se podlomila kolena a málem by spadla, ale někdo ji opět zachytil. Po očku se ohlédla a uviděla těhotnou ženu, která ji podpírala.
„Moc, moc děkuju,“ vykoktala ze sebe.
Žena ji pohladila po tváři a usmála se na ni. Jana jí chtěla úsměv opětovat, ale nepovedlo se jí to.
“To bude dobré,“ utěšovala ji žena chlácholivým hlasem a utřela jí slzu, která jí stékala po tváři.
Až teď si teprve uvědomila, že pláče.
„Nein, Ich šíkala vám, nepomáhali Fräulein!“ Křičel voják lámanou češtinou.
Žena ji ale tentokrát nepustila. Voják k nim doběhl a napřáhl ruku. Chtěl dát Janině zachránkyni facku, ale Jana mu zastoupila cestu.
„Chtěla mi jenom pomoct. Nebijte ji.“
Voják spustil ruku dolů a začal se smát.
„Hilfe?“
Za smíchu opět zvedl ruku a uhodil Janu.
„Hilfe, hahaha“
Pak odešel. Jana upadla na zem. Žena se k ní sehnula a začala jí pomáhat.
„Ne, zvládnu to. Ať vám ještě něco neudělá.“
Zvedla se na nohy a oprášila si kabát.
„Jmenuji se Vanda. Jak ty?“ Zeptala se Jany.
„Já jsem Jana. Děkuju vám, že mi tolik pomáháte.“

Když Jana pohlédla na Karla, válel se v prachu a ostatní kolem do něj kopali. Jenom si chránil obličej, který měl celý zakrvácený.
„Né!“ Vykřikla Jana a chtěla za ním utíkat, ale než se k němu přiblížila byť jen na dva metry, vystoupil z kruhu jeden voják a zachytil ji.
„Kam šla, Fräulein?“ Zeptal se posměšně.
Jana se mu snažila vytrhnout, ale on ji odhodil pryč. Ztratila rovnováhu a spadla na zem. Už neměla sílu se zvednout. Vanda k ní přišla a objala ji kolem ramen. Jana se podívala na Karla a jejich oči se naposledy setkali. Vojáci zakřičeli, jeden z nich vytáhl pistoli a namířil ji na Karla. Jana to sledovala z dálky, ale nevěřila, že to udělají. Pořád žila v naději a domnění, že je to jen zlý sen. Slzy jí tekly po tvářích a v očích se jí zračila nevěřícnost a strach o Karla. Najednou se ozval výstřel. Karel se naposledy nadechl a zavřel oči, ve kterých byla vidět mírumilovnost, která Janu tak překvapila. Vanda si ji k sobě víc přitiskla a zvedla ji. Jana jenom zírala. Do prázdna, do minulosti, která se už nikdy nevrátí...
Kroužek se rozplynul a všichni si šuškali o tom, co se právě stalo.

Vlak brzdil a z pod kol se ozývalo příšerné pištění. Vojáci začali křičet a nadávat a strkali lidi do vagónů. Vanda Janu pořád držela kolem ramen a mluvila k ní. To ona ovšem nevnímala. Už jí bylo všechno jedno. Teď už se nebránila ani kruté realitě, kterou si tak odpírala. Zavezou je do koncentračních táborů a tam je budou pomalu jednoho po druhém zabíjet… Nastoupily s Vandou do vlaku a pořád se drželi vedle sebe. Vojáci řvali, bili lidi, kteří neposlouchali, nebo jim jenom nerozuměli. Za chvíli se začali vlaky naplňovat do plna, ale lidí pořád přebývalo. Museli se zmáčknout a přitulit. Jana byla ráda, že se seznámila s Vandou. Sice jen na pár okamžiků, než je rozdělí, ale s ní se cítila v bezpečí. Nakonec na nádraží nezůstal nikdo. Až na jednu osobu, která už nikdy neucítí chlad, teplo, lásku...
Bylo prázdné, jen pár holubů se tam slétlo za mylnou představou, že jim některý z lidí hodí něco do hladových zobáčků. Ti lidé sami nic neměli, ani předtím, a ani teď. Nemají ani svobodu. Báli se. Všichni se báli.

Velká vrata vagónů se zavřela a vlak se pomalu rozjížděl. Jel rychle a vagóny kodrcaly, když vlak jel přes nerovné pražce. Jana neměla pojem o čase, ale když se vrata zase otevřela, byla noc. Nevěděla, jestli téhož dne, nebo dalšího, nebo… Vojáci je vyháněli z vagónů a líné postavy se ploužily tmou, unavené, nevyspalé. Prošli velkou branou, na které byl napsán německý nápis, ale Jana mu nerozuměla. Avšak slyšela, jak si ostatní šuškají: „Práce osvobozuje? Co to je?“
„Jaká práce?“
Potom uviděla Vandu, která se jí při výstupu ztratila. Přeběhla k ní a povadle se na ni usmála. Vanda se taky usmála, ale v úsměvu už nebylo tolik lásky jako na nádraží. Byl to ustrašený úsměv. Jako by ho neměl nikdo vidět. Před nimi se rozprostíralo několik dlouhých budov. Napravo od vchodu bylo snad pět kratších domů bez oken a s tlustými komíny. Najednou někdo od Jany odtrhl Vandu a Jana se zapotácela. Začali je rozdělovat.
„Drž se, Jano!“ Slyšela Vandin hlas.
„Děkuji ti za pomoc!“ Opětovala jí Jana zakřičením, ale nikde ji neviděla.
Zase se ozval ten už známý německý křik. Někoho nacpali do velkých a někoho, včetně Jany, do těch malých domů.
„Šli se umýt,“ řekl jeden voják a hnal je do dveří, ve kterých se málem všichni ušlapali, jak se těšili na teplou úlevu v podobě vody.
Vojáci zabouchli dveře. Všude byla úplná tma, jen šepot se ozýval.Pak se ve stropě otevřelo okýnko a někdo něco nasypal dovnitř. Zanedlouho začali všichni kašlat a Janě se zavíraly oči. Neviděla nic,ale poslední,co slyšela byl hlasitý křik. Nepatřil vojákům, ale lidem kolem ní...