„Svitky?“
„Máme.“
„Inkoust?“
„Dochází.“
„Saké?“
„Došlo...“
„Cože?!“ Tsunade se prudce opřela o stůl a ten se vzápětí rozpadl.
„To už je třetí v tomhle týdnu,“ kníkla Shizune bolestně.
„Zopakuj to,“ zavrčela hime tiše.
„U-už tř.. třet-“
„To předtím,“ řekla zabijáckým tónem Tsunade.
„T-Tsunade-sama...!“
„Říkám: zopakuj to!“
„D-dusím se!“
„Uch, no jo,“ povzdechla si hime a povolila sevření kolem Shizunina krku.
„Tsunade-sama, musíme s tím něco udělat!“
„Jo. Piš pět beden saké.“
„Ne, já myslela, že se musíte... léčit.“
„A to jako proč? Nemocná jsem, jen když nemám saké.“
„No právě...“
„A to jsi myslela jak?“ usykla Tsunade a v očích se jí šíleně zablesklo.
„No, léčit... jako, no.. proti závislosti... uch, na alkoholu.“
„Tak tohle rychle zapomeň, jestli nechceš být první obětí takového pokusu, Shizune!“
„Ale, je tu spoustu důvodů... budete klidnější, zmenší se výdaje vesnice, Naruto už vám nebude říkat baa-chan...“
„Shizune, že tys taky něco pila?!“
„Popravdě... tu poslední flašku se saké, co jste si schovávala v té přísně tajné skrýši ve stole... víte, já-já byla v depresi! Byla jsem tak opuštěná! Deprimovaná! Unavená! A to saké na mě tak volalo „Pojď, pojď, vypij mě, Hokage-sama tě sice asi zabije, ale aspoň nic neucítíš“....“
„Tak v tom posledním měl ten hlas, ať už to byl kdokoliv, pravdu,“ usmála se Tsunade děsivě a prokřupávala si prsty na rukou. Pomalu se k ní začala blížit...
„T-Tsunade-samaaa?!!!“