Spi sladce... navždy

Smutně se podívala na svou vesnici. Na lidi v ní.
Nikoho neznala a nikdo neznal ji. Byla cizinec a odsouzenec.
Ptát se, kdo jí připravil takový osud, by byla jen ztráta času. Někdo to prostě udělal. A ona sama... mohla to přičítat tomu, že prostě byla první, kdo se našel. Takže za to může pouhá náhoda.
Náhoda může za to, že celý život se jí lidi straní, bojí se jí a dělají z ní to monstrum, které do ní zapečetili. A někteří se nebojí zajít ještě dál a jednoduše se ji snaží odstanit. Vymazat. Zahladit stopy po někom, kdo si podle nich ani nezaslouží žít.
Omezenci, odfrkla si. K její smůle jich ale bylo víc než dost.

Kde jsou ty časy, kdy ještě měla své rodiče? Přátele? Zastánce?
Ty jsou dávno pryč. Ještě si matně pamatovala na matčinu ruku na svém čele, jak ji něžně hladí a šeptá slova útěchy... otce, který u ní mlčky stojí a pozoruje ji... svou jedinou dceru. Z pouhé povinnosti vůdce vesnice.

Tehdy ji ještě drželi na místě, kterému by se dalo při nejlepší vůli říkat vězení. První roky života strávila upoutaná na lůžko se zavázanýma očima, které jí odkrývali pouze výjimečně. Když byla konečně shledána dostatečně stabilní, když kdosi vyslovil, že je to pro vesnici bezpečné, pustili ji. Hned vzápětí ale přišel tvrdý trénink, ve kterém šlo nejen o její schopnosti ninji, ale hlavně o to, aby ji mohli ovládat. Pořád pro ně byla jen hloupým psem, kterého je potřeba vycvičit k poslušnosti.
A na psa, který neposlouchá, platí jedině bič. A ona byla trestána pořád, i když netušila, za co.

Úder biče se skrýval všude. Byl v každém slově jejího senseie. V každém jeho úkolu, zákazu i pochvale ho cítila. Dal se najít v očích jiných ninjů i obyvatel vesnice. Sám otec ji svým přísným pohledem sděloval, jak jí pohrdá. On byl ten, kdo ji bil nejvíc ze všech.
V každém očním kontaktu se skrývalo něco, co jí říkalo, že ještě pořád není dost dobrá. Touha po uznání z jeho strany jí hnala za její vlastní limity. Chtěla, aby ji lidé uznávali. Dobrovolně se hnala k poslušnosti.
A stejně pro ně pořád zůstávala...
… odpadem.

Seděla na skále, ze níž se dalo shlížet na vesnici, a čekala. Na ty, kteří měli zanedlouho přijít.
Na ty, o nichž už se řadu týdnů mluvilo.
Zprávu o nové hrozbě nedávno dostali ze Sunagakure no Sato. Jedině kvůli tomu Takigakure přestala ignorovat její existenci a chtěla po ní, aby bojovala.
To, že ona sama měla být lovnou zvěří, nechávalo všechny chladnými. Jinchuuriki byl pro ně jako oheň. Dobrý sluha, ale zlý pán. Věděli, že mít pod velením člověka se zapečetěným démonem s sebou nese riziko popálení. Ale moc, která se k tomu vázala... kdo by ji nechtěl?

Čekala dlouho a dočkala se. Nedaleko se z vodopádu, který lemoval vesnici, vynořila dvojice postav. Černé pláště s rudými mraky... vše odpovídalo.
Vstala, naposledy se rozhlédla a skočila dolů. Bez potíží přistála před těmi, s nimiž se měla utkat na život a na smrt.

Nic jí nemuseli sdělovat. Boj prostě začal sám od sebe, bez pravidel a jen s jediným cílem.
Málem se musela usmívat. Akatsuki byla silná organizace a měla ninji, kteří v některých případech svými schopnostmi překračovali hranice lidského chápání, ale... i ona byla silná. Ten nekonečný výcvik se projevil a ona měla sedmiocasého pod kontrolou tak, jako ještě žádný jiný jeho hostitel. Lehce se bránila i útočila. Pak ale vyvstala jediná otázka.
Proč?
Zarazila se. Ano, přesně tak, proč? Proč to všechno dělá? Pro sebe? Nebo pro vesnici?
Je jen nástroj.
Pokud se jí podaří Akatsuki porazit, začnou ji lidé brát jinak? Ne. Pouze si řeknou, že splnila svou povinnost a půjdou dál, přehlížejíc ji.
Bude to její osud, skončit jako opuštěná, bez přátel. Navždy.
To vědomí jí rozhryzalo i poslední střípky naděje. Bolest ze srdce po dlouhých letech střádání se vyplavila v podobě slz, které jí zalily tváře. První a poslední slzy.
Přestala se soustředit, pohltila ji lhostejnost. Proč se snažit? Smrt jí možná dá vysvobození.
Odevzdaně se pousmála, zasažena ranou, které by jinak snadno uhnula.
Bolelo to. Více než jakákoliv jiná bolest, kterou kdy zažila. Vše spaloval oheň, jako nenasytné zvíře trhal kůži na cáry a vnitřnosti jako kdyby se chtěly vyvalit ven.
Téměř jako kdyby za clonou slz viděla své rodiče... usmívali se... Téměř slyšela hlas své matky, milý, starostlivý...
Dobrou noc, Fū...