______________________________________________________
SATAN
______________________________________________________

„Ale to ne!“
„Bohužel.“
„Já jsem… Hele, já nic nevím!“
„No, myslím, že to brzy zjistíme.“

Riouchiho šokovaný výraz až příliš rychle vymizí a nahradí ho zlostný pohled, který ještě zintenzivní, když očima sjede k našim spojeným dlaním.

Ryuu
Když má denní služba byla přesně v prostředku, přišel můj otec s hodinovou přestávkou. Trochu jsem se divil, protože jsme nikdy neměli oficiálně vyhlášenou přestávku na oběd. Akira to sám říkal.
´Jí se za jízdy.´ Když je řeč o Akirovi už 10 minut jsem ho neviděl. Je to tím, že odběhnul ven pro nějaký salát. Podle mého je to jenom záminka, aby nemusel být se mnou. Nejspíš ho vyvádí z rovnováhy moje nenechavé ruce. Ale já si prostě nemohu pomoci. Je mi příjemné se ho dotýkat.
Když jsem se zahleděl z okna, všiml jsem si, že začalo pršet. Každodenní rozmary počasí mě vážně štvou. Přistoupil jsem blíže k oknu a sledoval venkovní dění. Lidé rychle prchali a schovávali se do svých domů. Já však vyhlížel pouze jednu jedinou osobu. Tou osobou byl Akira.
´On se vždy chová tak odtažitě vůči těm co má rád, nebo se mi to jenom zdá?´vedl jsem monolog ve své hlavě.
…..
Kapky deště dopadající na špinavou zem mě ujistili, že bude pršet ještě dlouho. Nečekal jsem ani minutu a šel jsem za otcem, aby mi půjčil deštník. On mi vyhověl a s úsměvem mě pochválil, že nechci nechat Akiru někde moknout. Ještě předtím, než jsem vyrazil, jsem se podíval znovu z okna. Byl to on. Šel pomalím krokem k Kazuki a v ruce držel pohřební deštník.
„Akiro!“zavolal jsem na něj sotva jsem otevřel vchodové dveře.
„Hmm?“otázal se mě, když se ke mně došoural.
„Jaký hmm! Kde si celou tu dobu byl?!“zatarasil jsem mu rukou dveře.
„Kde asi?!“řekl a po kratičké pomlce pokračoval. „Říkal jsem, že jdu do krámu.“oznámil naštvaně.
„Hele co sem ti udělal, že se mnou mluvíš jak s kusem hadru?!“obořil jsem se.
„Já s tebou mluvím úplně normálně.“oponoval mi.
„Akiro? Co se ti stalo? To máš ženský problémy či co?“otázal jsem se ho.
„Já ti dám ženský problémy!“vyjekl a přetáhl mě deštníkem.
„Ty seš na mě OŠKLIVÝÝÝÝ…..“prodloužil jsem schválně poslední slovo. „S tim budeme muset něco udělat.“dodal jsem úlisně a přiblížil se k Akirovy. Akira hned na to začal couvat.
„Ale Aki….. ,přeci se mě nebojíš?“otázal jsem se ho nevinně.
„Ale né…., jenom nemám rád sexuální delikventy.“odpověděl mi a hodil hlavou na stranu.
„A ty nějakýho vidíš?“otázal jsem se.
„OOOh jednoho velkýho jo!“řekl mi rázně.
„Kde??? Chci ho taky vidět.“odpověděl jsem a začal se rozhlížet. Viděl jsem jak se Akira přitrouble usmívá a věděl jsem, že jsem mu zlepšil náladu. Náhle mě něco napadlo.
„Ahh…Akiro neotáčej se a uteč je tem nějakej chlap a chce mi tě vzít!“zařval jsem na Akiru a dělal, že mu jdu na pomoc. Místo toho jsem měl, ale jiné plány. Když se Akira otočil, nespatřil nic jiného, nežli prázdnou ulici.
„Cccoo….?“otázal se, když ucítil mé ruce na jeho pozadí.
„Já ti říkal, že se nemáš otáčet.“zabrblal jsem mu do ucha a jednou rukou mu vzal a odhodil deštník.
„Ale taky si říkal, že tam je nějakej chlap!“vyjekl jen, co ho zkropili kapky deště.
„No a co kdyby byl?“otázal jsem se ho nevině a zajel mu jednou rukou pod triko.
„Nebyl, jedinej úchylek si tady ty!“zapištěl a snažil se mi vymanit ze zadržení.
„Aki, víš, že ti to takhle moc sluší.“zavrněl jsem mu do ucha a políbil ho na pootočenej krk.
„Asi nevíš, co znamená pojem, sluší!“
„Oh máš pravdu. Tobě stejně nejvíc sluší černý prádýlko zakrývající jenom to nejdůležitější.“
„Ty, ty!“
„Ale zlatíčko nemusíš se čertit.“řekl jsem mu líbezným hlasem a zajel mu prsty mezi půlky.
„Ryuu!“vyhrkl a začal s sebou cloumat. Docílil akorát toho, že se přetočil a já tak viděl na jeho krásně prosáklý triko.
„Ňami…“řekl jsem a olízl si horní ret. Akira k mému údivu nezačal křičet a nadávat mi. Namísto toho se začal šíleně smát.
„Co?“nechápal jsem. Akira se však nedokázal uklidnit. „Akiro!“vyhrkl jsem mírně deprimován.
„Ty ses asi ještě neviděl co?!“mluvil a smál se zároveň.
„Proč?“
„Vypadáš jak zmoklá slepice……kdáááák.“vyhrkl a mlátil se smíchy.
„Tak to by ses měl kouknout do zrcadla.“řekl jsem na oplátku.
„Cože?! Před chvílí si říkal, že mi to sluší.“obořil se.
„To jo, páč jde vidět skoro všechno.“
„Cože!“
„Ale zlatíčko mě se zmoklí slepičky líbí….“domlouval jsem mu.
„Tak si běž nějakou najít, ty zoofile!“
„Ale mě se líbíš ty a to tvoje kuřátko.“
„Jaký kuřátko?!“vyhrkl a dožadoval se odpovědi. Já si u něj poklekl, chytl se ho za boky a zabořil svůj nos přesně mezi jeho nohy.
„Zlatíčko maminka je jenom trošku naštvaná, ale neboj, domluvím jí a pak si budeme hrát, ano?“řekl jsem mu do klína.
„Nic nebude!“vyhrkl naštvaně a odskočil ode mě.
„Akiro, Ryuu pojďte dovnitř. Takhle akorát nastydnete!“zařval na nás otec. Šel jsem první a tak jsem si nevšiml, že se otec napřahuje.
„Za co to bylo?“otázal jsem se nevinně jen, co jsem schytal pohlavek.
„Ty víš za co!“odpověděl mi naštvaně a poohlédl na Akiru.
„Akiro, vzadu si vem ručník a čistý věci.“
„Ano.“odpověděl mu a šel do šatny.
„Já půjdu taky.“oznámil jsem nadšeně otci a rychle spěchal za Akirou.
„Ale kam ten spěch mladej?!“Otázal se mě.
„Tys ještě něco chtěl?“otázal jsem se ho spěšně.
„Ale jistě. Pojď blíž.“řekl mi. Tak jsem šel až těsně k němu.
„Nebuď tak nadrženej!“řekl mi naštvaným hlasem a dal mi lepana. Mezitím Akira vylezl z šaten oblečen do suchých věcí a tak jsem si musel povzdechnout.
´ Zase jsem ho nestihl.´zabědovalo mé svědomí a mé tělo šlo se sklopenou hlavu do prázdný šatny.
„Co mu je?“uslyšel jsem těsně před tím, než jsem zavřel dveře.

Akira
„Co mu je?“otázal jsem se pana Sabura.
„Ále…., má mindrák z toho, že jsem mu zakázal šahat v pracovní době na jeho oblíbeného medvídka.“
„Ale tomu méďovi se to líbí!“zařval Ryuu naštvaně ve dveřích šatny. Můj pohled hned padl na jeho odhalený hrudník.
„Ryuu vem si triko!“okřikl ho pan Saburo.
„Vždyť jo, vždyť jo.“začal si ho navlíkat na sebe a tím mi znemožňovat výhled.
„Ty máš méďu Ryuu? Že ses nepochlubil.“zasmál jsem se na jeho účet. Ryuu se však nesmál. Nýbrž se přiblížil těsně ke mně a majetnicky si mě přitáhl do náruče.
„No jednoho malého, roztomilého méďu Béďu.“zašeptal mi do ucha a sledoval mé rozpaky.
„No tak Ryuu! Nech Akiru ať se jde najíst!“okřikl ho pan Saburo a šel do kuchyně. Ryuu se pouze ďábelsky ušklíbl, vyzvedl si mě na rameno, vzal můj oběd a šel místností k nejzapadlejšímu stolu. Já s sebou pouze mrcasil, bouchal ho do zad a řval, ať mě pustí na zem. Ryuu to však neudělal. Když jsme přišli k onomu stolu, Ryuu si sedl na sedačku, která byla kolem stolu, a mě si posadil na svůj klín.
„Co to děláš?!“otázal jsem se ho vražedně, když jsem mu pohlédl do očí.
„Dávám pozor na to, jestli jíš správnou stravu.“odpověděl mi na jeho vkus moc odborně a přitáhl si mě za zadek k sobě blíž.
„Jo? Že jsem si nevšiml.“řekl jsem nevraživě.
„Oh, vážně né?“otázal se mě a svou jednou rukou mi ze zadku přejel mezi nohy. Já se okamžitě prohnul a položil si svou hlavu na Ryuuovo rameno.
„Ryuu!“vyhrkl jsem a rychle chytal dech.
„Ano?“zavrněl mi od ucha a svou rukou hladil ono místo.
„Nech, nech…..to..ho“říkal jsem mu se zrychleným dechem.
„Já něco dělám?“otázal se mě nevině.
„HŇňŇ…“zaňuňal jsem a vší silou kousl Ryuua do odhaleného krku.
„AAAuu! Tak ty budeš kousat jo!“vyhrkl bolestí.
„Jestli nepřestaneš tak jo!“
„Tak to ti budu muset pořídit náhubek.“
„Nepovídej!“vyhrkl jsem a rychle se překulil vedle něj. Ryuu se na mě ublíženě podíval a udělal na mě štěněčí očka. Já jeho pohled ignoroval a tak se mě snažil něčím zabavit. Jeho ruka se mi přesunula do klína a přejela mi po mé vnitřní straně stehna. Jen jak to udělal, má ruka se vyšvihla a odstrčila tu Ryuuovu.
„Ruce pryč, tohle je soukromí majetek!“vyprskl jsem a sednul si na druhou stranu stolu.
„Oh a mohl bych ….“
„Né!“odpověděl jsem ještě dřív, nežli stačil dopovědět otázku. Ryuu se hned na to složil na stůl a propaloval mě pohledem. Já ovšem dělal, jako že ho nevidím a jedl svůj oběd.
„A můžu aspoň….“
„Né!“
Po 3 minutách naprostého mlčení jsem si všiml toho, že Ryuu neobědvá.
„Ty nebudeš jíst?“otázal jsem se ho.
„Tys mi to zakázal….“řekl nevinnými hláskem.
„Já?“mírně pokývl hlavou.
„Bože, no tak se najez.“rozhodil jsem ruce a čekal, že si půjde pro oběd. Zapomněl jsem, že jsem vařil já a jídlo pro dva bylo v jednom Obento. Ryuu se rychle namačkal na mě, popřál dobrou chuť a pustil se do jídla.
„Ohh…ta kreveta je dobrá. Ochutnej.“vrazil mi do pusy sousto, co si nabral.
„Já vím. Už jsem měl nejmíň 3 kousky.“obořil jsem se celý rudý.
….
Náš oběd jsme snědli docela rychle. Když už zbyl poslední kus, podívali jsme se na sebe a rychle se na něj hůlkami vrhli. Náš hůlkový souboj trval asi 2 minuty. Ovšem Ryuu nebyl ten vítěz. To já byl vítěz. Majestátně jsem se na něj podíval a pomalu si strčil poslední sousto do úst. Ryuu se však nehodlal vzdát a vrhl se mi na ústa. Nechápavě jsem se polekal a málem se udusil. Svá ústa jsem instinktivně otevřel a Ryuu se tak snadno dostal dovnitř. To sousto co jsem měl v ústech, mi sebral a snědl ho. Poté se znovu vrhl na má ústa a prozkoumával každou jejich část. Já se zmohl pouze a nesrozumitelné „Hňé…ňů….“Ryuu si byl vědom mého stavu a tak mě pomálinku položil na sedačku okolo stolu. Jeho ruce se mi rozběhli po těle a jeho ústa mě nenechali vydechnout.
„Ňách…“zasténal jsem mu do nich a začal mu odpovídat. Své ruce jsem mu obtočil kolem krku a přitáhl si ho tak blíž. Jeho vpád do úst jsem začal opětovat a jeho doteky na mím těle jsem vnímal jako tu největší slast na světě.
„Ryuu! Za pět minut otvíráme!“ozval se pan Saburo z kuchyně.
„Joo!“odtáhl se Ryuu od mích rtů a celého si mě prohlížel. Já kvůli jeho pohledu zčervenal ještě víc.
„Tohle si musíme někdy zopakovat.“řekl s touhou zastřeným hlasem a podíval se na mě jako na zákusek.
„Bňuuu…“neschopen slova jsem něco zahuhlal.
„To znamená ano?“otázal se mě radostným hlasem.
„Ňe!“odsekl jsem a nafoukl tváře. Ryuu mě na něj ihned políbil a pomohl mi vstát.
„Tak jdeme, ať to máme za sebou.“usmál se na mě, prohrábnul mi vlasy a znovu si mě přitáhl. „Bylo to moc hezký miláčku…“zapěl mi do ucha a šáhl mi mezi nohy.
„Ty! Ty….“odtušil jsem se…… „…, úchyle!“