Anděl a démon (6.)

______________________________________________________
SATAN
______________________________________________________

Probudilo mě zalehnutí něčeho těžkého a obrovského. Chvíli jsem lapal po dechu a snažil se tu horu nade mnou nadzvednout. Pak jsem to vzdal. Byl jsem tak šíleně vyčerpaný. Dokonce i má skoro neomezená moc se ke mně obrátila zády. Unavil jsem se, když jsem nás odnesl z toho hořícího ráje. Netušil jsem kdo to tam nechal vybuchnout, ale cítil jsem to asi pět sekund předtím než jsem popadl Masahira za ruku a přenesl nás na první místo do bezpečí. Kdybych věděl, že to bude taková podivná chatrč uprostřed lesa, rozhodně bych vybral něco luxusnějšího. Taková Hawai by nebyla od věci.

Zatímco jsem takto přemýšlel se ta hora nade mnou začala vrtět. Díval jsem se na hnědé vlásky mého anděla, které mu popadaly do tváře a zakrývaly ji přede mnou. Bylo mi úplně fuk jestli používám v myšlení zdrobněliny a chovám se trochu moc mile na Satana. Já o ten post nikdy nežádal.

Pochopil jsem, že se mě Masahiro musel pokusit vzbudit a asi na mě omdlel. Nebylo by to nic neobvyklého a dokonce ani závadného nebo nepříjemného. Až na tu drobnost, že jsem se ze začátku málem udusil. Ale kdo by se zajímal o takové prkotiny?
Jak se na mě začala štíhlá, ale vypracovaná postava anděla vrtět, měl jsem dost na mále. Jeho nohy se otíraly o moje dost citlivé partie a nápor jeho těla na mém tomu akorát přidal na intenzivně. Nepřitiskl jsem si ho k sobě, jen protože jsem čekal na ten správný čas. Nač si vychutnat rychlé potěšení z lžičky cukru, když později můžete mít celou zmrzlinu?

Trochu zlomyslně jsem se nad tím přirovnáním zasmál, ale k němu se dokonale hodilo. Byl jako výborná zmrzlina čekající za chladícím sklem.
Probudilo ho až moje tiché spokojené zavrnění do jeho ucha: „Ještě chviličku andílku a budeš mi muset prát kalhoty.“

Skousl jsem si ret, abych se nerozesmál a se zavřenýma očima a spokojeným výrazem jsem cítil pomalé tuhnutí andělova těla. Napočítal jsem do tří a pak přímo na čas ze mě tíha sletěla.

__________________________________________________________________________
MASAHIRO
__________________________________________________________________________

„Ještě chvilku andílku a budeš mi muset prát kalhoty.“ zašeptal mi svůdný hlas někde do mlhy v mé hlavě. Skoro jako po spánku jsem zamžoural kolem sebe. Okamžitě jsem ztuhl, zrudl a vyletěl na nohy. Když jsem se konečně pořádně rozhlédl, zalapal jsem po dechu a asi i dost zbledl, protože se na mě Satan koukal dost zaujatým pohledem. Ale naivně bych si myslel, že mi chtěl poskytnout první pomoc.
„Ehm. Uhm.“ zahuhlal jsem a nedokázal ze sebe vypravit víc než ty podivné pazvuky.
„Ehm. Uhm. Měl bys uvažovat o profesionální dráze, rozdráždit umíš perfektně.“ pokýval spokojeně hlavou Satan a zazubil se na mě. Ten úsměv mě na okamžik zaplavil neuvěřitelným ohněm, který vystřídalo prudké ochlazení. Způsobilo mi to mrazení po celém těle. Takové to příjemné až slastné.

„Ty blbe!“ zakřičel jsem na něj po tom co jsem se vzpamatoval.
Zase jsem kašlal na svoji lepší stránku a převládla mě ta horší lidská. Být andělem ještě neznamená, že jste se narodili jako svatoušek.
„Ale, ale. Snad by nám tu někdo nenadával.“ usmál se na mě znovu Satan sedící na zemi. Počkat, kde to sedí?

„Kde. Kde to vlastně jsme?“ zamručel jsem na něj.
…Proč mě hned nenapadlo se zeptat?! Sakra! To jsem vážně takovej tupec! … nadával jsem si v duchu.
„Přenesl jsem nás na první bezpečné místo v okruhu sta mil. Bohužel to je tahle ta monstrózní budova uprostřed lesnaté pustiny. Kdybych to tušil, rozšířil bych vyhledávání, ale v té chvíli jsem to fakticky nestíhal.“ pokrčil rameny v klidu Satan.

Jenže já už tak v klidu nebyl. Co se tam stalo? Opravdu si správně pamatuju obrovský výbuch?
„Je to pravda? Ten výbuch všude kolem nás?“ vytřeštil jsem na něj oči v naději, že se mýlím. Jeho najednou zaražené, pomalé odkývnutí mi však vehnalo slzy do očí.
„Panebože.“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem a svezl se na kolena. Bylo mi jedno, že u toho vydávaly pocit, jakoby by byly ze želatiny.
Otřásám se chvíli vzlyky. Naprosto bez zvuků a bez slz. Andělé neroní slzy. Možná protože, když vidí umírat stovky lidí za den a miliony za tisíciletí, musely by si oči uplakat zármutkem.

Satan se ke mně nepokusil přiblížit. Seděl ve svém rožku a vyčkával. Po chvíli jsem se zahleděl se do zdi. Viděl jsem v ní obrazy všech svých přátel, ale i své jediné rodiny. Hlavně se mi zobrazovala tvář Angely. Té nádherné dívky, mé „adoptivní“ sestry. Kdybych mohl, plakal bych. Plakal bych zármutkem zrovna pro její život. Pro její krásu a čistotu.

„Jsou mrtvý.“ zašeptal do hrobového ticha Satana a nepokusil se přerušit můj děj myšlenek. Jen tiše konstatoval. Měl jsem nutkání vstát a řvát na něj, že je to jeho vina. Že zemřela má rodina jako už kdysi, když jsem byl smrtelníkem. Že zemřela jeho vinnou. Chtěl smrt všech andělů! Ano, určitě to tak bylo!
Jenže… Pak jsem si uvědomil, že v areálu byly i tisíce démonů. Jeho služebníků a pravděpodobně jeho rodiny. I on musel svým způsobem truchlit. A nebo jsem v to jen špatně věřil.

„Kde je tvůj pobočník a Spasitel?“ zeptal jsem se, ale nezvedal se. Zamával jsem svými křídly, které se mi nepovedlo stále složit. Jakoby to snad ani nešlo. Možná jen post-traumatická reakce.

„Ten tvůj Spasitel je pravděpodobně musel přenést na jiné bezpečné místo. Neboj, jsou na živu. Cítím je oba. Ale asi jim něco brání v přenosu. Tuším, že se k nám nedostanou ještě hodně dlouho. Pokud to bude pokračovat jako tam, už o nás ten někdo, kdo je za tím vším, ví. Musíme se okamžitě vydat na cestu.“

Trochu pochybovačně se na něj podívám, ale má pravdu. Měli bychom se okamžitě vydat na cestu. Je to nutné pro vyšší dobro. Ale, že by se mi zrovna líbilo, že budu cestovat na nejnebezpečnější místo na světě spolu s Ďáblem po boku? Ehm – ne, ani omylem.

____________________________________________________________________________
SATAN
____________________________________________________________________________

Po tom co měl dost hnusnej záchvat paniky jsem už myslel, že nebude nikdy v životě k použití.
Ale když jsem mu řekl, že jeho pán žije, docela se uklidnil a upokojil. Stále jsem však v jeho očích viděl hlubokou bolest. Asi v tom hotelu musel být někdo koho měl rád. A nebo, nedej bůh je děsivý dobromilec.

Když jsem mu sdělil, že pravděpodobně budeme muset vyrazit samy dva, nelíbilo se mu to. To bylo jasné už od pohledu. A to jsem mu ani neřekl ještě můj plán… V duchu jsem se rozesmál při představě jeho vyjeveného výrazu.

„Dobrá. Budeme toho muset první dost zařídit, ale jak si to vlastně vůbec představuješ? Musíme to nějak probrat. Hned ze začátku, navrhuji příměří a žádné ohledy Satan/anděl, jasný? Prostě dva lidi. Nic víc. Jako dva lidi. Nechce žádný konflikty.“ zavrčel na mě výhružným, přitažlivým tónem.
Tak přitažlivým, až jsem byl rád, že mám skrčené nohy a kalhoty. Některé příznaky chtíče by mohly odradit. Ale na druhou stranu… Ne. Ne. Hezky v klídku.

„No. Půjdeme tam jako všichni ostatní.“ usmál jsem se na něj vyčkávavě.
„Jak?“
„Jako pár co si jde prohlédnout svůj vztah. Někteří andělé a démoni to tak přece dělají. Když nejdou do zakázané sekce, Osud je pustí dovnitř, oni si prohlídnou jestli mají šanci a pak se buď rozejdou nebo se stanou lidmi. Ušetří to tak všechny strany.“

„Cože?!“ vykulil na mě svá zelená kukadla Masahiro.
„Bude to nejbezpečnější možnost! Plus sekce pro vztahy je hned vedle oddělení, které potřebujeme.“
„Ne! Nikdy! S tebou! Ne! V žádném případě!“ křičel na mě Masahiro a rozkošně rudl. Vstal jsem a protáhl se, dokonce jsem nechal vyrašit svá černá křídla. Na rozdíl od andělů je mám z černé jemné kůže a ne peří.

„Masahiro, musíš to udělat. Je mi jedno jestli chceš nebo ne, ale prostě musíš. I Spasitel by nakonec souhlasil. Navíc jsem si jistý, že pokud se na cestu vydají oni dva, Spasitel i můj pobočník využijí stejnou metodu. Jinak se tam prostě dostat nedá!“ oznámil jsem mu rázně a nekompromisně.

„J-jenže. T-to nejde.“ zrudl ještě víc rozpačitě Masahiro a viditelně se roztřásl, když jsem se k němu začal přibližovat.
„A proč ne?“ usměju se na něj vyčkávavě.
„No, i kdyby…Tak j-já. N-nejsem na kluky!“ vyhrkl zrychleně až se zakoktal. Protáhl jsem si křidla do plné velikosti a přiblížil se ještě víc.

Jakmile jsem byl na dosah, zklidnil jsem.Natáhl jsem jednu ruku a dotkl se jeho oproti mé kůži, chladivé tváře. Něžně jsem ho pohladil, vjel mu do vlasů a zamotal si do nich prsty. Masahiro na mě hleděl, ale nevzmohl se na odpor. Cítil jsem jak mu povolují svaly a on se uvolňuje.
Spokojeně jsem přikývl a natáhl se pořádně k němu a hladově si vzal jeho ústa. Prudce jsem ho políbil, skousl mu ret a vnikl do nich jazykem.

Ta náhlá surovost po mém něžném jednání ho zaskočila, šlo to až moc dobře cítit. Ale kupodivu, byť se jeho mysl bránila huhňatým: „NN! N! MN! EMMMM!!!“
Jeho tělo na mě reagovalo absolutně jinak.
Pohladil jsem ho volnou rukou po bělostném křídle a nohou mu v tom samém okamžiku přejel po napnutém rozkroku. Vydal ze sebe skoro až naříkavý výkřik.

Jakmile výkřik utichl, odtrhl jsem se, i přes své obrovské sebezapření. Jenže jsem musel počkat až si pro mě přijde sám. Do té doby jsem si ho nemohl vzít. Cosi mi bránilo ho znásilnit. Vzít mu jeho právo. Nevím co, ale neskutečně mě to štvalo.
Chtěl jsem ho tak moc, až mi křídla vzplanula plamenem.

Šokovaně jsem vyvalil oči a zahleděl se do temně oranžových plamenů poskakujících a temné kůži. Na mé kůži. Naposledy se mi to stalo, když jsem.
Zavřel jsem oči a v duchu vyřkl to podivuhodné přiznání.
…Když jsem líbal Spasitele…