Rozmáchl se, ale jeho pěst proletěla jen vzduchem.

Já jsem na tom místě už nestála. Stačila jsem uhnout a pak mu chytnout tu ruku za zápěstí. Škubla jsem s ní k zemi a tím jsem ho přinutila, aby poklekl. Zkroutila jsem mu ji do nepřirozené polohy, až zaječel bolestí.

„Je mi líto, ale zdá se, že na pár minut tyhle záchodky budou moje. Má snad někdo s tím ještě nějaký problém?“ zeptala jsem se a škubla mužovou rukou. Muž znovu bolestivě zařval.
„Ne, ne to je v naprostém pořádku,“ kývali vystrašeně ostatní.
„Fajn, tak co tu ještě děláte, vypadněte!“ štěkla jsem na ně a všichni se s děsem ze záchodů vytratili, včetně muže, kterému jsem málem zlomila ruku a kterého jsem po těch slovech pustila.

Když jsem se ocitla sama, unaveně jsem si povzdechla. To skutečně Akatsuki musí být tak jednotvární. Tvořeni především z mužů? Kdyby to umístili na dámské toalety, neudělala bych tolik povyku.

Rozhlédla jsem se po záchodech. I když se celá hospůdka změnila k lepšímu, o záchodech se to moc říci nedalo. Sice byly nově vykachlíčkované, ale to bylo tak vše. Stále odporně smrděly. Stále tam byla všude odpudivá špína. Člověk by řekl, že když už si dají práci vykachlíčkovat, tak při té příležitosti i uklidí, ale to se tady zjevně nestalo. Stále dveře od kabinek byly na půl zničené, polepené plakáty a popsané.
Otřásla jsem se odporem a zadoufala, že alespoň dámské by mohly vypadat lépe. Ovládla jsem svůj odpor a přešla k jedné z mušlí, která zvlášť vypadala staře a odpudivě. Znovu jsem si povzdechla.

Přišla až k ní a prudce jsem zatáhla za železný, drobný výstupek nad mušlí. Byla to taková malá roura, co vystupovala ze zdi. Ta se nepřirozeně natáhla až ke mně, jako by byla z gumy. Poté jsem bouchla pěstí do vedlejší dlaždice. Ta odpadla na zem a po dní se ukrývalo plato a čudlíky, na kterých byla vypsaná čísla. Sedla jsem si na odpudivou zem. Stále jsem držela tu dlouhou rouru a teď jsem si ji ještě více přitáhla k sobě. Šáhla jsem si k opasku a vytáhla pinzetu, několik šroubováku a kus sluchátka. Vyndala jsem pomocí pinzety z roury několik drátů a začala jsem montovat a šroubovat. Přitom jsem se sarkasticky ušklíbla.

Tohle zařízení bylo udělané pro členy Akatsuki, kteří nemají možnost se s ostatními spojit na dálku díky nějakému jutsu a kterých bylo po málu. Byla to věc, kterou jsem vymyslela a naučila jsem ostatní jak ji využívat, avšak byla jsem jediná, kdo to tak rychle mohl uplatnit a sestavit.

Když jsem byla hotová a sluchátko bylo připojené k rouře, přiložila jsem si sluchátko k uchu. Přišla jsem k čudlíkům. Vyťukala jsem kód a poté jsem nahlásila vše, co se stalo od doby, co jsem z Madarou mluvila naposledy. Hlášení jsem ukončila zmínkou o Sasukem. O tom, že mám důvodné podezření, že Sasuke stojí za útokem ne Nekropoli, že zřejmě hledá mě, že nejsem ochotná mu některak ublížit, ale že jestli skutečně výrazně ohrozí Nekropoli, tak zapomenu, že to je člen Akatsuki a Itachiho bratr a odstraním ho a pokud se dozvím, že Nekropoli ohrožuje na něčí rozkaz, zničím bez lítosti i ostatní, co s tím měli co do činění.
S tím jsem ukončila hlášení a když jsem už připevňovala poslední věc na opasek, celá jsem sebou trhla.

***

„Sasuke říkal, že se tu nakonec možná objevíš.“

***

Trhla jsem celým tělem a udělala na podlaze přemet. Ruku jsem stále držela na opasku, ale tentokrát u jedné z trhavin.

Zahleděla jsem se na muže, který teď stál naproti mně a držel kunaj. Byl vyšší, ale ne starší než já. Dlouhé zrzavé vlasy měl stažené do drdolu. Chtivé krvavé zelené oči upíral hladově na mě a na obličeji, který měl posetý pihami, se mu zračil sarkastický, lačný úšklebek.

„Sasuke říkal, že se tu nakonec možná objevíš.“
Pokusila jsem se ovládat. Takže Sasuke, byla to pravda? Můj malý bratříček, ale proč? Vřelo to ve mně smíšenými pocity, kterým jsem nerozuměla. Zavřela jsem oči a kousla jsem se do rtu.
„Heee, zavíráš oči? Je pravda, že se Sasuke zmínil, že až se tu objevíš, tak tě mám přinést živou, bohužel se nezmínil v jakém stavu,“ s těmito slovy se muž na mě vrhl s kunaiem.

Já jsem však jen natáhla nohu, nechala ho, ať o ni zakopne a svalí se na zem. Jak jsem předpokládala, tak se i stalo. Muž se jak dlouhý tak široký natáhl na zem. I když byl z mého podlého chvatu velmi překvapený, nebo spíše z toho, že jsem ho provedla se zavřenýma očima a přesto jako bych viděla každý jeho krok, tak rychle vyskočil a začal tvořit pečetě. Než je však stihl dokončit, nebo já něco podniknout, muž ztuhl a pod krkem měl teď kunai.

„Ale no tak,“ oslovil mě Kakashi, kterému ten kunai patřil a který po chvíli přišel na to, že něco není v pořádku. „To máš z toho, že chodíš na mužské záchodky, místo na ty, na které by jsi měla,“ zažertoval, ale měl si spíše dávat pozor. Muž vyndal po tají z kapsy otrávenou šipku a vrazil mu ji do nohy.

Kakashi bolestivě zaúpěl, pustil muže a nohy se mu podlomily. Spadl na čtyři na špinavou zem. Muž se ušklíbl, ale nehodlal Kakashiho zabít. Ne, prozatím jeho jediným zájmem jsem byla já. Obrátil se na mne.

„Potřebuješ poskoky, aby tě chránili,“ odfrkl si, „takhle jsi využila i Itachiho?“ zeptal se mě s opovržením v hlase, ale nejen to, ucítila jsem, jak se do mne zabodl i Kakashiho překvapený pohled.

Muž se znovu sarkasticky usmál. „No, jak vidno tvůj nový poskok o tom ani nemá páru. No, to je každopádně jedno, protože teď půjdeš se mnou,“ křikl, chytil mě za vlasy a chtěl mě odtáhnout.

Kakashi však vstal dobelhal se až k zrzounovi a přerazil mu ruku, za kterou mě držel. Muž zaječel a pustil mě.

„Nemusíš se bát, ochráním tě,“ řekl mi Kakashi a já si i přes masku přečetla jeho usměv. Vytvořil pečeť. „Chidori.“ V jeho ruce se rozzářila záře blesků. Kakashi však v tu ránu zbledl jako stěna a blesky v jeho ruce pohasly. Jed v jeho těle už začal působit.

Muž se už zase vzpamatoval, ovládl bolest z přeražené ruky, a vší silou Kakashiho kopl nohou do břicha. Ten neudržel rovnováhu a zhroutil se na zem přímo na mě. Zrzoun byl ale z přeražené ruky nepříčetný. Chtěl Kakashiho popadnout, obtáhnout ho, aby ho mohl zabít, aniž by zabil mě. Nahnul se ke Kakashimu s lačným pohledem. Skutečně ho popadl a vytáhl ho nahoru na nohy, odhodil ho stranou a vytáhl kunai. Rozmáchl se s ním.

Ozvaly se dvě ohlušující rány a mužova ruka se zarazila. Zastřely se mu oči a zhroutil se na zem, přitom hlavou zavadil o umyvadlo, které rozbil. Kohoutek se ohnul a praskl. Voda z rozbitého umyvadla začala cákat všude okolo, mísila se s krví, která se začala rozlívat z hrudi zrzouna. Zrzoun byl mrtvý, neměl nejmenší šanci. Byl to on, proti mému revolveru. To víte, prostě smůla.

Pomalu a unaveně jsem revolver uklidila na opasek. Namáhavě jsem se posadila. Byla jsem vyčerpaná a schytala jsem několik modřin, Kakashi na tom byl však mnohem hůř. Ležel na zemi na zádech kus ode mne, ztěžka oddechoval. Teď už nebyl jen bílý, ale už i zelenal. Chytla jsem ho a přitáhla si ho k sobě blíž. Na jeho kůži by se daly dělat omelety. Vytáhla jsem nůž a roztrhla mu nohavici na noze , do které byl bodnut otrávenou šipkou. Začala jsem vysávat jed z rány a v duchu jsem místo toho měla chuť ho nechat zemřít.

Id**t, kdyby se do toho nepletl, nemusel by takto dopadnout. Nebyl by teď v tomto stavu. Já bych se o to postarala sama a možná bych i z toho zrzouna něco dostala. Jenže on cítil, i když k tomu neměl nejmenší důvod, za mě po dobu, kdy mě doprovázel, jistu zodpovědnost, jako bych byla jednou z jeho žáků. Rozhodl se mi pomoci a důvěřoval mi, i když nakonec uslyšel to, čeho se tak obával.

Co bude dál? Jak na spoušť na záchodkách zareaguje Noi? Co bude s Kakashim?
Dočtete se v dalším díle