ANDĚL STRÁŽNÝ (Sakura x Takana) - (9.)

A tady je pro vás, mé věrné čtenáře, 9. dílek Tak si to užijte

9. díl Sasuke se objevil a útočí

Brzy ráno se Sakura s těží zvedla z postele, jak byla celá rozlámaná od nevyspání. Nakonec se však dala do hromady a sešla dolů po schodech směrem do kuchyně. Po cestě do kuchyně si, ale všimla malé poličky, která byla v rohu místnosti u schodiště. Nezaujali jí ani věci, co na ní byli, kromě jedné. Byla to společná fotka dvou chlapců. Jeden z nich byl, ale moc podobný muži, kterého vždy tak nečekaně vídala. Takanovi. Když k ní přistoupila blíž, chtěla na ni šáhnout a prohlédnout si ji. Ale v ten samý moment ji zezadu uchopila něčí ruka za rameno se slovy : „Co si to chtěla dělat??!! Neříkala jsem ti, že tu nemáš šahat na nic, co ti nepatří??!!! Tak proč se dotýkáš věcí, které ti nenáleží?!!“
Sakura se s menším polekáním otočila, a uviděla tu nepříjemnou paní domu. Se slovy vyjadřujícími pokoru ji jen mile odpověděla: „Já se vám moc omlouvám, ale kdo jsou ti chlapci na té fotce???“
„To tě nemusí zajímat!!“
„Ale já jednoho z nich nám,“ vyhrkla ze sebe Sakura, a prstem ukázala na chlapce vlevo.
Postarší paní na ni pohlédla velmi překvapeně, a jen jí na to odsekla: „Toho nemůžeš znát.“
„A proč ne???? Zeptala se jí hned nechápavě Sakura.
„Protože………………… protože on už je dávno mrtvý.“ Při této větě se jí hlas silně zachvěl. A bylo poznat, v jejím obličeji plném vrásek, jak se jí do očí nalévají slzy plné smutku.
Sakura se na ni zahleděla s vyděšeným pohledem.
„Je to už dlouho co zemřel. Nemůžeš ho znát. Nikdy, co byl naživu, se nestýkal s lidmi z listové.“
„Ale já ho znám! A jmenuje se Takana, že ano????“
„Odkud znáš jeho jméno??? Na fotce je ještě malý. Stalo se to před 5 lety. Zabili ho na misi. Byl lepší, než jeho nevlastní bratr, ale i tak přišel o život, jen aby ho ochránil.“
„Nevlastní?“
„On sem nik…………… Ale proč já ti to vůbec říkám! Nepotřebuješ to vědět, a netrap mně svými výmysly. I když nebyl můj vlastní, vždycky sem ho milovala. Měl otevřené srdce pro všechny, a nikdo mu nikdy nebyl cizí. Dokázal milovat tak jako nikdo.“
„Ale já ho opravdu viděla, a není to dlouho! Mohu vám to říct. I včera byl tady a ……..“ Sakura však tuto větu nestihla doříct, protože jí ta starší žena zastavila slovy: „Dost už!!! Přestaň mi trápit!!! On je mrtvý, vím to!!
„ALE…“
„Žádné ale!! Už tě nechci poslouchat! Měla by sis jít hledět svého! A už mi nikdy nešahej na věci!!!“ Hned na to vrátila fotku na místo, kde ležela, a jen lehce přejela svými prsty po části, kde byl vyfocený malý Takana s tichými slovy: „On byl naděje….. jeden z posledních…..ach Takano,“ s velkým smutkem se nakonec odvrátila, a odešla pryč z místnosti.
Sakura byla celá vedle z toho, co právě vyslechla. Musela neustále přemýšlet nad tím, co všechno má za následky takovéto divné chování té ženy. Ale hlavně jí vyrazilo dočista dech, když uslyšela z úst té starší ženy, že Takana je mrtvý. Z těch slov, co jí řekla bylo výrazně cítit, jak moc je o tom přesvědčená.

Uplynulo už mnoho hodin od doby, co se Sakuřin tým vydal pronásledovat onoho zrádce písečné. Zrovna byl nádherný den, a i v pouštní oblasti, jako byla písečná, bylo moc krásně.
Sakura zrovna skončila v nemocnici s přípravou velmi složitých, ale velmi užitečných léků, když si řekla, že by neškodil po tak dlouhé době odpočinek. Proto se rozhodla, že si udělá menší procházku po písečné. I když byla všude kolem jen poušť a samý písek, písečná měla za branami vesnice jednu moc krásnou zahradu různých pouštních rostlin, o které jí řekl Gaara. Moc lidí o ní nevědělo, protože byla velmi dobře schována.
Sakura se rozhodla, že se tam půjde tedy projít. Když už byla na místě, spatřila neuvěřitelnou krásu, jakou neviděla ani v Konoze.
Už nějakou dobu se procházela, než si sedla na jednu lavičku, která tam byla zastrčená poblíž jednoho velkého keře.
Užívala si v plném rozsahu slunečního dne, který se již pomalu chýlil ke konci, a místo něj zacházející slunce ukázalo nepředstavitelnou krásu večerního západu s červánky. To vše sledovala s obrovským zájmem natolik, že i zapomněla kolik je hodin. Už byl večer a Sakura stále seděla omámená krásou písečné, až dokud ji nevyrušilo jakési zašramocení v křoví, u kterého seděla.
Protože už byla téměř tma, i přes to že se ohlédla, nikoho nespatřila. Rozhodla se, že by asi radši měla jít. Zvedla se, a s jediným krokem, který stihla udělat se jí před očima objevila nějaká postava v černém plášti.
Z nečekaného vylekání šokem uskočila o pár kroků zpátky, a křikla na tajemnou postavu: „Co tu chceš!!! A kdo si!!???“ Hned si vytáhla ze své brašny kunai a s pohledem upřeným na tu osobu čekala horlivě na odpověď.
„ Hmm………………. Pořád si slabá. Klepeš se jak sulc. Myslím že sem se posledně nemýlil.“
Sakuře to hned došlo, a řekla: „Tak to ty si byl u toho jezera??!! Ale proč?? Já tě neznám, tak co mi chceš, a jakto že toho o mně tolik víš??!!!“
„Heh………. Tak na to všechno ti mohu, pokud si to tolik žádáš, odpovědět hned,“ odvětil jí opovrženlivým hlasem.
Sakura byla velice zvědavá na jeho odpověď, a proto s postojem připraveným k boji jen čekala, co udělá.
Postava zakrytá pod pláštěm před sebe najednou natáhla levou ruku, a pak si ze sebe jedním tahem strhla plásť.
V tu ránu Sakura myslela že omdlí.
„Co tu děláš????“
„Na tom nezáleží. Nejsi ráda, že mně zase vidíš, Sakuro????“
„Proč jsi sem přišel Sasuke?? A jak ……………. Jak si vůbec mohl………………. Ty…,“ nebyla schopná doříct větu při pohledu na něj. Celej svět kolem ní se jí zdál už jako jeden velký klam. Tolik překvapení, v tak krátkém čase, poslední dobou, a teď on.
On, její jediná láska z děctví a v životě, a stojí přímo proti ní. I když sama si tím poslední dobou nebyla tak jistá jako dřív.
„Nepřišel jsem sem za tebou, ale když sem tě viděl, nemohl sem si odpustit menší návštěvu.“
„Sasuke, prosím vrať se s námi,“ řekla tišeji s pohledem upeným na něj, a výrazem plným nadějě při pohledu na něj.
„Už jednou jsem řekl, že Konoha dávno není můj domov,“ jeho oči byli tak chladné, plné ledu. Žádný cit, žádné vzpomínky, které by se mu odráželi na tváři. Jen opovrhující výraz.
„Je… vždy jím byl. Domov dělají přátelé, a ty je máš, ne u Orochimara!“ Její hlas se klepal čím dál víc, a bylo vidět, jak drží své slzy na krajíčku. Nemohla snést tu myšlenku, že tomu slizounvi dává přednost před jeho rodnou vesnicí a přátely.
„Hm… to je jeden z důvodů, proč sem tady.“
„Nechceš napadnout písečnou, že ne? A jak si se sem vůbec dostal tak blízko?!“
„Na to nepotřebuješ znát odpověď! Ale radím ti……. Nepleť se do ničeho! Nevím, proč jsi zrovna tady, nechápu, k čemu by tě mohla písečná potřebovat, ale to je jedno. Nechci ti ublížit, ale pokud budu muset, tak………………“
„Já tě nenechám na ni zaútočit!! Slyšíš! Už tě po druhý nenechám odejít!!!“ Rse na něj.
S těmito slovy se proti němu rozeběhla, s úmyslem ho zastavit za každou cenu.
Sasuke na ni jen posměšně hleděl , a když už byla u něj na pár kroků s chladným hlasem řekl: „Nedáváš mi na výběr,“ hned na to zmizel a objevil se přímo za jejími zády. Než se Sakura stihla otočit, udeřil ji silně do boku.
Sakura odletěla o kus dál, až sjela po písku k jedné kamenné malé stěně, která za ní byla. Cítila, jak ji bolí žebra, a nejspíš je měla zlomená. Sundala si jednu svou rukavici, a začala si léčit, co nejrychleji zranění.
Sasuke ji se zájmem pozoroval, co dělá. Sám byl trochu překvapený, že něco takového umí.
„Víš, Sasuke….. Já už dávno nejsem slabá, jak mi tvrdíš!! Moc věcí se změnilo, a já sem jednou z nich. Sám se přesvědčíš, že tomu už tak dávno není,“ při těchto slovech na něj hleděla s velmi zlým, ale i usměvavým pohledem.
„No to uvidíme,“ odpověděl jí posměšně Sasuke.
Hned na to Sakura přestala se svou léčbou a vyskočila rovnou z prašné země na Sasukeho.
Ten jen na místo obranné pozice klidně stál, a když už byla proti němu vytáhl svou katanu nasátou chidori, kterou jí při skoku jen slabě sekl do ramene. Byl poznat že jí nechce hned zabít.
Sakuru to mírně rozhodilo, protože nevěděla, co si má myslet. Proto nakonec od něj ustoupila, a obě své rukavice odhodila na zem.
Sasuke se na ni díval doslova výsměšným pohledem a jen řekl……………………………………………………………..................................................