Výcvikové středisko 04

Tým tři, který směřuje k Seneli:
Skupina pěti lidí a jednoho žabáka si to směřuje rovnou ke svému cíly. Díky svému vynikajícímu výcviku, necítí únavu a tak mohou pořád na plno. Zatím nepotkali ani živáčka a díky tomu jsou již u svého cíle.
„Jsme tu. Dorazili jsme právě na bájnou planinu Genel na které by měla být někde ukrytá ta knihovna,“ oznámil všem Wiper, který se vyznal v mapách.
„Díky, Wipere. Půjdeme se tedy podívat po té knihovně,“ rozhodl Lufin.
„Počkejte. Cítím něčí přítomnost. Mohl by to být Hledač,“ zastavil je nejlepší stopař z jejich týmu, žabí ninja, Gamatafen.
„Dobře. Aspoň tu bude lehčí. Tam kde je Hledač, tam je i ta knihovna. Ukaž nám směr, Gamatafene,“ rozkázal mu hned Lufin a společně se zbytkem týmu běželi za žabákem, který je vedl k jejich cíly. Nemuseli ani dlouho běžet a už to uviděli. Před nimi se objevila obrovská skála, která měla v sobě obrovské vrata. Před bránou seděl v kempu Hledač. Když se postavil, tak mohl měřit něco o kolo dvou metrů. Kůže na celém jeho těle měla barvu temně rudou. A z hlavy mu trčely dva obrovské, zakulacené rohy. Lufin se zastavil a ukázal všem, ať jdou tiše k němu.
„Vypadá to, že si nás ještě nevšimnul! Když na něho zaútočíme hned, tak bychom mohli získat potřebný moment překvapení k vítězství,“ zašeptal všem jejich kapitán.
„Neměl by někdo, mezitím co budeme bojovat, proklouznout do té knihovny a získat ten svitek? Snad tu nebudou další Hledači,“ ozval se věčně tichý Zako. Lufin se na něho obdivně podíval a řekl:
„To máš asi pravdu. Vivi, ty půjdeš pro ten svitek a my ostatní se postaráme o toho Hledače. Hlavně si ve vnitř dávej pozor!“ Všichni pokývali hlavami, že rozumí a tak se všichni vydali ke splnění svých úkolů. Rozdělili se do dvou skupin. Nechal Vivi, aby se nenápadně přiblížila ke vchodu do knihovny, a samy šly z druhé strany. Gamafen schválně stoupnul na jednu suchou větvičku na zemi, která hlasitě křupla.
Hledač se podíval jejich směrem. Nic neviděl, ale pro jistotu si vzal svoji obrovskou sekeru a šel se podívat co se to děje. Šel pěkně pomalu a díval se ostražitě na všechny strany. Když došel k tomu místu odkud uslyšel to křupnutí, tak tam zrovna probíhala veverka. Hledač se na ni podíval podivným pohledem. Jeho oči najednou rudě za žhnuli a po veverce zůstal jenom popel. Hledač se ještě chvíli rozhlížel, ale nakonec se zase otočil a vracel zpátky.

Uvnitř knihovny:
Jakmile Vivi vstoupila do knihovny, tak se všude potemnělo. Ale ji to nijak nevyvedlo z míry. Jako by to čekala. Rychle složila ruce a zvolala název techniky:
„Konsekiryougan“ Usmála se. Díky této technice vidí v noci stejně dobře, jako ve dne. Plížila se temnou vstupní ulicí. Vypadalo to jako by nic živého, kromě ní, tu ani nebylo. Po chvíli chůze se objevila nad její hlavou, obrovská, vítající tabule, který říkala:
„Vejdi, kdo má vejít. A ty kdo tu nemáš co dělat, upadni do zapomenutí!“ Vivi chvíli přemýšlela co to znamená, ale nakonec se dala zase do chůze. Jakmile prošla okolo vstupu, tak se přední objevila obrovská, rozlehlá místnost. Nikde nebyly vidět stěny této místnosti. Celá místnost byla vyplněna, obrovskými, dlouhými regály ve kterých byli uchovány všechny věci, které se již nikdy neměli dostat do rukou lidí. Na začátku každého regálu, byla obrovské písmeno. Podle toho Vivi usoudila, že tu bude všechno seřazeno podle abecedního pořádku. Rozeběhla se podél všech regálů a hledala jedno konkrétní písmeno. Po deseti únavných minutách běhu našla to co hledala. Objevila se před ní ulička mezi regály s písmeny O a P. Teď už ale nevěděl co dál. Protože nevěděla, ani jak ten svitek má vypadat, tak si pomalu a pozorně procházela všechno, co zde bylo uloženo. Najednou ji zaujala obrovská tabule říkající, že zde jsou uloženy všechny pomůcky na provedení pomsty. Všechny předměty v této části byli od krve a nebo nějakým způsobem poškozeny.
„Kvůli tomuhle tu nejsem,“ blesklo Vivi hlavou a pokračovala dál. Procházela uličkou „P“ už dlouho dobu a stále nic nemohla najít. Zdálo se jí, že už nachodila několik kilometrů, když v tom konečně uviděla stěnu, té obrovské místnosti. Na té stěně byl připevněn jakýsi podstavec a na něm ležel svitek.
„Mám to,“ vypískal šťastně Vivi, když si přečetla jmenovku, která ležela před tím svitkem. Doběhla k podstavci. Chvíli přemýšlela, jestli se něco nestane, když ten svitek vezme. Rozhlédla se, ale nikde žádné pasti neviděla, a tak svitek jednoduše vzala.
„Že by to bylo, tak jednoduché?“ divila se Vivi, když se po chvíli stále nic nedělo. Zakroutila hlavou a utíkala zase zpátky.

Před knihovnou:
Lufin a ostatní už čekali dobrou půl hodinu a stále Vivi nevycházela ze vnitř. Když v tom mu přišla zpráva, že se Vivi už vrací.
„Připravte se všichni! Jdeme na něj,“ rozkázal Lufin a všichni se sním rozeběhli na Hledače, který o nich zatím nevěděl. Zako složil pečetě a vykřiknul:
„Doton: Ganban Kyuu“ Okolo Hledače vyjeli skalní stěny a uzavřely ho. Začali se přibližovat k sobě a drtit ho. Gamafen také složil pečetě a zvolal název své techniky:
„Suiton: Suishouha“ Vyzdvihla se obrovská vodní vlna, která zaplavila skalní stěnu, která drtila Hledače.
„Tak a teď jsme na řadě já,“ usmál se Wiper. Složil pečetě a vykřiknul:
„Raizou Ikazuchi wo Utte“ Z nebe se snesl obrovský blesk a trefil se do skalního vězení, které bylo již promočené vodou. Energie blesku, lehce prostoupila celou touto pastí a zasáhla naplno Hledače. Chvíli se nic nedělo, ale najednou se ozvali obrovské rány. Skalní zdi popraskali a rozpadli se. Hledač tam stál bez jakéhokoliv vážného poškození. Na hlavě měl vyběhlé žilky. Všem hned došlo, že bude asi hodně naštvaný. Podíval se na ně a oči mu divně zažehli.
„To je zase ta technika, jak použil na tu veverku! Gamafene honem vodní stěnu,“ rozkázal hned Lufin. Žabák ho poslechl. Hned před nimi stála obrovská vodní stěna. Hledačova technika do ní narazila, ale nemizela. Nepřítel do ní přidával stále více energie a voda se začala vypařovat.
„Co to do háje je? zastavím to jen silnější ohnivou technikou,“ uvědomil si Bellamy, stoupnul si před celý tým, složil pečetě a vykřiknul: „Katon: Zukokku“ Všude se rozlehl oheň. Pohltil i nepřátelskou techniku a díky tomu ještě zesílil. Pohltil zcela nepřipraveného nepřítele.
„Dobře, Bellamy. Kdybys tu nebyl, tak jsme už asi skončili,“ pochválil ho jeho kapitán. Oheň se rozptýlil a Hledač tam stál s velkými popáleninami. Ale nevypadalo to, jako by mu to nějak moc vadilo. Uchopil svoji sekeru a rozeběhl se proti nim. Lufin vytasil svoje dvě katany, které měl v pouzdrech na zádech a také se rozeběhl. Měl ale jednu výhodu, kterou nepřítel neměl. Díky své větrné podstatě si mohl vpustit svoji chakru do svých čepelí. Jejich zbraně se střetli. Vypadalo to, že mají oba stejnou sílu, protože se ani jedna jejich zbraně nepohnula ke svému nepříteli. Lufin uhnul a Hledačova těžká sekera zajela do země. Díky popáleninám se nemohl hýbat, tak rychle jak by chtěl. Lufin se rozpřáhl a jedním svým mečem ho sekl do boku a když Hledač zaúpěl bolestí, tak se Lufin rozmáchl i se druhou katanou a setnul mu hlavu. Hledačovo tělo kleslo na zem. Zrovna v tu chvíli Vivi vyběhla z Vrat, které uzavírali knihovnu.
„Máš to?“ zeptal se hned Lufin.
„Jasně. Mám to co potřebujeme,“ usmála se na něho Vivi.
„Dobře. Půjdeme od sud a někde se utáboříme,“ rozkázal kapitán týmu.

Tým sedm u země Nového Začátku:
Po cestě potkali jednotky snad ze všech ninjovských vesnic.Konečně se dostali kam potřebovali. Podle z práv tady byla poslední stopa, která zůstala po Narutovi. Kakashi se rozhlédl a pokračovali dál, když v tom ucítil něco divného.
„Hej cítili jste to teď taky?“ zeptal se ostatních Hatake.
„Jo. Jako kdybychom prošly nějakou barierou,“ odpověděl mu Yamato.
„By mě zajímalo co to bylo,“ divil se Sasuke.
„Právě jste prošly štítem, který náš mistr zde vytvořil,“ ozvalo se odkudsi z větví před nimi.
„Kdo jsi?“ ptala se hned Sakura, která stejně jako zbytek týmu stála v bojovém postavení.
„Nemusíte se bát. Mě sem poslal můj mistr, abych vás přivedl k němu. Jmenuji se Osar,“ řekl neznámí a skočil před ně na zem.
„O jakém štítu jsi to mluvil?“ zajímal se Yamato.
„Je vytvořen naším pánem. Nikdo jím neprojde, bez jeho vědění. Upravil ho tak, aby vaše chakry mohli projít. Kdyby tak neudělal, tak by jste to tady, ani neviděli, a ani by jste se sem nedostali,“ vysvětlil mu Osar.
„Tak nás teda doveď k tvému mistru,“ rozhodnul Kakashi a všichni následovali Osara, který se již vydal na cestu. Běželi již hodinu, ale stále tam nebyli. Když v tom se před nimi objevila skupina ninjů. Všichni se zarazil a postavili se do bojového postavení, kromě Osara.
„Co se děje pojďte,“ ptal se Osar. Sakura se na něho udiveně podívala a křikla:
„Vždyť ti ninjové jsou ze Zvučné!!!“