Výcvikové středisko 03

Celá místnost opět ztichla. Všichni věděli, že Shikamaru má pravdu. Kdyby jim řekl, že Naruto zmizel někde na severu, tak by všeho nechali a šly ho hledat.
„Kdy máme vyrazit?“ přerušil ticho Kakashi.
„Co možná nejdřív. Musíme vědět na čem jsme. Jestli nám pomohou, a nebo ne….“ odpověděl mu Shikamaru.
„Rozumím. Týme sedm, za dvacet minut se sejdeme u brány. Rozchod!“ rozkázal Kakashi a zůstal s Hokagem sám v místnosti.
„Měl jsi nám to říct! Víš co to pro nás znamená. Vždyť on bojoval, pro nás všechny a co z toho nakonec měl?“ obořil se Kakashi na mladého Naru.
„Dost Kakashi! Myslíš si, že jsem chtěl být Hokagem? Nikoho jsem se o to neprosil! Za to můžou straší! Věděli, že kdyby se Naruto dostal na post Hokage, tak by skoncoval s jejich tichou vládou, a proto se zasadili o to, abych byl zvolen já,“ uklidňoval ho Shikamaru. Kakashi se na něho nevěřícně podíval a řekl:
„Oni mají stále ještě takovou moc? To jsem nevěděl. Promiň.“ Jak to dořekl tak zmizel v bílém kouři, jako celý jeho tým předním.

Za dvacet minut u Hlavní brány:
Celý tým sedm, už stál před bránou a probíral strategii na nadcházející misi.
„Nevíme co můžeme čekat a tak musíme být všichni na pozoru. Když kdokoli z vás zahlédne něco podezřelého, tak dá vědět ostatním,“ vysvětloval Kakashi. Rozhlédl se po přítomných jestli všichni chápou. Yamato na něho zamával a řekl:
„Nic proti tomu nemám, ale dovolil jsem si vzít ze zásob ANBU jednotek, těchto pár vysílaček. Je to nový typ, který mají zatím jenom ony. Nejsou omezeny nijak dosahem, a tak budeme moct být pořád ve spojení a nebudeme se muset hledat.“ Kakashi obdivně zakroutil hlavou a vzal si nabízenou vysílačku, stejně jako statní.
„Jste, už všichni připraveni?“ zeptal se Kakashi, a když mu všichni odpověděli do vysílačky, tak dal povel k tomu, aby vyrazili.

Země nového Úsvitu, sídlo vůdce:
Mladý muž seděl za stolem a vyplňoval potřebné dokumenty. Bylo na něm znát, že ho to moc nebaví, ale zároveň byl rád, že se jeho země, tak rychle rozvijí. Zrovna si procházel zprávu o nových lidech, kteří se rozhodli zůstat v jeho zemi, než aby se vrátili do své vesnice, když v tom někdo zaklepal na jeho dveře. Položil tužku na stůl a vyzval osobu ať vstoupí. Vešel muž se šedivými vlasy, které napovídali, že už není žádný mladík. Měl přes sebe přehozen, též šedý cestovní plášť.
„Co jste potřeboval, Mistře?“ ptal se nově příchozí mladíka před sebou. Každému nezasvěcenému, by to připadalo poněkud divé, že tak starý pán nazývá toho mladíka svým mistrem, ale je to tak.
„Á to jsi ty, Osare. Přišla mi zpráva, že tým z Konohy, který právě vyrazil směřuje sem. Chtěl bych, abys šel k jižnímu vchodu sem, a počkal na ně. Až se setkáte, tak je doveď za mnou,“ vysvětlil mu úkol jeho vůdce. Osar se na něho udiveně podíval a ostýchavě řekl:
„Mistře, byl jsem první, kdo za vámi přišel, aby jste mě trénoval, a proto si dovolím říct, že vás znám dobře…“
Jeho vůdce se na něho podíval a zeptal se:
„To vím dobře, ale kam tím směřuješ?“ Osar se nadechl a pokračoval:
„Prostě za těch deset let co se známe, jste vyjadřoval určitou nenávist ke Konoze. A také to byla jediná vesnice, se kterou jste nechtěl uzavřít spojenectví. Ani jednou jste nenechal projít jejich výzvědné týmy vaším štítem. Tak proč teď najednou jim povolíte projít?“
Jeho mistr byl chvíli zticha. Osaraovi připadalo, že vzpomíná na někoho, nebo něco, co bylo předtím, než přišel sem a založil tuto překrásnou zemi.
„Víš, ten tým je něčím výjimečný. Mám na ně mnoho vzpomínek. A proto jsem již upravil štít, aby mohli projít. Je to zároveň dobrá šance zjistit co se děje v Konoze,“ přerušil ticho vůdce této nové země. Osar pochopil, že nemá cenu se na něco ptát, protože věděl, že když si jeho mistr něco usmyslí, tak s tím nikdo nehne.
„Dobře, udělám to pro vás, pane,“ řekl Osar a už se chtěl přemístit když v tom ho jeho mistr ještě zastavil:
„Zajdi ještě pro tým tři. Mám pro ně misi!“ Osar pokýval hlavou, jako že rozuměl a zmizel za poryvu větru.
Vůdce se zase vrátil ke své každodenní práci. Trvalo asi dlouhých, nudných dvacet minut, než dorazil tým tři. V místnosti stálo šest osob-pět lidí a jeden žabí ninja. Jeden mladík s cigaretou v ústech, vystoupil před tým a zeptal se:
„Pro všechny z nás byl Osar. Co máme za misi?“ Mistr se na něho podíval, pousmál a začal:
„Jako vždycky jdeš do všeho po hlavě, Lafine. Půjdete do bájné knihovny nazývané „Senel“. Potřebuji od tamtu za každou cenu získat svitek Poznání.“ Všichni se na něho podívali pochybujícími pohledy.
„Nikdy jsem o takovém místě neslyšela,“ vmísila se jim do rozhovoru jediná žena v týmu.
„Nemusela jsi o ní slyšet, Vivi. Byla dlouho ztracená, než jsem ji zase objevil, ale to je už pár let,“ odpověděl jí pohotově její vůdce.
„Aha, a máme čekat nějaký boj?“ řekl Lafin a podíval se na Vivi vražedným pohledem, který říkal: „Jak jsi mě mohla přerušit?“ Když si toho Vivi všimla, tak jen dala oči v sloup.
„Když budete nenápadní, jako že tu u vás není možné, tak se vyhnete Hledačům. Jak jistě jsou to poskoci Ďábla, kteří stráží věci, které jsou důležité pro Peklo. A ten svitek mezi ně patří,“ řekl mu všechno co věděl, jeho Mistr.
„Hledači?! To jsou pěkně ohavná stvoření. S nad je nepotkáme,“ ulevil si udiveně další člen týmu.
„Ale Bellamy, ty máš strach pořád. Neremcej a jdeme,“ rozhodl jeho kapitán Lafin. Ten se na něho jenom podíval se strachem v očích a radši, už odešel i se zbytkem týmu. Lafin se ještě otočil a zavolal na vůdce země Nového Úsvitu:
„Brzy jsme zpátky, i s tím svitkem a tak doufám, že mi potom řeknete k čemu ho potřebujete!“ Opět se otočil a přibouchl dveře.
„To by jsi mi stejně nevěřil….“ šeptl Mistr a pokračoval dál ve své každodenní nudné povinnosti.

Tým Sedm na cestě do země Nového Úsvitu:
Začalo se stmívat a tak Kakashi dal rozkaz, aby zastavili a odpočinuli si.
„Tady dáme chvíli pauzu a musíme pokračovat i v noci. Musíme vědět, jak to je s tou zemí Nového Úsvitu. Jestli můžeme počítat s jejich podporou, či nikoliv,“ oznámil jim svůj plán Hatake a usadil se k nim k ohni, který mezitím Sasuke rozdělal.
„Myslíte, že tam někde je opravdu Naruto?“ položil Yamato otázku, která vrtala celou cestu, každému z nich v hlavě.
„Doufám že ano, protože jestli ne, tak už nevím kde by mohl být,“ řekla smutně Sakura. Saske si k ní přisedl, objal ji a řekl:
„Jasně, že tam někde bude! Jemu se nic stát nemohlo, vždyť víš, jak je silný!“ To Sakuru trochu uklidní. Když v tom Sai vykřikne:
„Uhaste oheň!! Honem!“ Kakashi ho hned poslechne a schová se i s ostatními do křoví.
„Co se děje Saii?“ zašeptal Kakashi, který se skrýval vedle Saie. Ten si jenom přiložil prst k ústům a ukázal někam na sever mezi stromy. Všichni tam upřeli svoje pohledy, ale nic se nedělo. Když v tom z tím místem probíhala skupina ninjů a rychle zmizela zase na druhé straně. Ještě chvíli počkali, než byli dostatečně daleko a začali se bavit.
„Nevšimli jste si kdo to byl?“ zeptala se Sakura.
„Měli ochranné čelenky se znakem mlžné, a bylo jich celkem dost. Tak kolem čtyřiceti. Zajímalo by mě co dělají, tak daleko od své vesnice…,“ podivil se Sasuke.
„Půjdeme rychle na cíl naší cesty a budeme se vyhýbat místům, kde by na nás byl moc vidět. Nemůžeme vědět, jestli tady není víc ninjů,“ rozhodnul Hatake. Všichni přikývli, že rozumí a začali pokračovat ve své cestě.