Tři měsíce VIII.

Stála nehybně schovaná ve stínu velkého domu, nechtěla aby ji někdo viděl, čekala na osobu, která jí zničila její žvot, její sen, její touhu. Doufám, že s ní nebude on.
Temi vyšla z poza rohu a zpozorovala postavu, která se krčila ve stínu, zpomalila a čekala co se bude dít. Vějíř si nechala doma, protože ji vůbec nenapadlo, že by ho mohla potřebovat, ale v tuto chvíli toho litovala.
Ze stínu vyšla dívka s dlouhým blonďatým culíkem. Temi věděla, že ji už někde viděla, ale nemohla ji zařadit. Možná na chuninské zkoušce.... Přemýšlela.
Ta dívka se na ni divně dívala, její břicho probodávala pohledem.
Jo je to ona, v ní je to dítě, to dítě, které všechno rozhodlo a změnilo. Ale ona tuhle změnu nebrala, chtěla ho mít jenom pro sebe a za všechno může to dítě.
Přišla k Temari: „Ahoj možná si mě nepamatuješ, potkali jsme se na Chuninské zkoušce.“
„Hmm jo, myslím, že si tě pamatuju, ty si v týmu spolu s Shikamarem, že?“ zeptala se jí ze zájmem Temi.
„ Jo jsem a taky jsem slyšela, že se máte brát, dostala jsem oznámení, máte ho hezké.“ nuceně se na ni usmála.
Temi tomu nevěnovala žádnou pozornost: „No já už budu muset jít, Shikamaru na mě čeká.“ obešla Ino a už chtěla vyjít, ale v tu samou chvíli uslyšela: „Temari?“ otočila se a v tu chvíli ucítila bolest v břiše, podívala se dolů, Inina ruka svírala kunai, která byl zaražený v Temariině podbřišku, Temi zakašlala a bolestí se chtěla svalit na zem, ale Ino ji ještě chytla a řekla:
„Ty a to zatracené děcko se nebude plést do cesty mě a Shikamarovi, rozumíš?“ a podívala se na ni s záští v očích a poté ji pustila, Temi spadla na zem a tam omdlela.

„Temi“ uslyšela z velké dálky volání.
„Shi...Shikamaru...“ řekla sotva slyšitelně a z úst ji vytekl pramínek krve. Poté ucítila, jak ji někdo bere do náruče, ale nic neslyšela.
„Dítě...moje dítě...“ řekla ochraptělě.
„Temi to sem já, všechno bude v pořádku.“ říkal jí v běhu, běžel do nemocnice. V tu chvíli ale Temi zase omdlela, už neslyšela ani neviděla nic, jenom tmu a ticho.

Shikamaru s Temi v náručí vtrhl do nemocnice.
„Shikamaru....co....co se stalo?“ zavolala na něj v běhu Sakura a už mu ukazovala cestu na sál.
„Já....já nevím.“ řekl jí zadýchaně a položil Temi na postel.
„Prosím běž na chodbu, já se o ni postarám.“ vystrčila ho ze dveří. Shikamaru se opřel o zeď a sjel na zem, hlavu si opřel o kolena a z očí mu kapaly kapky slz. Co se mohlo stát? Naposledy sem tady byl, když jsem čekla, až vyléčí Choujiho a Nejiho, ale to tady Temi byla se mnou. Kdo...kdo jí to udělal? A co jí vlastně udělal? Nevěděl nic, ale cítil se zodpovědný za to co se stalo, nevím jak dlouho tam tak seděl, ale když se otevřely dveře a znich vyšla upocená Sakura, Shikamaru vstal a rychle k ni běžel.
„Jak na tom je? Můžu za ní?“ vyhrkl na ni.
„Samozřejmě.....ale ještě počkej!“ zastavila ho, když chtěl vejít do pokoje. Podival se na ni nechápavě.
„Temi je v pořádku, ale to dítě......je mi to líto.“ řekla a sklopila hlavu. Shikamaru na to nic neříkal, jenom se podíval z okna a po tvářích se mu kutálely slzy.
„Co se vlastně stalo?“ zeptala se ho Sakura. Shikamaru se na ni otočil.
„Já....já nevím.“ jenom vydechl a vešel do pokoje. Sakura uznala, že nemá cenu se ho teď na něco ptát.
Shikamaru vešel do pokoje, na posteli spala Temi, sedl si k ní a vzal její ruku, kterou si přiložil na uplakanou tvář. Seděl tam a nevním nic jiného než pípání přístrojů a její přítomnost.