Vzduch byl plný kouře, všude se rozlévala vůně čerstvé krve i ohořelého masa. Další bitva ve veliké válce byla v plném proudu. Střet světla a temnoty se odehrával na jediném možném místě, na hranici mezi nebem a peklem. Místo bylo tvořeno rozlehlou pouští, plné hor, skal, strmých stěn a soutěsek. Obě vojska už ztratila mnoho svých vojáků.
Nebe křižovaly blesky a dobarvovaly krutou atmosféru. V roji démonů se pohybovala jedna bíle oděná postava s majestátními křídly. Oháněla se dlouhým mečem a zabíjela každý temný stín, který se k ní přiblížil. Byl to muž a podle pohledné tváře, hlubokých černých očí a štíhlé postavy šlo odhadovat, že mu není víc než dvacet. Věk však u andělů patřil k relativním informacím. Jeho světle béžové vlasy vlály při každém pohybu jako hustá hříva.

--- Kasshy

Zakřičel jsem, jak mě jeden Inkubus přišpendlil k zemi. Jen tak tak jsem stačil vykouzlit štít. Na jeho tváři se objevil úšklebek z radosti nad tím, jak se nemohu bránit. Nebylo času na přemýšlení, udělal jsem riskantní pokus. Vyvolal jsem nad sebou magický kruh blesku a usmažil jsem ho. Ucítil jsem škubání v rukou, ale přes můj štít to neprošlo. Shodil jsem zčernalé tělo, rychle jsem se zvedl a snažil jsem se najít Seiyaka. Nade mnou se objevil Washi. „Jste v pořádku?“

--- Kasshy

Naposledy před naším odchodem jsem ubezpečil tetu, že jsem v pořádku a dal jsem mobil Toudai. Svěřil jsem jí nepříjemný úkol – lhát jí. Od Kamichiho smrti uběhly dva dny, s pomocí magie jsme dali ostatní do špičkové formy.
Tarek si nejdřív nebyl jistý, zda se dá Sou Kashimu věřit, ale nakonec mi začal důvěřovat. Inky mi přikouzlil vhodnější oblečení skládající se z volnějších kalhot tureckého stylu, jednoduché béžové košili s krátkým rukávem a tmavě červené šerpy, kterou jsem si obvázal kolem pasu.
Nasadil jsem si taky bezprsté rukavice, uvázal látkovou čelenku přes čelo a procvičil jsem si prsty. Ostatní už také byli připraveni na cestu. Tarek měl pořád obvaz přes oko, chtěl to tak nechat a nikdo mu to nevymlouval. Na sobě měl obyčejné oblečení vojáka, příslušné chrániče a kovovou čelenku.

Ráno si Inky mohutně zívl, protáhl se a podrbal se na hlavě, takže si vlasy rozcuchal ještě víc. Já už vstal asi před hodinou, seděl jsem v knihovně a léčil jsem Washimu křídlo. Zlomenina to byla ošklivá, ale moje síly byly kompletní, a tak jeho léčení zabralo jen pár desítek minut. Nemluvě o tom, že ho už léčil i Seiyak.
”Tak, hotovo!” Spokojeně jsem si dal ruce v bok. Washi se postavil, rozepjal je a pak jimi jemně zamával. ”Vůbec to nebolí.”
”Zkus se teď trochu proletět.” Zarazil jsem ho, protože vyběhl až moc rychle. ”Ale jenom chvilku, ať se hned zbytečně nenamáháš!” na oko jsem ho káral. Přikývl, ale stejně utíkal ven.