Poslední úsvit (7.)

Po letní odmlce věrným čtenářům a nadšencům fantaz povídek, přináším další, tenktorát trošku akčnější pokračování, propletené prstenci různých pocitů
Přeji příjemnou zábavu.
Alá....Nechť Vám chutná, krvelačná stvoření >)
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Neplánované city

Poslední co spatřila, byl pohled na to stvoření,
které se na ni vrhlo s úmyslem vyrvat její srdce z těla a rozervat ji na kousíčky,
kterým by nasytil svou hladovou smečku…

V posledních vteřinách svého dosud bezcenného života věnovala vzpomínkám na své dětství, kdy byli s Montarem ještě nevinné děti, a ani jeden z nich netušil, jak zlomyslný osud se na ně nachystal.
Na moment bylo vidět, jak se pousmála. Snad díky těm krásným vzpomínkám, nebo nedočkavostí z nadcházejícího ukončení jejích útrap.
Pak už jen vnímala, jak jí jemný vánek pocuchává vlasy a ona pod tíhou toho krvelačného zvířete upadá k té chladné zemi, jakoby bez života. Náhle ucítila tupou bolest, vystřelující z její pravé nohy. Byl to silný, bolestivý pocit, až ji přetrhl tu nit krásných myšlenek a ona pohlédla do obrovských očí, nasycených chutí po krvi a pár tesáků, které se chystali pochutnat si na její hebké kůži.
Naposledy se podívala do zabijáckých očí, které ji měli sprovodit z tohoto světa, a pak svá víčka přivřela. Se zavřenýma očima už jen čekala na ty poslední snad ne tak bolestivé okamžiky, jež měla strávit na tomto světě v osamění.
Hladové zvíře s chutí po jejím mase a touhou nakrmit svou smečku, jakoby snad poznalo, že se jeho oběť právě vzdala, vytasilo své oslizlé tesáky o něco víc, zaklonil hlavu a s vítězným postojem silně zavil nad ležící Airen.
Poté se znova na Airen podíval a bylo už jen vidět, jak prudce trhl svou hlavou se záměrem roztrhat její bezbranné tělo, když se najednou ozval hlasitý šustot z houští a nad hladovou smečkou přelétlo cosi temného, velmi velkého. Vypadalo to jako nějaký dravec s křídly.
Z ničeho nic se z temného stínu nad krvelačným vůdcem smečky zjevil Reizo, který prudce strhl hladové zvíře z Airen. Airen jen pomalu otočila hlavu do strany a pozorovala, jak Reizo zápasí s vůdcem smečky o její život. Byl to opravdu krvavý boj. Všude kolem nich odlétávali kapky krve, slin a také chlupů.
Nakonec Airen zaslechla hlasité zaúpění a s rozmazaným zrakem od ztráty krve z její poraněné nohy zahlédla, jak se jedna z dvou postav zvedá. Opravdu viděla dost rozmazaně, ale stále se snažila zůstat při vědomí. Pozorovala, jak se k ní postava přibližuje, až byla těsně nad jejím obličejem. Airen už to ale dál nezvládla, a nakonec upadla do bezvědomí.
Reizo ji opatrně zvedl a vzal do svého náručí. Pohlédl na zbytek dravé smečky s opravdu vražedným a neústupným pohledem a poté se vznesl do oblak a zmizel v závoji temného stínu i se zraněnou Airen.

Reizo se s Airen objevil až u jejich chýše, a zanesl ji dovnitř, kde ji položil na hebkou kožešinu. Chvíli se na ni opravdu velmi zvláštně díval. Byli to pro něj skutečná muka, když viděl, jak Airen krvácí ze zraněné nohy a on tomu musel odolávat, protože jí skutečně nechtěl ublížit.
Nechtěl si to stále moc přiznat, ale přesto tušil, proč po ní jeho temná stránka tolik touží, ale zároveň ji nedokáže ublížit. Nedalo mu to a naklonil se k ní velmi zaujatě, jakoby se snažil skrze pohled na ni zjistit, co ho k ní tak moc přitahuje, a hlavně proč. Byl tak zamyšlený, že si nepovšiml, jak se Airen na malou chvilku pohnula. Jemně pootevřela oči a se zaslzeným pohledem vztáhla pomalu dlaň k jeho obličeji a pohladila ho po tváři. Byl to opravdu něžný dotek, jako by se bála, že když se ho dotkne byť jen o trošíčku víc, rozplyne se jí před očima.
„Ty jsi můj anděl??“ nečekaně promluvila s pohledem upřeným stále na Reiza.
„Prosím, vezmi si mě už sebou, nechci dál žít…“
Na Reizovi bylo citelně poznat, že je uveden do rozpaků, nevěděl, co si má myslet, ani co na to říct.
On a anděl? Natož její, když stále zápasí sám proti sobě, aby se nezabořil do jejího hrdla.
Na druhou stranu, právě ho požádala, aby si jí vzal,vysvobodil jí od života. V tomto směru její přání do jisté míry mohl slnit, ovšem, i když po tom toužil, dobře si zároveň uvědomoval, že její slova byla ovlivněna tím, jak blouzní z nedostatku krve.
Vzdálil se od své myšlenky pojmout jí za svou družku a šel ohřát vodu. Přinesl si čistou látku, jemně jí odhalil pravou nohu až do půli stehna a pohlédl na její zranění.
Na její noze byli vidět znatelné a hluboké sekance od toho zvířete. Nejhorší na tom byla ta krev, co jí stékala mírným pramínkem z půli stehna a natahovala se do té teplé zvířecí kožešiny. Tohle všechno způsobovalo, že Reizo se přestával ovládat. Takováto muka ještě nikdy dřív neprožíval, ale stále se snažil nedotknout se její pokožky a neochutnat její teplé krve.
Jemně jí otíral zaschlou krev teplou vodou z nohy. Dalo by se říct, že jí skoro až hladil. Možná to bylo jen z bolesti při každém doteku na její rány, anebo i pro něco jiného, ale s každým dotekem zlehka zasténala.
Reizo si velmi dobře všímal jejích projevů, ale přesto dál pokračoval a ošetřoval ji zranění. Její sténání ho přesto všechno jakýmsi způsobem rozlaďovalo. Byl nervózní, nechápal své momentální pocity. Už staletí nic takového nepociťoval, a jestli někdy dávno v minulosti, už si ani nepamatoval, co je to za city.

Uplynulo pár dní a Airen se postupně zotavovala. Celé dny jen polehávala a nabírala síly, až posledního večera. Když Reizo přišel s večeří do chýše, spatřil Airen sedět u ohně poprvé od doby, co ji přinesl zraněnou.
Seděla tam pod stinným světlem ozářená plamínky a něco míchala v kotlíku.
„Pojď, posaď se prosím. Přichystala jsem večeři.“
Měla vážný výraz, ale zároveň se na Reiza dívala tak milým pohledem…
Reizo na ni pohlédl ihned velmi zle, jako by se před její přívětivostí bránil a výrazným tónem jí odpověděl: „Nejsem jako ty. Nejsem nicotný člověk. Měla bys vědět, že já lidské pokrmy nejím. Nic mi to neříká, pro mne to není jídlo, pouze čerstvá krev, nejlépe lidská.“ A odvrátil pohled od Airen úplně.
Airen tato slova v tu chvíli velmi zabolela na srdci. Dotklo se jí to. Přestože věděla, že její život skutečně neměl nikdy velký význam, i přesto jí jeho slova ublížila. To jak jí řekl, že je nicotná, jako by ji trápilo, že i on tak na ni pohlíží.
Oči se jí zalily slzami, až se neudržela a řekla mu: „Když jsem pro tebe tak nicotná, proč jsi mně teda zachránil? Už zase! Proč?!“ Hleděla na něj se zlostí.
Reizo ale mlčel, jen stále hleděl před sebe do prázdna.
„Notak, proč mi neodpovíš, ztratil jsi teď slova? Už dvakrát jsi mi ponechal můj bezcenný život, a přitom jsem se tě o to ani jednou neprosila. Na co tedy čekáš… Zjistil si snad, že nejsem pro tebe tak dobrá, jak jsi očekával?“ Když dořekla tato slova, slzy už jí stékaly proudem po tvářích až k hrudi.
„Nic nechápeš…“ odsekl jí zle Reizo.
„Tak proč už si nevezmeš můj život, ať mám klid, a místo toho si mě tu chováš jak ptáčka v kleci, který bez tvé přítomnosti nepřežije a ty to dobře víš?“
„Ještě není správná chvíle.“
Airen se zarazila nad jeho slovy, čekala něco podobného, ale doufala, že to neřekne tak bezcitně.
„Chápu, jsem jen tvá ovečka, už předem předurčená na porážku.“ Vyřkla slova plná žalu.
Zahleděla se na něj, zvedla se od ohně a přišla k němu. Stála před ním tváří v tvář, tak blízko, stejně jako když se setkali poprvé.
„Já tě prosím, ušetři mně toho trápení a vezmi si mé tělo. Jestli ti na mně alespoň trochu záleží, netrap mě už víc a ukonči to.“ A pohlédla mu do očí s nadějí.
Reizo se na ni zahleděl a pak ji přitlačil k chladné zdi v zátiší.
Naklonil se k jejímu krku a připravoval se zabořit do jejího tepajícího hrdla, když se náhle krapet odtáhl zpět a do ucha jí pošeptal: „Já nechci… Ne takhle. Vezmu si tě, jen pokud budeš sama chtít. Toho dne si tě vezmu celou, jak tvé tělo, tak i tvou duši, a už nikdy nebudeš sama.“
Poté se otočil k Airen zády a tiše jí řekl: „Pokud mi chceš pohostit, budu to brát jako tvé díky za záchranu. Ale zvaž dobře, co mi nabídneš, aby tě to opravdu nestálo nakonec život.“
Poté se na ni mírně natočil a Airen si všimla, jak se jemně ušklíbl.
„Měla bys zvážit, jestli je skutečné vhodné zemřít a ukončit tak svůj život. Možná jsou i vhodnější způsoby. Než se vrátím, dávej na sebe pozor. Nerad bych, kdyby mi má čajová růže předčasně uvadla.“ A pak se rozplynul v temném oblaku stínu ve dveřích.
Airen zavřela volně plandající dveře, opřela se o ně zády a zhluboka se zamyslela nad jeho slovy, která jí řekl, a která jí momentálně nedávali úplný význam.
Právě té noci si pořádně uvědomila, že ten démon s krvavým pohledem plným smrti ji už nepřijde tak zlý a odporný jako zpočátku. Uvědomila si, že jí je něčím cenný, záleželo jí na něm.
Mohla by to snad být láska? Nebo jen zvláštní pocity ze soucitu, že nemůže žít normální lidský život?
Láska, vždyť ona ji nikdy pořádně nepocítila. Jak tedy teď měla vědět, co její pocity znamenají…
Oba nevědomky jeden o druhém bloudily v labyrintu plném otázek a pocitů, na které neznali přesnou odpověď.