Naprosto jsem ztuhl zděšením. Nechápal jsem, jak se dokázal vysvobodit. Byl jsem si jistý, že jsem ty provazy utáhl pořádně.
Ruku, kterou mi držel přes ústa, stáhl dolů a chytil mě za rameno. Zaznamenal jsem, že v té druhé drží provazy, kterými jsem ho předtím svázal.
„Co to mělo znamenat?“ Sykl.
„Promiň.“ Zamumlal jsem tiše.
„Jenom promiň?!“ Najednou mě pustil a odstrčil mě trochu dál, jako by se mě štítil. Rychle jsem se k němu otočil tak, abych mu viděl do obličeje. Čekal jsem, že bude naštvaný, zklamaný. Ale on se usmíval.

--- Kasshy

Zakřičel jsem, jak mě jeden Inkubus přišpendlil k zemi. Jen tak tak jsem stačil vykouzlit štít. Na jeho tváři se objevil úšklebek z radosti nad tím, jak se nemohu bránit. Nebylo času na přemýšlení, udělal jsem riskantní pokus. Vyvolal jsem nad sebou magický kruh blesku a usmažil jsem ho. Ucítil jsem škubání v rukou, ale přes můj štít to neprošlo. Shodil jsem zčernalé tělo, rychle jsem se zvedl a snažil jsem se najít Seiyaka. Nade mnou se objevil Washi. „Jste v pořádku?“

Jana seděla na lavičce a plakala. Nikdy nevěřila tomu, že by to mohla být pravda. Měla ráda tohle městečko, měla ráda ten velký park.

--- Kasshy

Naposledy před naším odchodem jsem ubezpečil tetu, že jsem v pořádku a dal jsem mobil Toudai. Svěřil jsem jí nepříjemný úkol – lhát jí. Od Kamichiho smrti uběhly dva dny, s pomocí magie jsme dali ostatní do špičkové formy.
Tarek si nejdřív nebyl jistý, zda se dá Sou Kashimu věřit, ale nakonec mi začal důvěřovat. Inky mi přikouzlil vhodnější oblečení skládající se z volnějších kalhot tureckého stylu, jednoduché béžové košili s krátkým rukávem a tmavě červené šerpy, kterou jsem si obvázal kolem pasu.
Nasadil jsem si taky bezprsté rukavice, uvázal látkovou čelenku přes čelo a procvičil jsem si prsty. Ostatní už také byli připraveni na cestu. Tarek měl pořád obvaz přes oko, chtěl to tak nechat a nikdo mu to nevymlouval. Na sobě měl obyčejné oblečení vojáka, příslušné chrániče a kovovou čelenku.