„Byla jsi mi sestrou, prosím, postarej se o mé dva bratry.“ - 02

„Je mi líto, ale ani takhle málo říct nemůžu,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu kamsi dolů.
„Proč jako? Ztratila jsi paměť?“ naléhal na mne Kiba.

„Ne ona evidentně má daleko jiný důvod,“ řekl něčí hlas a všichni jsme se otočili na nově příchozího.

Byl to nindža. Měl bílé vlasy, přes jedno oko měl uvázanou čelenku Konohy a modrou masku, která mu skrývala půlku obličeje, a díky níž nebylo vidět, jak se vlastně tváří. Jenže pro mě to nebylo těžké uhodnout.

„Jiný důvod? Jaký Kakashi?“ vyhrkl Kiba, ale Kakashi si ho nevšímal.

„Zdá se, že se okolnosti změnily a výslech bude proveden hned. Hinato, Kibo prosím běžte pryč. Tohle možná nedopadne dobře.“
„Co tím myslíte?“ začal Kiba.
„Myslím tím tohle,“ řekl Kakashi a zvedl pravou ruku, aby všichni viděli, co v ní drží.
„To je plášť Akatsuki,“ vydechli překvapeně a zděšeně Hinata s Kibou.
„Přesně tak,“ přikývl Kakashi, „a zrovna tohle jsme našli také mimo jiné v jejích věcech.“ Pohlédl na mě a čekal, že to vysvětlím, ale já nic neříkala, proč také, nebylo co.

„Takže chci nějaké rozumné vysvětlení, kterému by se dalo věřit,“ pobídl mě. Evidentně ani on nevěřil tak docela tomu, že bych mohla být zvěd Akasiki. „Jestli neodpovíš, tak se obávám, že ti budeme muset nahlédnout do vzpomínek. Což by pro tebe asi moc dobré nebylo.“

„Já nejsem zvěd Akatsukim,“ řekla jsem a teoreticky jsem mluvila pravdu.
„Ne a čí je tedy ten plášť, kde jsi ho vzala?“

„To, to je …“ začala jsem drmolit, „to je Itachiho.“
„Itachiho?“ Kakashi vypadal překvapeně. „Ale Itachi …“
„Je to jeden z mnoha jeho plášťů,“ upřesnila jsem.
„Jak dlouho bojujete proti Akatsuki a celou dobu jste si mysleli, že každý člen má jen jeden plášť? Víte, jak by po čase smrděly a vypadaly, kdyby to tak bylo?“ rozchechtala jsem se při té představě.

Evidentně jsem svojí přednáškou o nošení plášťů Kakashiho i ostatní dostala. Vidno o něčem takovém nikdy neuvažovali. Můj malý drobný vtípek na úkor Akatsuki, uvolnil atmosféru, za co jsem byla vděčná, ale vyvolal několik dalších otázek, na které já rozhodně nebyla schopna odpovědět.

„Jak jsi získala od Itachiho ten plášť? Jak víš, že jich každý má několik? Jestli nejsi zvěd, špion Akatsuki tak jakým způsobem jsi s nimi spřízněná, že něco takového víš? Kdo jsi?“
„Že by jejich služka, co jim pere prádlo?“ zavtipkovala jsem znova, tentokrát se však už nikdo nesmál a tak jsem si povzdechla. Znovu jsem sklopila hlavu.

„Nehodlám si tu s vámi hrát na neviňátko a do očí vám lhát kým nejsem. Stejně byste poznali za chvíli pravdu. Nehodlám vás tedy klamat, že jsem ten nejčistší člověk, když nejsem. Ne, ve skutečnosti jsem přesně to, co byste nazvali pěknou mrchou, nebo jsem jí alespoň byla. Mám na svědomí spoustu špatného, ale nejsem žádný špión Akatsuki. Nehodlám nikterak zatím ohrozit Listovou, ani její členy,“ při těch slovech jsem se podívala na Hinatu a Kibu, „za své doznání a upřímnost chci jen jediné, chtěla bych tu zůstat.“

To Kakashiho ještě více překvapilo.
„To nemůžu rozhodnout já, ale Hokage, kromě toho je tu spoustu dalších věcí. Například nevíme, jak vážných přestupků jsi se dopustila a kdo a které vesnice tě už vyhostily. Mezi tvými věcmi nebyl jen ten kabát, ale spousta věcí, které nikdo z nás ještě nikdy neviděl.“

Kakashi vyndal z jedné kapsy jakýsi kulatý předmět s háčkem, respektive můj granát.
„Třeba tohle,“ řekl a začal si s tím hrát v ruce, až se dotkl háčku.
„Nedotýkej se toho,“ zasyčela jsem zprudka na něj, „vytáhneš to a celá tahle budova vyletí do povětří. Kakashi položil rychle můj granát na nemocniční stolek, co mu byl nejblíže, a odtáhl od toho ruce. Zachvěl se. Taková malá věc a dokáže tohle. Pomyslel si udiveně, ale pak tuto myšlenku přenesl na mne, že jsem tak krvežíznivá.

„Musím se o sebe postarat sama v tomto světě a nemám chakru,“ pravila jsem na svoji obranu a přitom jsem si nevšimla pohledů Kibi ani Hinaty, kteří o tom, že se mi chakra nevrátila a nevrátí nic nevěděli. Kakashiho jsem samozřejmě nepřekvapila.

Kakashi je jeden z mála lidí v dnešní době, co má sharingan, jediný z mála, kdo může uvidět, kdo jsem.

„Nevěříš mi? Ani se ti nedivím. Já bych si také nevěřila, ale ty můžeš uzřít, kdo jsem. Sundej si z oka odznak Konohy a zadívej se na mne svým Mangekyo Sharinganem. Neboj se, nezmizím, ale ty pak budeš vědět,“ vyzvala jsem ho. Kakashi však zavrtěl hlavou.
„Myslím, že co vím mi bohatě postačí, půjdu to ohlásit Hokage.“ S těmito slovy se zase vytratil a já si oddechla, ale ne na dlouho.

„Co jsi udělala?“ pokusil se mě Kiba vyslýchat dál.
„Spoustu špatných věcí,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

„Takže tvoje chakra se nevrátila,“ nechápala zase Hinata.
„Jak se mohla nevrátit?“
„Nikdy jsem žádnou neměla.“
„ Ale to je nemožný,“ vyhrkla Hinata.
„Jo, jo to Hokage taky říkala, ale i věci nemožné se čas od času musejí stát, protože kdyby se tak nedělo, nevěděli bychom, co nemožné znamená.“

„Co jsi to nabídla Kakashimu, co měl vidět?“ zeptal se zase Kiba.
„To co jsem řekla, kdyby se na mne podíval svým sharinganem věděl by, co jsem zač. To je celé.“ utla jsem Hinatino a Kibovo vyptávání a oni rázem pochopili, že ze mne nic víc už nedostanou.

***

Mezitím co Kakashi zavítal k Hokage a líčil jí, co se dozvěděl, potom co odešli Hinata s Kibou, jsem zůstala konečně sama. Doufala jsem, že tentokrát na dost dlouho, ale znovu jsem se spletla.
„Do pytle, to mě nemůžete nechat chvíli na pokoji?!“
Tentokrát to však nebyl nikdo z Konohy.
Přede mnou ze zdi vystoupil muž s oranžovou maskou, která spíše trochu vypadala, jako když si na tvář dal půlku slupky od pomeranče a měla jednu díru ze, které se na mne dívalo rudé oko. Na sobě měl černý plášť se stejně rudými mraky jako bylo jeho oko. U Akatsuki mu, předtím než jsem odešla, říkali Tobi, ale já dobře věděla, že to jméno není jeho pravé. Ne to on byl ve skutečnosti hlavou Akatsuki Uchiha Madare.

„No tohle, ani dvojnásobné mrtvoly mě nenechají klidně odpočívat,“ provokativně jsem si do něho šťouchla.
„To se velice omlouvám, ale nehodlám nechat lidi, kteří se nás možná pokouší zradit, jen tak na pokoji a odpočívat. Můžeš mi říct, co tu děláš? Snažíš se nás zradit?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. Tentokrát jsem na tuto otázku nemohla lhát. Lze vůbec zradit někoho, pro kterého nepracujete, ani se s ním nijak nekamarádíte? Zdálo se, že moje odpověď Madaru trochu upokojila. Věděl, že mu nemůžu zalhat.

„Tak co tu děláš?“
„Jsem tu na rozkaz Itachiho.“ odpověděla jsem klidně.
„Na Itachiho rozkaz,“ protáhl Madara.
„Bohužel v tom případě ti musím oznámit, že tvá mise končí, Itachi je po smrti.“

Při těch slovech mě bolestivě píchlo u srdce, ani nevím proč, už dlouho jsem nebyla schopna vyšších citů, ale proč mi tohle Madara říká? Chce mě snad tou informací rozhodit? Napadlo mě. To nemůže snad myslet vážně?

„Snažíš se překvapit informovaného, jako jsem já?“ zašklebila jsem se.
„No za pokus to stálo. Ale jestli tohle víš, tak víš, že tu…“
„Mám pořád co dělat a Itachiho smrt na tom nic nezmění.“
„Co po tobě Itachi za každou cenu tak chtěl?“

V duchu jsem měla, co dělat, abych potlačila smích. „Řekl, abych se postarala o Naruta.“ Tohle se mi opravdu povedlo. Tohle patřilo k mým skvostům. Jedna věta a dva naprosto odlišné významy. Za tu dobu, co jsem žila a nemohla lhát, jsem se naučila, že lidé jsou dost jednostranně myslící stvoření. Neschopni se pořádně odpoutat od svých utkvělých představ. Vnímají jen přítel/nepřítel, hodný/zlý, ošklivý/krásný, pravda/lež, ale nejsou schopni přijmout ještě něco jiného. Pokud vědí, že nezalžete, už vůbec si nedávají pozor.

„Chápu,“ přikývl Madara, „vlastně to, že jsi tady a sleduješ dění, se nám hodí. Můžeš tu zůstat a špehovat, podávat nám informace, a když tak i splnit úkol, který ti Itachi zadal, pokud ho zvládneš. Nyní se staneš oficiálním členem Akatsuki. Plášť koneckonců už máš.“

Výborně teď jsem mohla zneužít i tohohle, ale to, jak to Madara řekl, bylo divné. Nevěřil mi, je to možné? Ne počkat mě věřil, nevěřil Itachimu, čili mě teď také už ne. Je možné, aby to o Itachim věděl, aby věděl pravdu? Jestli tomu tak bylo, tak nemohl vědět jestli mě má odsoudit, nebo jestli mi Itachi nic neřekl a já jsem naprosto jim oddaná. Dokonce ani v prvním případě nemohl vyloučit, že pořád jsem na straně Itachiho a Konohy. Začala jsem nebezpečnou hru, ale na této půdě slov a podvodů jsem byla pořád, takže žádná změna.

Madara se mě chtěl zeptat, jak jsem dokázala zatím oklamat lidi z Konohy, pak si to však rozmyslel a zmizel. Koneckonců tohle byla dost hloupá otázka. Když jsem pracovala pro Itashiho, byla jsem nejlepší zvěd. Téměř polovina informací co Akatsuki měla, měla ode mne, dokonce když ještě Kabuto vyzvídal pro Akatsuki, tak jsem byla lepší jak on.

Svalila jsem se na postel. Pro jeden den toho bylo přeci jen příliš.