Láska mění každého 7: S pravdou ven

*Bílé dveře. Ty, které jsem se tolikrát snažil otevřít a nikdy mi to nešlo. Vždy, když jsem se o to pokusil probudil jsem se, ale pokaždé se octnu na tomto místě. Byla to dlouhá chodba bez konce. Nikde není ani lampa ani svícen a přesto je tu světlo. Nikde není žádný člověk ani dítě a přesto slyším hlasy. A je tu jen jedna cesta ven, přes TY dveře.
Dlouho jsem stál na místě. Přemýšlel jsem, jestli má cenu pokusit se je otevřít.
,,Nemám co stratit" rozhodl jsem se a sáhl po klice.
Dveře se otevřely. Konečně. Vkročil jsem do místnosti ve které byla nádherná sluneční záře, zelená tráva, modré nebe a ptáci zpívající svou božskou píseň. Viděl jsem řeku s čistou a průzračnou vodou. Byl tu strom, tvarem připomínal jabloň, který byl kousek od řeky. Pod sromem někdo seděl. Viděl jsem jen obrys, nedokázal jsem říci, jestli je to žena nebo muž. Šel jsem blíž. Když má noha dopadla do trávy, začaly kvést květiny. Připadalo mi to jako kouzlo. Bylo to tam nádherné. Už jsem byl skoro u té záhadné osoby. Byla to nějaká žena, s vlasy modrými jako obloha nad námi a s hnědými proužky. Šaty měla odrbané a špinavé. Sáhl jsem jí na rameno. Otáčela se. Už jsem skoro viděl její tvář...*
,,NARUTO!!Dělej, prober se!!!NARUTO!!!", Sakura mě probudila.
Zmocnil se mě vztek, prootže jsem byl tak blízko a ona mě probudila. Ovládl jsem se.
,,Co se stalo?" zeptala se mě.
,,Surově si mě vzbudila, když jsem spal konečně bez nočních můr, to se stalo." řekl jsem trochu podrážděným tónem.
,,Křičel jsi na celou nemocnici!" osočila se na mne.
,,Křičel?"
,,Jo, řval si asi půl hodiny, nerozuměla jsem ti, protože to bylo podobné syčení a štěkání, tak jsem tě raději vzbudila"
,,Aha...díky. Kolik je hodin?" řekl jsem omluvným hlasem a podíval se ven.
Slunce už bylo vysoko, muselo být něco kolem pravého poledne.
,,Akorát tolik, aby ses šel projít."
,,Dneska se mi nechce, včera jsme chodily dost dlouho, nemyslíš?", zabalil jsem se do peřin na důkaz protestu.
,,Naruto, to nebyla otázka. Obleč si župan, vem si berle a jdeme. Musíš chodit ven, na čerstvý vzduch, aby ses uzdravil.", její přísný tón mi naháněl husí kůži.
Samozřejmě že musím ven. Kyuubi mě kvůli nějaké záhadné technice nechce uzdravit, takže musím dělat co můžu, abych se uzdravil co nejdříve sám.
,,Je jen jediné místo kam chci jít" řekl jsem zpod peřin.
,,Já vím, ale kolikrát ti mám říkat, že za ní ještě nemůžeš? Nikdo tam nemůže, dokonce ani já ne. Snažila jsem se něco zjistit od Hokage, ale nechtěla mi nic říct. Prý je to pro tvé dobro." odpověděla mi trochu smutným tónem.
,,Spíš pro moje nervy. Nechápu, proč za ní nemůžu alespoň na chvilku jít."
Chvíly jsme oba mlčeli, když Sakura promluvila, donutila mě vylézt a posadit se.
,,Naruto?..."
,,Jo?", okamžitě jsem věděl, že má plán.
,,Co kdyby ses jí šel zeptat sám? Kooneckonců, máš jít stejně ven takže její příkaz bys neporušil a o tom, že za ní nesmíš nebyla řeč. Co ty na to?"
Mojí odpovědí bylo ,,rychlé,, vstání z postele, oblíkání se do županu a braní berlí.
Nemocnice byla od sídla Hokage poměrně daleko, ale stejně jsem byl odhodlaný tam jít, ikdyby to bylo na druhé straně vesnice. Šli jsme pomalu, protože mně to ani rychleji nešlo. Konečně jsme po hodině došli k červené budově. Schody mi rvaly trochu déle, ale Sakura měla trpělivost a pomáhala mi. Doufal jsem, že mi neřekne to co posledně...
*,,Proč za ní nemůžu jít?"
,,Protože je to pacient. Vážně zraněný pacient a bez jejího souhlasu tě tam prostě nemůžu pustit."
,,Moc dobře víš, že by mi to doolila, bábi Tsunade!"
,,Nebudu se o tom s tebou dohadovat, navíc, ty se sotva hýbeš. Možná ti dovolím malou návštevu, ale až se uzdravíš"*
Sakura zaťukala a já bez odpovědi vešel. Skoro to vypadalo, jako by na mě bábi Tsunade čekala.
,,Co chceš Sakuro?" zeptala se, aniž by odtrhla oči od nějakých dokumentů.
,,Já nic, ale Naruto..."
,,Snad jsem jasně říkala, že tě za ní nepustím ne?", nenechala Sakuru domluvit. Její tón byl chladný a téměř bez zájmu.
,,Chci důvod. Proč za ní nemůžu? Ani na pouhopouhé dvě minuty?!!!"
,,Už jsem ti to říkala"
,,To mi nestačí. Musim vedět jak jí je, kdy se uzdraví. Prostě něco o jejím stavu!"
,,Dobře, ale sedni si.", konečně se na mě podívala.
Sedl jsem si na židli, která stála na druhé straně stolu a čekal, co mi řekne.
,,Ještě se neprobrala. Zranění se léči extrémně pomalu, protože srdeční svaly, když se hojí, tak se hojí měsíce. Stále ji držíme na přístrojích, jen pro jistotu. To je vše co jsi chtěl vědět?"
,,Nebrobrala se? Po takové době?" řekl jsem s údivem a strachem.
,,Ne...Je to vážnější než to vypadá. Má i jiná zranění. Skály ji zlomily levou ruku, potrhaly ji na různých místech, dokonce měla kus skály zabodnutý v pravém boku, takže to bude ještě nějaký čas trvat, než se uzdraví, proto tě k ní nebudu pouštět, kdyby jsi jí viděl ve stavu v jakém ted je, udělalo by to z tebe hodící trosku."
Tohle jsem nečekal. Maximálně mě zaskočila. Dostal jsem ještě větší strach a tím zvrostla i má zvědavost.
,,To nevadí, musim jí vidět za každou cenu!" vybalil jsem na ni.
,,Dobře, jak chceš. Večer se na ni jdu podívat, můžeš jít semnou." vzdala to.
,,Dobře" řekl jsem a odešel. Sakura ještě chvilku zůstala a pak mě doběhla.
Zbytek dne mi celkej rychle utekl. Oběd byl jako vždy odporný, pak přišli an návštěvu Shikamaru, Lee a Ino. Nakonec jsem se dočkal a přišla bábi Tsunade. Oblékl jsem se, vzal si berle a šel k pokoji, kde ležela Yoko.
Při otevření dveří jsem uslyšel milion zvuků. Štiplavé pípání, vypouštění zvuku, škrábání. Byla tam poměrně tma, zřejmě proto, že tam byla jen jedna lampa a venku byla tma. Jedno jediné lůžko stálo uprostřed místnosti a kolem byly ony přístroje. Na lůžku ležela ona. Přikryta bílou dekou, obvázaná bílými obvazy. Z její ruky šlo asi pět hadiček. Každá hadička směřovala někam jinam. Vypadala krásně, ale zároveň mi tady něco nesedělo.
,,Proč má modrý vlasy s hnědými pruhy? Měla hnédý s modrými flíčky!" zděsil jsem se, když jsem řpišel na to, co mi tu nesedí.
,,To nevím. Kdybych to věděla, něco bych s tím udělala. Ino hledá nějakou spojitost v historii její rodiny. Zatím nic nenašla."
Díval jsem se na tu modrou. Hrozně mi to něco připomínalo, nemohl jsem si vzpomenout. Bábi Tsunade tam něco řešila se sestřičkou, Sakura stála u mě a hlídala, abych neomdlel. Já jen mlčky stál a přemýšlel jsem, kde jsem tu modrou barvu viděl. Nakonec jse přestal přemýšlet a šel k ní.
Z blízka vypadala ještě víc božsky. Obmotaná celá do bílého vypadala jako anděl. Její tvář(nebo alespoň to, co bylo vidět) vypadala tak klidně.
,,Prosím, probuď se. Prosím." zašeptal jsem ji do ucha tak potichu, aby to slyšela jen ona.
,,Naruto, musíš už odejít. Zachvilku začíná večeře a za dnešek už jsi toho měl dost."
,,Dobře"
,,Miluju tě." zašeptal jsem poslední slova a odešel.
V noci jsem nemohl usnout. Myslel jsem na to, kde jsem viděl tu modoru, ale stále jsem si nemohl vzpomenout.
*Nakonec jsem usnul vyčerpáním a ocitl se zase před těmi bílými dveřmi, které šli opět otevřít. Za dveřmi to bylo stejné jako minule. Pod stromem stála opět ta žena. Vzpoměl jsem si. To tady jsem viděl stejnou modrou jako na vlasech Yoko. Něco se změnilo. Šaty na ženě byli sněhově bílé. Proč? Sáhl jsem ji na rameno a ona se na mě otočila. Její hnédě oči zářily štěstím, usmívala se, jakoby mne neviděla celou věčnost.
,,Naruto", její hlas zněl jako ozvěna.
,,Jak?", to bylo jediné, co jsem dokázal vyslovit.
,,Je to technika"
,,Jaká?"
,,Na to musíš přijít sám.", úsměv na její tváři se nezměnil.
,,Proč jsme tady?", rozhlédl jsem se kolem.
,,Musím ti tady něco říct. Něco, co se stane, když se voda změní ve víno. Když se z léta stane zima. Ale to je na dlouhé povídání, sedni si, je tu příjemně." pobídla mě.
Sedl jsem si a ona mi začala vyprávět.*