Nevědomost je sladká 2, - (Itachi x Siria) - (9.)

Tento díl se dnes pojednává zas z většiny o Sirii a lidech v jejím okolí. No sami posuďte jak je to nepovedený díl. A však upozor´ˇnuji, že je založený na LOVE žánru.

9. dílUtajéné city a nezapomenutá láska

Sirio!! Rozkřikl se když jeho hlas se najednou zasekl, poté co uviděl.

Spatřil snad blud? Nebo vílu snad? Tyto myšlenky se mu náhle prolínali hlavou, když pohlédl před sebe do prostřed louky. Stála tam jak nějaká bohyně, tak překrásná, tak půvabná byla pro něj v ten moment jako nikdy předtím.
Viděl ji, jak tam stojí s rukama od sebe povznesenýma až k nebi. Zlehka se otočila, a pohlédla na něj velmi mile s ještě milejšími slovy : „Yamato,… podívej se,není to nádhera? Ta volnost, ta svoboda, která je tady všude kolem nás. Nikdy jsi to necítil? Tady je to tak krásný Yamato…. A když tu jsi semnou, mám pocit jakoby mne už nic nesoužilo, ani z minulosti. Konečně mám pocit že mohu opět cítit klid. To v co jsem už nikdy nedoufala.
Yamata pomalým a tichým krokem došel až k Sirii. Stál teď za jejími zády, a hleděl na ten její jemný úsměv, který se jí pomalu začínal objevovat na rtech čím dál víc. Připadala mu teď jiná než kdy jindy, připadala mu teď jako nějaká lesní víla, taky tak krásná když byla šťastná. Stál za jejími zády a jen tiše pozoroval její krásnou tvář ozařující západ slunce, měnící se zářivým měsícem, který na ní spouštěl své stříbrné paprsky v odrazu vycházejících hvězd.
Nechápal jak to že až teď, ale teprve tady si všiml jak je nádherná, když se na její tváři už neukazuje ten utrápený výraz plný bolesti.Pomalým,až nepatrným pohybem k ní zezadu natáhl své ruce s tím že ji obejme. Už se ji téměř dotýkal, když najednou se Siria otočila směrem k němu, a Yamata své ruce leknutím ihned vrátil zpátky.
„Nemyslíš si , že je to taky tak nádherné Yamato?“ ze široka se na něj vlídně pousmála, a najednou se nečekaně rozeběhla dolů k jezeru. Neváhala ani vteřinu, vyzula po cestě boty a vběhla bosá do vody i v šatech , které na sobě měla.
Začala z nenadání tančit u břehu, do půly nohou, ponořená ve vodě. Její šaty se lehce třpytily od kapek vody, které na ni dopadali z jejích prstů hrajícími si s hladinou jezera. Po menší chvilce se zastavila a zahleděla do jednoho místa u břehu naproti ní. Připadalo jí tak něčím povědomé, i všechno tam kolem ní, jen si nemohla vybavit přesně co, ani proč. Jakoby tu už jednou byla, jakoby to tu znala, a když už si téměř začala vzpomínat, kolem těla ji v pase náhle uchopily dvě silné mužské ruce. Z nečekání se velmi lekla, tak moc až z jejích úst vyšlo jisté jméno, které její srdce vždy uvnitř z touhy volalo o pomoc : „Itachi“
Ano, vzpomněla si. I přeze všechnu svou snahu zapomenout, její duše stále postrádala jedinou osobu, po které její tělo, srdce i duše prahlo nejvíc. Mohla ho smazat zesvé mysli, ale nemohla ze svého srdce. Věděla to, teď už si tím byla jistá, a vzápětí se jí hlavou prolinuli všechny vzpomínka, které ztrávila s ním. Ať byli veselé nebo plné bolesti. Při všem tom rozvzpomenutí, při uvědomění, že ztratila svou jednou vytouženou osobu se jí tvář rázem proměnila v jeden z těch nejutrápenějších co kdy člověk mohl spatřit. Z toho, jak jí uvnitř jejího nitra všechny ty vzpomínky zabolely.
Yamata už nevydržel ten nátlak v jeho těle. Bolel ho pohled na ni, vždy když její tvář získávala smutný výraz.
A teď? Z pozadí na ni hledící spatřil jak její obličej po vyslovení onoho jména celý zbledl, a z jejích nádherných očí, plných života se rázem vytratila i ta poslední jiskřička. Viděl jak se její pohled spustil směrem do země, s výrazem ve tváři tak plným bolesti a zklamání, jak ji snad ještě nikdy neviděl.
Cítil teď její bolest, jako by to byla jeho vlastní. Cítil jako by mu srdce pukalo.
Siria plná vzpomínek na svou lásku v ten moment i zapomněla, že za ní někdo stále stojí.
Náhle se k ní jistá osoba, prozatím neznámá naklonila k její šíji, a tiše jí pošeptal hlubokým hlasem slova, která ji na duši rozbolavěla ještě víc, ale vzápětí i mírně zahřála.
„Já nejsem ten, koho by ses měla bát.“
Ten hlas, byl jí velmi povědomí.
Jakmile si však uvědomila, že to Itachi není, s vyděšením vykřikla na osobu za ní stojící, držíc jí kolem pasu: „Kdo jsi?!!“
„Ten kdo tě dokáže zbavit bolesti z minulosti. Ten, jenž nesnese pohled na tvou utrápenou tvář, a tak dlouho to před tebou skrýval. Nejsem opravdu Itachi, odpusť mi ale co teď udělám, to jenom protože už nedokážu dál předstírat, Sirio.“
Náhle ji ty dvě silně, ale přece jemně svírající ruce pustili její tělo a prudce ji otočili za sebe. Hleděla teď přímo do očí tomu, od koho by tyto slova nikdy v životě nečekala. Dívala se přímo do Yamatovo laskavých očí.
Nedokázal to, už víc nemohl předstírat co k ní už delší dobu pociťoval. Odhodlán teď vyjádřit své city s odvážným a rozhodnutým pohledem na ni promluvil: „Už delší dobu pro mne neznamenáš jen přítěž a cizí osobu navíc v domě tak jako dřív. Už dlouho pro mne nejsi bezvýznamná. Nechtěl jsem si to dlouho přiznat, ale skoro už od počátku si byla pro mě jiná než kdokoliv. To že jsem tě celou tu dobu i s Nikkem ochraňoval a staral se o vás, nebyla jen povinnost, kterou jsem dostal, ale opravdu vás dva mám moc rád, jako by jsi byla mojí ženou a Nikko můj vlastní syn.“
Siria plná velkých překvapení ztratila i slova, která mu chtěla říct. Náhle ji však ještě do větších rozpaků uvedl další Yamatův čin : „Jak jsem říkal, odpusť, ale už to nedokážu dál v sobě držet“ hned jak vyznělo z jeho úst poslední slovo, přitáhl si silně Sirii ke své hrudi, a levou dlaní si jí malinko podepřel pod bradou, aby ji mohl políbit. Tentokrát už mu však nic v tom nebránilo. Se Siriou v náručí, která nebyla schopná momentálně ničeho si s ní mohl dělat co chtěl.
Ale i když by mohl, nedokázal to. Jen lehce se dotkl svými rty těch jejích, a jemně jí s nimi přejel od jejích rtů přes tvář až k jejímu pravému uchu, které ji něžně políbil, a poté ji pomalu pustil ze svého sevření.
Zahleděl se na ni velmi upřeným pohledem, očekávajíc její následnou reakci.
Siria doslova mimo po menší chvíli pohlédla Yamatovi zpříma do očí, a když už čekal nějakou její odpověď, prudce se svým pohledem odklonila a zahleděla se směrem k zemi.
Už nevydržel to napjaté ticho, a tak na ni promluvil tichým hlasem : „Ty mlčíš… proč nic neříkáš?“
Siria však stále neodpovídala, náhle však k němu pohlédla a zeptala se ho: „Proč si nic neřekl už dřív? Proč teď, a tak náhle, …ty nevíš nic o mně a mé minulosti. Já nemůžu ti teď položit žádnou odpověď pokud ji očekáváš, protože moje srdce není stále zahojené. I když jsem na hodně zlých věcí s tebou zapomněla, stále ….ne, nemůžu….ne teď, teď ještě nemohu ti dát odpověď.“
Čekala od něj teď ledacos, ale namísto toho jen spatřila jeho tvář vyjadřující mírný úsměv.
Pomalu se k ní rozešel, a když přistoupil až k ní, s vlídným úsměvem jí řekl slova, která by nečekala, nebo spíš nebyla na tokové jednání zvyklá : „Jsem tak šťastný….“
Náhle ji silně obejmul, a nahlas opírajíc si hlavu o její rameno řekl: „Já po tobě nic nechtěl, a ani nechci. Bál jsem se spíš, abys mne nezavrhla za mé city k tobě. A PROTO TI DĚKUJI Z CELÉHO SRDCE Sirio, protože si mi dala ještě větší šanci doufat. Já budu čekat.“
Poté se od ní odklonil a jen normálním hlasem, i když trochu jemnějším než kdy jindy řekl:
„Už je tma, budeš prochladlá, měli by jsme jít domů“
Jen mu kývla na znamení souhlasu, a oba se vydali domů. Po cestě z počátku nejdřív oba mlčeli, a skoro až u domu se trochu rozpovídali.
V sídle Akatsuki se zatím věci na pohled dařili, ale ve skutečnosti se vše kolem nich hroutilo, akorát že nikdo to zatím nevěděl.