Nevědomost je sladká 2, - (Itachi x Siria) - (8.)

Dlouho slibovaný a očekávaný díl, + další co následují. Akorát už jen záleží na tom
jestli sem někdo zabloudí z Konohy co si ho čtou, a přečtou si ho. Jinak pro ty co si ho čtou tady normálně, tak vám děkuji
Všem vám chci poděkovat, a oznámit že jsem zase zpět co se týče psaní
ps. to víte, ty svátky mi zatížily.
Takže přeji příjemnou zábavu.

8. díl Zapomenutý člen Akatsuki

Jen co to dořekl, zmizel z místa u okna a objevil se přímo za Konan.
Než stihla cokoliv udělat, uchopil ji silně ze zadu pod krkem aby ji
mírně ubral kyslík za účelem znehybnění a řekl jí: „Proč si asi tak
myslíš, že tu sem? A kdo si vlastně myslíš, že skrývá za tímto hlasem?“
Konan už se zaťatými zuby vzteky řekla s přidušeným hlasem: „Kdo ksakru si?!
Tak už to řekni!!“
„Heh…..Ty pořád nevíš………..KONAN??“
Najednou před Konan vytáhl jakýsi šál zbarvený uprostřed krví tak aby ho viděla.
Už nic nemusel říkat. V ten moment věděla o koho se jedná, a rázem její tvář
celá od šoku zkameněla.
„Minoru??! Co tady děláš? A jak to….vždyť bys měl být mrtví, a jestli ne,
tak proč se vůbec ukazuješ tady?? Můžou tě zabít!“ vyhrkla ze sebe nahlas Konan.
„Pššt! Když budeš takhle upozorňovat, tak mně tví společníci opravdu zabijou.“
Konan se poté mírně uklidnila a promluvila na Minora: „Proč si sem přišel?“
Minoru se na Konan jen zamyšleně podíval a řekl jí: „Už je to dávno viď…ale
mně to pořád připadá jakoby to bylo včera. Pamatuju si jak si mně tenkrát
zachránila. V tu chvíli sem nerozuměl proč, ale pak mi to došlo. Milovala
si mně tak jako já tebe, i když si mi to tenkrát do očí zapřela. Udělala
si to abys mně ochránila, ale dneska vidíš, že to stejně nepomohlo.
Pamatuješ si ještě? Nosím ho od té doby stále u sebe, od toho dne co si mi
zachránila život a dala tak najevo své city. Tenhle zakrvácený šátek, kterým
si mi tenkrát obvázala tu ránu blízko u srdce a vyléčila mně…“
Konan rázem získala jiný výraz ve své tváři a zahleděla se slovy na ten
zakrvácený šál : „To už je dávno Minoru…….Oba jsme byli mladší a všechno
bylo jiné než teď. Tenkrát si patřil k nám, než si nás zradil………..Proč si
to udělal Minoru!!“ se silným povzdechem a mírně zkřečovitělým obličejem
silně stiskla ten krvavý šál a přitáhla si ho k sobě i s Minoruovo dlaní.
Minoru se na Konan podíval a tiše jí řekl s druhou dlaní se teď něžně
dotýkající její studené tváře: „Musel sem to udělat. Odpust mi to, ale ty
jsi mně odmítla a já byl natolik zklamaný, že už sem se na tebe nemohl
každý den dál dívat. Musel sem odejít. Ale přešel sem na špatnou stranu.
Jenomže sem byl na tebe, na všechny rozhořčený, chtěl sem se vám pomstít
za to že jste mě dostatečně neuznávali. Až ten den když jste po mně
šli všichni z Akatsuki za zradu, a ty si mně zachránila…pochopil sem jakou
chybu sem udělal, ale už to nešlo vrátit. Riskovala si že tě taky zabijou
za to že si mně zachránila kdyby na to přišli, ale chtěla si, i když si
věděla že už je pozdě na všechno….Ah…..přišel jsem tě požádat o odpuštění Konan.“
Vyslovil ze sebe slova plná citů.
Konan se jen nevěřícně na Minora zahleděla a najednou se od něj vyškubla
se slovy: „Myslíš si , že jedna bezvýznamná věta „promiň“ všechno napraví?!!“
„Nemyslím, a ani nečekám žádné odpuštění, jen sem chtěl abys to věděla,
že i já už procitl.“ Náhle se od Konan odvrátil pohledem a rázně pokračoval
slovy: „Nicméně…..i jako splacení svého dluhu vůči tobě za mou záchranu,
kterou jsem ti nikdy nezapomněl jsem ti přišel nabídnout jistou pomoc.“
„Pomoc? Co ty mi můžeš nabídnout?! Už léta s námi nejsi, jediný co mi
teď nabízíš, je že zas riskuju že mně tu s tebou někdo objeví a bude si
ještě myslet, že sem o tobě celý ty roky věděla a nic neřekla. Nakonec mi
zabijou, tak jako chtěli tebe za zradu!!“
„Nebuď tak upjatá Konan. Přišel jsem ti nabídnout svou pomoc, která není k
zahození okolo toho, co se v poslední době děje s Itachim, tvou kamarádkou, a
kolem vás. Myslím, že nebudeš litovat.“
„O co jde??? Mluv jestli něco víš!“ vykřikla ihned Konan.
„Ah…ty se vážně nezměníš. Jsi stále stejně impulzivní, i když to nedáváš
zprvu nikomu najevo. Řekněme, že pro dnešek sem ti jenom přišel říct, že Itachi
není tím za koho ho považujete. Možná by jsi se na něj měla více zaměřit.“
„Nikdo mi ale nevěří, ani Pein.“
„Konan, ty si vždycky měla smysl pro humor. A co to zkusit bez nich, když na
tebe nedají? Vždycky si tady ze všech byla velmi moudrá, i když se divím že
ani Pein…asi s ním musí být hodně spokojenej. Pořád si tě tak hlídá?“
„Nech toho! Pravda ale, že ani on mi nevěří. Mmm….můžu se o to pokusit sama,
třeba je nakonec přesvědčím… Ale řekni mi proč to děláš? Asi patříš k těm
co to mají všechno na svědomí že ano? Jinak bys o tom všem tolika nevěděl.
Co za to ale budeš chtít?? A proč bych ti vlastně měla věřit??!“
„Hmm…..ano, bohužel patřím. A řekněme že je to jen takové mé splácení dluhu za
svůj život.Co se týče té důvěry…. Přesvědčit tě k ní vůči mě nemůžu,
ale…..vzpomeň si na minulost, řekněme, že mi stále nejsi lhostejná, a tohle
ber jako zálohu,“ odpověděl jí Minoru, náhle se prudce otočil a nečekaně
rychle si k sobě Konan přitáhl a políbil ji. Nestihla se ani pohnout, promluvit,
nebo cokoliv udělat. Možná ani nechtěla.
Poté se od ní pomalu odtáhl, a pohladil jí něžně po krku s posledními slovy:
„Ještě se uvidíme Konan,“ poté se i hned rozplynul před jejíma očima.
Stála tam teď jak vytesaná socha, v temné místnosti, kde ještě před chvílí
nebyla sama. Tam kde ještě před pár vteřinami stála její bývalá láska.
Náhle se dveře rozrazili a dovnitř vniklo silné světlo z velké svíce, kterou
v ruce držel Pein.
„Konan?!“ hlasitě a tázavě promluvil na Konan, když ji viděl jak tam
stojí, uprostřed ničeho, a jen si svými prsty drží své rty s pohledem upoutaným
z okna ven.
„Konan!! Co se stalo???!!“ nevydržel už to dál Pein, když Konan stále
nehybně stála, bez náznaku jakékoliv reakce na Peinova slova.
Pein se tedy rozešel ke Konan a prudce s ní trhl, aby ho začala už vnímat.
Konan se na Peina jen klidně otočila, a z jejího vyděšeného pohledu se
najednou stal opět ten kamenný. S tímto pohledem mu jen s klidem odpověděla:
„To nic nebylo Peine, jen sem slyšela nějakou ránu, tak sem se šla podívat
co to bylo, ale byl to jen vítr, který rozrazil okno.“ Hned jak to dořekla,
otočila se a těsně kolem Peina prošla v takové blízkosti, až i Pein z Konan
zacítil ten chlad a lhostejnost stejně jako vždycky, ba možná i víc.
„Konan…..co mi to tajíš?“ pomyslel si Pein po tom co Konan odešla. Však
dlouho už tam také nebyl, a pomalu se vydal zpátky do ložnice. Když už zavíral
dveře od místnosti, povšiml si v dálce pod oknem ležící v oné místnosti nějakého
malého záblesku. Nedalo mu to, a tak se rozešel k tomu oknu. Když se sklonil,
spatřil jak se na zemi lehce třpytí jakýsi kousek stříbra. Byl to prsten
Akatsuki ve znaku jednoho z přírodních živlů „země“. Jeden z bývalých prstenů z počátku,
když se jejich organizace před lety dala hromady. Moc dobře poznal komu tento
prsten patřil.
„Minoru!...“ řekl si potichu Pein, teď už se svírajícím prstenem křečovitě ve
své dlani.
Mezi tím se Siria pomalu, ale jistě zotavovala ze svých zranění jak na těle, tak
i na duši.
Jednoho dne se Sirira vydala do lesa pro nějaké byliny, které po ní žádala Aneko.
Šla společně s Yamatou, který ji už dlouhé dny pomáhal a všude ji doprovázel.
„Yamato!!“ zaslechl z dálky po chvíli Siriinin hlas, když se od něj vzdálila k
jedné louce blízko krásného jezera.
Neváhal ani vteřinu, a ze všech sil se za jejím hlasem rozeběhl. Plný strachu
doběhl až na místo, odkud se její volání ozývalo.
Sirio!! Rozkřikl se když jeho hlas se najednou zasekl, poté co uviděl.