Minulost nezměníš, zbývá jen budoucnost (1.)

Minulost nezměníš, zbývá jen budoucnost
Kapitola první: Saja - Haji

Tmavou uličkou se něžně linula tma. Ve vzduchu šel cítit závan ostré kořeněné vůně. Vycházel ze spoře osvětleného baru nevyjímající se ho z ponurého prostředí ulice. Stěny dříve natřené na modro, nyní barvy špinavé hnědé se táhly k ploché střeše. Na jejím povrchu stála zahalená postava muže. Dlouhé tmavé vlasy měl stažené do culíku, jen pár pramenů mu poskakovalo kolem obličeje. Haji. Jeho chladný zrak provrtával okolí, hledal dívčí siuletu. Už dlouho cítil potřebu mít ji opět po svém boku. Ta doba bez Její přítomnosti pro něj byla utrpením. Tak táhlým a nesnesitelným.
Právě vycházela z daleké budovy – hrobky, v níž uléhal tichým spánkem mrtvých její otec. Pro Hajiho zrak ani vzdálenost několika set kilometrů nebyla problém. Její první kroky skončili pádem a tichým usyknutím.
„Sajo!“ zakřičel roztržitým hlasem. Pak neviditelnými skoky zmizel v temnotě.
_____________________________________________________________

Dvě rozverné, mladé dívky tím časem uléhaly do postelí. Vesele si špitaly, smály se, usmívaly.
„Tak co holky, těšíte se na prázdniny?!“ vletěl do pokoje asi čtyřicetiletý blonďák s úsměvem na rtech.
„Jasně!“ zakřičela dvojčata jednohlasně a pak se opět zvonitým nádherným smíchem spokojeně zasmály.
„Tak do hajan, zítra se jede!“ zazubil se na ně muž a i přes úsměv na tváři mu v hlavě proletěla myšlenka na staré časy. Tenkrát, když s malým bráškou a nevědoucí Sajou vyráželi na pláž. Stále na to musel vzpomínat. Nemohl se zbavit pocitu, že už ji nikdy neuvidí. Bratr zemřel a jediné co mu z adoptivní rodiny zbylo, byl obraz minulosti, když ji naposledy odnášel na ramenou k hrobce v Okinawě. Před třiceti lety…
_____________________________________________________________

Obraz zříceného divadla, sutě, prachu a nešťastných výkřiků Jí běžel stále myslí. Věděla, co to znamená. Seděla schoulená ve tmě, uvnitř čehosi lepkavého. Dlouhé vlasy zakrývaly Její tělo místo šatů. Byla unavená. Víčka jí pomalu klesala a znovu uzavírala její tělo k spánku. Z posledních sil se vzepřela proti té lepkavé odporné věci. Začala zatínat prsty a v rukou jí zůstaly kusy křupavé hmoty. První dírou začalo prosvítat světlo. Po dlouhé době ve tmě jí z toho rozbolely oči. Mačkala však dál, znovu, znovu a ještě jednou. I když díra byla už dost velká, aby vylezla ven, nedokázala své tělo donutit k pohybu. Opět usnula.
Při pomalém otevření očí Ji neudeřilo do očí světlo. Venku byla tma a černota sálala i z jejího okolí. V hlavě se jí opět ukazovaly obrazy dávného neštěstí. Musela utéct. Najít cestu! Zděšením napjala tělo, slizká skořápka zapraskala a ona vypadla ven na chladnou špinavou podlahu.
Těžce dýchala. Pomalými, mátoživými pohyby se pokusila zvednout, naplnilo ji štěstí, když se jí to povedlo hned napoprvé. Krok po kroku se vydávala před to tajemné, děsivé místo.
Čerstvý vzduch naplňoval její plíce úlevou. Konečně se mohla pořádně nadechnout. Ale noční chlad bodal do jejího těla jako jehly. Byla tak zmatená. Zatočila se jí hlava. Přestaly ji poslouchat nohy, podlomila se jí kolena, spadla. Tiše zasyčela a omdlela.
_____________________________________________________________

„Sajo.“ zašeptal něžně normálně chladný ocelový hlas. Majitel hlasu zvedl dívčinu hlavu na svá kolena.
„Sajo. Vstávej.“ zkusil to znovu. Nic. Ticho. Prázdno stejně tak jako v jeho duši. Pohladil ji po dlouhých, mírně vlnitých vlasech. Viděl ji v tomto stavu už tolikrát, a přesto si na něj nedokázal zvyknout. Opatrně, aby neporanil dívku ve svém náručí, se natáhl k pouzdru na svých zádech. Rozevřel ho a vytáhl krátkou dýku, kterou pro ni bedlivě střežil, zatímco spala. Vzpomněl si na den, kdy se probudil po zdlouhavém léčení Chevalierů. Viděl, že Sajin meč leží kdesi pod troskami divadla. Ona už ležela v hlubokém spánku v Okinawě. Po tu dobu se vrátil tam, kde to začalo. Do hradeb zničené Zoo. Sídla kde prožil své mládí.

Najít tam tu dýku se mu zdálo pozoruhodné. Očekával den, kdy ji bude moct přinést své paní jako dar. Pro člověka neviditelným pohybem potřásl hlavou, jakoby se snažil vypudit tu dobu z mysli a krátkým rychlým pohybem prořízl svou kůži na zdravé ruce. Po pár vteřinách se objevil první pramínek krve. Dal svou ruku k před Sajin obličej. Začichala a hladově se zachytila jeho ruky. Otevřela oči a překvapeně se na Hajiho zakoukala. Mírně se na ni usmál.

„Pij, Sajo.“ zašeptal stále tím něžným pro něj nezvyklým hlasem. Rozšířily se jí oči. Byla tak moc vyděšená. Do očí se jí začaly hrnout slzy.
„Pšššt. Pšššt. Pij, Sajo.“ zopakoval Haji a pohladil ji jemně po vlasech. Dívka se sklonila a rudými rty obemkla ránu na Hajiho dlani. Když jí začali proudit pramínky krve do těla, cítila, jak se obnovuje energie, která člověka pohání. Neměla chuť pít více. Myslí jí vířili barevné obrazy takovou rychlostí, že je nestíhala vnímat. Tak rychlé a tak ostré. Cukla sebou. Rána se ihned zacelila.