Láska mění každého 10:Šťastný konec

Pro připomenutí:
,,Víš, chtěl bych..."
,,Co?"
,,Aby ses ke mě nastěhovala" dořekl.
Yoko byla zaskočená a chtěla něco říct, ale Naruto ji skočil do řeči...
,,Vím, že je můj byt malý a že mám jenom jednu postel, ale to zařídím! Seženu postel, nebo budu spát na zemi!!" naléhal
,,To jsem nechtěla říct"
,,Ne?"
,,Chtěla jsem říct ano, hrozně ráda se k tobě nastěhuju"

,,Můžete jít", řekla sestřička po nekonečných osmy dnech.
Oblékla jsme se do věcí, které mi Naruto přinesl a šla. Můj cíl- budova Hokageho. Šla jsem pomalu hned ze dvou důvodů. Sestřička mi zakázala běhat a cvičit ještě alespoň měsíc, abych se plně zotavila a venku bylo tak nádherně, že by byla škoda jen tak proběhnout a nužít si to. Když jsem došla před budovu uviděla jsem Shikamara, Narutova přítele.
,,Už jsi se uzdravila?" řekl když jsem byla kousek od něj.
Měl tak znuděný hlas.
,,Jo, dalo by se to tak říct."
,,No, to je dobře, byla fakt otrava poslouchat furt Naruta." povzdechl si
,,Poslouchat Naruta?", co mohl asi tak říkat? Dodala jsem si v duchu
,,Jo, pořád mlel o tom, jak se bojí a co musí sehnat a něco o postely. Kde má sehnat středně tvrdou postel a jestli neznáme nějakej obchod nebo co."
O postely? Myslel to vážně, když za mnou chodil každý den a ptal se, jakou postel chci, jestli tvrdou, nebo měkkou atak. Musela jsem se umát.
,,Víš, musím už jít, jdu za Hokage. Možná příště" řekla jsem na rozloučenou a šla ke vchodu.
,,Jo"

Zaťukala jsem a čekala, dokud jsem neslyšela,, Dále". Hokage seděla jako vždy za svým stolem a kolem byly štosy papírů k vyřízení.
,,Co potřebuješ, Yoko?" zeptala se když zjistila, kdo přišel.
,,Potřebuji si s vámi o něčem promluvit."
Její výraz byl podezíravý a zvědavý zároveň.
,,Ano?"
Musela jsem se zhluboka nadechnout abych se uklidnila.
,,Už nechci být členka ANBU". Čekala jsem, co se stane.
,,Dobrá" řekla jen.
,,Dobrá?" šeptla jsem si s úlevou ,,Takže vám to nevadí?"
,,Ne, proč by mi to mělo vadit. Máme spoustu mladých geninů a chuninů s velkým potenciálem, chtěla bych tě poprosit, jestli bys je neučila, zastoupili by pak tvoje místo."
,,Eh...no...já myslela že prostě budu normální ninja, jako všihni ostatní, ne že se stanu...učitelkou."
,,Bude to pro tebe dobré. Teď se nemůžeš namáhat a než ti najdu vhodný tým taky to potrvá. Nemusíš je učit každý den. I oni budou plnit své mise, ale najdou se chvilky, kdy nemají co na práci, takže bys je mohla učit. Co ty na to?", její pohled byl jasný-Ne, pro mě není odpověď.
,,No, dobrá, mohla bych to zkusit."
,,To jsem ráda" řekla s úsměvem. ,,Ještě něco?"
,,Ne"
,,Tak pozdravuj Naruta" řekla a já odešla.
Měly jsme se s Narutem sejít u Ichiraku ve čtyři odpoledne. Jeho plán byl rámen a pak mi ukázat byt. Neměla jsem nic proti, nemocniční jídlo nebyla zrovna bůh ví jaká lahůdka. Když jsem dorazila už tam stál a vyhlížel mě.
,,Ahoj, čekáš dlouho?" zeptala jsem se když jsem dola až k němu.
,,Ne, jenom chvilku. Myslel jsem, že přijdeš z druhé strany."
,,Stavila jsem se u Hokage. Musela jsem si s ní o něčem promluvit, ale pojďme jíst, mám obrovský hlad." umlčela jsem tak všechny jeho otázky.
Než jsem dojedla svůj rámen, měl jich v sobě Naruto dobrých deset, zaplatil a mohly jsme jít. Chytl mě za ruku, abych se mu neztratila v davu lidí. Vždycky se mi rozbuší srdce a musím být červená jako rak.
Došly jsme ke dveřím s číslem 402. Bylo vidět, že je nervózní, když odemykal dveře. Strnula jsem v úžasu, když jsem viděla jeho byt. Byl tak velký a útulný. Kuchyň byla dělaná tak akorát s modrými zdmi. V jídelně byl čtvercový stůl pro čtyři lidi a pár zelených květin, které sloužily jako dekorace. Další místbost byla ložnice. Viděla jsem dvě postele. Jedna byla menší a bylo vidět že už má něco za sebou, ta druhá byla větší a uplně nová. Stěny měly světle oranžovou barvu. Stála tam i veliká skříň, vyrobená ze dřeva dubu. Byla nádherně propracovaná. Když jsem ji otevřela, viděla jsem na jedné půlce své věci, které sem Naruto přestěhoval a na druhé půlce věci Naruta, srovnané do úhledných komínků. Dveře,které byly napravo od dveří do ložnice vedly do koupelny a na WC(jasně že tam je dalších milion věcí, prostě byt, chápete ).
,,Neříkal si, že tvůj byt je malý?" otočila jsem se na něj.
,,No, on tohle taky není můj byt." řekl drbajíc se na hlavě.
,,Ne?", nechápala jsem.
,,Vyměnil jsem ho. Konohamaru tady byl stejně sám, takže to bylo pro něj moc velký a můj byt se mu líbil víc."
,,Konohamaru?.."
,,Áhaha..to je jeden můj...přítel. Byla to přátelská výměna. Do mýho bytu by jsme se nevešli. Tenhle se ti nelíbí?"
,,Né, né, tak to vůbec není, jen že...Je obrovský. Myslím, že by sme potřebovaly aspoň o polovinu menší."
,,Myslím, že je tak akorát. Brzy tu budeme mít domácího mazlíčka a ten potřebuje prostor, obzvlášť tenhle potřebuje prostor." řekl a díval se do země.
,,Domácího mazlíčka. Co tím myslíš?" polilo mě horko, nedokážu se starat o takový obrovský byt, natož ještě o zvíře.
,,Vš, je to předčasné, není to ještě jisté."
,,A co to má být za zvíře?"
,,Hihi...no...Li..."
,,Neříkej mi že Liška!!!" skočila jsem mu do řeči.
,,A proč by ne, jsou roztomilé, malé, čistotné, červené, devítiocasé..."
,,Po..počkej chvilku. Devítiocasé?", která liška má proboha devět ocasů?
Podívala jsem se na něj. Mírně se červenal, díval se na mě psíma očima a rukou se stále škrábal na hlavě.
,,Nechceš mi říct! Že tím mazlíčkem myslíš Kyuubiho!" vyjela jsem
,,Hihi, ale to bude jenom jestli ho dokážu ovládnout, slibuju. Víš, usnadnilo by mi to hodně život a může nám tady pomáhat."
,,Myslíš to vážně?"
Z jeho pohledu bylo jasně vidět že ano.
,,Dobře, ale jen pod jednou podmínkou!"
,,Jakou?"
,,Jestli uvidim sebemenší náznak zlosti, de z domu!"
,,Samozřejmě. Už jsem to vymyslel, uděláme dohodu, kterou nesmí porušit, jinak ho vrátim do cely."
,,Dobře", to jsem sice řekla, ale vůbec to nebylo dobře.
,,Jo a ještě něco." začal po chvilce mlčení.
Zhrozila jsem se,,Další zvíře?!"
,,Ne, jenom, že za měsíc odcházím na horu Myoubokuzan, abych tam mohl trénovat ovládnutí Kyuubiho a nezranil vesničany. Fukasaku mi slíbil, že mi pomůže."
,,A na jak dlouho tam jdeš?"
,,No to není jisté, ještě jsem nikdy nezkoušel jednat z Kyuubim nebo tak něco a navíc bych chtěl zkusit nějaká Jutsu až ho přinutím k poslušnosti. Víš že vítr a oheň se dá skvěle zkombinovat."
Byla jsem jako zmražená. Může tam být roky.
,,Dobře, ale víš. Nemohl bys chodit jednou za čas zpátky do Listové? Víš, jako na návštěvu. Popravdě, se mi bude vážně hodně stýskat a bylo by fajn tě vidět."
,,Zkusim se zeptat, ale to nebude problém."
,,Mimoto, mě se bude taky stýskat." dodal.

A tak to bylo. Já učila nadějné ninjy a on trénoval někde mezi ropuchami. Párkrát za měsíc se vrátil pomocí obracené přivolávací techniky, aby mě viděl a aby podával hlášení Hokage o pokrocích. Uběhly dva roky, pak tři a on vždy, když přišel, řekl jen,,Už jenom chvilku, slibuju." Čekala jsem, až řekne,,Už jsem na to přišel, už nikam nejdu.". Skoro to vypadalo, jakoby jsem tu větu snad nikdy nesměla slyšet.
Až konečně, po skoro pěti letech řekl,,Už nikam nejdu". A já mohla být konečně šťastná. I když...