I. Umělý věk, II. Věčná (GiTS)

Fandom: Ghost in The Shell
Žánr: Sci-fi (cyberpunk)
Pairing: Mjr. Motoko Kusanagi/OFC
Přístupnost: 15 + ignorantství v oblasti fyzikálních zákonů
Varování: přemíra klišé, technoblábolů, femmeslash včetně genderových hrátek se zájmeny, pokročilá schizofrenie a několik soukromých vtípků

I. Umělý věk

Nahnula se nad zdánlivě nekonečnou zdí v dokonale vyvážené pozici, v níž zlomek sekundy setrvala, než se zhoupla v titanových bocích a vlastní tíhou se nechala strhnout do hlubiny.

O pět minut později se z vody vynořila zplihlá fialová kštice a po ní i celá Motoko.

„Jednou se nevynoříš,“ prorokoval jí Batou s přehnanou snahou nezírat jí přitom na dokonale vymodelované zásobníky vzduchu. Beztak se nepředváděla jemu, uvědomil si nerad a snažil se nevnímat kapku vody, lesknoucí se na její bradavce. Batouovým na milimetr přesným „očím“ máloco uniklo, ale přerušení paprsku žaluzie pod kopulí protější věže opakovaně a důsledně pomíjel. Neviditelní správci digitálních fondů lidského písemnictví byli z posledních přirozených. Patřili k elitě a ta se nezahazovala s žoldáky – byť sebelepšími.

Nahá Motoko se nechala plošinou vyvézt nahoru. Minula knihovnickou kastu o několik podlaží a teprve když viděla Batoua otráveně se odloudat, opřela se do nejbližšího okna a bezhlučně vklouzla dovnitř. Její prsty zkušeně nahmátly emitor holografických rolet interferenčního typu a přepnuly na úplné zatemnění. V duchu zaklela, že nemá Batouovy vylepšené oční senzory, a co možná nejtišeji se sunula podél stěny.

Spíš instinktem vydrážděným stimulanty než očima vytušila pohyb v rohu místnosti a znemožnila jej rychlým chvatem svých silných paží. Vyražený vzduch z plic oběti způsobil překvapený zvuk. Ať už to byl kdokoliv, ležel teď naznak na podlaze pod drtivým objetím majora. A vůbec nekřičel, ani se nesnažil vykroutit, což ji mátlo. Snad s ním nepraštila moc. Ale tep i všechny ostatní funkce živého člověka zůstávaly.

„Světlo,“ ozval se tichý hlas rozhodně nepatřící majorovi. Tlumená záře několika volně plujících světelných koulí Motoko přesvědčila, že je něco špatně. Hrozně moc. Odlepila svou nahou hruď od těla bledé, nedospělé dívky a poprvé v historii nevěděla, co říct. Pro takovou situaci zkrátka neexistovaly žádné směrnice.

„Sledovala jsi mě,“ snažila se najít ztracené vlákno příčetnosti.

Opatrné přikývnutí. Průsvitné líce zajatkyně se zbarvily z velké části hraným ruměncem a nehezky temné kruhy kolem očí vzápětí skryly řasy. Pak už bylo dílem okamžiku dotknout se konsternovaného majora a začít zasypávat polibky jeho ňadra. Co na tom, že byla umělá...

II. Věčná

Když rozechvělé doteky podobny úlomkům odraženého světla konečně doběhly k Motočiným neuronům, uchopila dívku za ruce a zamračila se. „Co to děláš?!“

Suché rty se stiskem drobných zoubků semkly bolestí, ale oči, které zblízka nabyly téměř asfaltového odstínu, ani nezvlhly.

Major drtil její křehká zápěstí, dokud neznámá nepromluvila.

„Chiyoko. …Tak se jmenuji,“ vydechla náhle dívka a zvedla hlavu k obličeji své trýznitelky. Pomalu políbila její tvrdá ústa, zjevně nepřivyklá přílišné lidské náklonnosti a majorovo sevření zvolna povolilo. Motoko – ne major – se podvolila těm vábivým svodům, které přehlušily příval profesionality, nařízených postupů i slabého hlásku kdesi vzadu, který jí trpce připomínal, kým je.

Z vášnivého objetí je přerušil až záchvat astmatického kašle. „Okno!“ zachraptěla Chiyoko, začala se dávit a s dlaní na ústech hledala respirátor. Sáhla po kabelce a vysypala její obsah na podlahu; roztřesené prsty pak přitlačily sprej k masce a plnou dávku si vstříkla do krku. Když se vydýchala, nasadila si respirátor pořádněji a přes něj hleděly dívčiny vyčítavé oči. Majorovi konečně došel důvod i bezútěšnost celého toho sterilního prostředí a došel zavřít okno.

To Motoko se otočila, aby se vpila do očí, které zvolna měnily výraz z ublíženého štěněte do pocitu nekonečné trapnosti…

Ozvala se vysílačka. „Majore, za hodinu vás chci mít v sektoru OOC, Batou tam má nějaké potíže…“

„Baka!“ uleví si major na adresu svého kolegy a odpojí se. Později za to jistě dostane kázání od Nejvyššího, ale pro nejbližší budoucnost tato hrozba jaksi postrádala na významu.

S rozhodností sobě vlastní přistoupila k zahanbeně se tvářící dívce, vzala ji pod paží a nekompromisně, nicméně s překvapivou jemností ji odvedla k posteli. Chiyoko odevzdaně ulehla, ale nepouštěla se přitom Motočiny ochranitelské ruky.

Viditelně se jí ulevilo, protože si volnou rukou sundala respirátor a přitáhla si majora, který se ztratil už při prvním polibku. „Promiň… Je mi tak trapně,“ špitla mu Chiyoko do ucha.

Ale major se i beze slov nechává strhnout proudem vášní. Kdo říká, že nepřirození nemohou cítit jako lidé? A je to pravda, nebo v sobě přece jen kousek člověka má…? Motoko odhodila veškeré zábrany a zcela se poddala tomu zvídavému pohlednému mláděti…

Té milostné hře ovšem něco chybí. Něco velice podstatného, co definuje ženu, jak záhy objeví dychtivá Chiyoko, když místo očekávané slasti jí pod ruku přišel ovladač frekvenčního rozsahu nahrávání.

Tázavě se na Motoko podívala.

Ta jen zády k ní bezbarvě poznamenala: „Tak teď to víš.“

„Proč jsi mi to neřekla?!“

„Copak jsi mi dala příležitost?“ pokrčila rameny Motoko a měla se k odchodu.

„Počkej,“ navrhla smířlivě Chiyoko. „Neviním tě z tvojí méněcennosti; může to být vlastně docela zábavné… Navíc nikdy neonemocníš, nezestárneš… Taky bych chtěla být věčná.“

„Nevíš, co mluvíš,“ zamračil se major a dojemně ignoroval dívčiny snahy o pochopení kyborgů.

Povedlo se a Chiyoko se urazila. „Myslela jsem, že mě budeš chápat, když jsi… jiná. Ale tys mě jen podvedla – jste všichni stejní, člověk nebo konzerva…!“

„V tom případě nevím, proč tady s tebou ztrácím čas,“ opáčila tvrdě Motoko a její prsty bezděky sevřely vzduch. Mít tak svou M-třiadvacítku pevně v rukách, byla by teď mnohem klidnější.

„Jen do toho, prašť mě! Na nic lepšího se stejně nevzmůžeš,“ odsekla hystericky Chiyoko.

Hlavně ji neuhodit, soustředila se Motoko. Jediným úderem své pěsti by tohohle drzého chcípáčka zabila…

„Co na mě tak zíráš?! Myslíš si, že stojím o milosrdenství špinavého kyborga? …Všichni byste mě jen litovali, ale na to já vám kašlu!“ zalykala se dívka odporem a nabírala ke vzteklému pláči.

„Ale ty jsi k politování,“ poznamenala Motoko soucitně, hodila jí do klína respirátor a otevřela okno.

Konec