Dívka se zvláštní Kekkei Genkai - 01 Příchod do Konohy, anebo skončila jsem v nemocnici !

Dívka se zvláštní Kekkei Genkai - 01 Příchod do Konohy, anebo skončila jsem v nemocnici !

Už jen pár kroků, už jen pár kroků a dokáže to, ale i těch pár kroků se jí zdálo jako míle. Byla vážně zraněná, ale to jí nezastavilo. Už nemohla, ale to njí ezastavilo. Šla, dál i přes tu velkou bolest co cítila, když se jen pohnula. Její zakrvácené černé vlasy jí padaly do obličeje a jejích tajemných černých očí .Cítila jak krev stále stéká po jejím těle a jak dopadá na zem. Byla sice jenom ,,13 letá kunoichi.“, ale její odhodlání bylo věčí, aby jí zastavilo. Musela tam dojít. Slíbila to. Nechtěla, aby jejich smrt byla zbytečná. Stále v hlavě slyšela jejich hlasy a to jí nutilo jít dál. Už byla u konožské brány, když v tom zakopla a pocítila tupou bolest do hlavy. Asi napálila do brány, ale nějak to neřešila pociťovala tolik bolesti, že další, už nebyla nic moc. Pak se jí, ale zatmělo před očima a probrala se, až v nemocnici.

Kde to jsem? V Konoze? Musím najít hokageho. Pomyslela jsem si a prudce jsem se zvedla, ale ten nával bolesti mě donutil si zase zpátky lehnout škoda jen, že mě viděla sestra a hned ke mě přišla pokud se teda tomu dalo říkat chůze.
„Nepřeháněj to. Jsi ještě hodně zraněná Je ti už líp ?“ Zeptala se starostlivě sestra.
„Hai.“ Špitla jsem.
„No a kdo vůbec jsi ?“ Zeptá se mě mile.
S přemáháním jí řeknu „Jmenuji se Katsumo Nio a pocházím ze země Blesku z klanu Katsumo.“
„Země blesku ? z klanu Katsumo ? O něm jsem neslyšela.“ Z jejího hlasu byla slyšet nedůvěra. po tváři mi začaly stékat slzy a tak radši sklopím hlavu.
„Jasně jak by jste taky mohla, ani nevíte nic o zemi Blesku, natožpak o mém klanu.„ Řekla jsem jí s úšklebkem. Ona na mě jen koukne a zmizí. 'Možná je lepší že nic neví.' Pomyslím si. Otřu si slzy a vzpomínám na to, co se odehrávalo před pár dnami, když byl můj klan napaden …

Byla chladná noc a v klaně Katsumo spali všichni až na mě. Seděla jsem na střeše svého domu a pozorovala hvězdy. Nemohla jsem spát. To nekončící čekání, až přijde zpráva o tom co bude smým klanem mi nedala spát. V Zemi Blesků byl klan Katsumo nenáviděn, ale proč ?. Nepamatovala jsem si minulost a tak jsem nemohla nic dělat. Jen čekat na rozhodnutí Raikageho. Náš osud byl v jeho rukou, bylo na něm, co s námi udělá. V hlavě se mi promítalo tolik možností, ale bylo nemožné vybrat tu správnou. Když v tom jsem měla pocit, že tu někdo je, ale když jsem se rozhlédla nikoho jsem neviděla. Najednou jsem uslyšela něčí výkřik a tak jsem rychle běžela k tomu místu, kde jsem ten křik uslyšela. Při cestě mě dohodilo i pár lidí, co to také slyšelo. Když jsme dorazily nikde nic nebylo, žádná stopa a po boji ani náznak. Tak trochu vyděšen šel každý zpět k sobě domů. Když jsem dorazila na střechu svého domu rozhlédla jsem se a zjistila jsem, že celá vesnice je na nohou. Nechápala jsem, co se děje, ale zřejmě se Raikage, už rozhodl co s námi bude. Rozhodla jsem se, že najdu svůj tým a začala jsem je hledat, ale v tom zmatku to šlo špatně, když v tom do toho zmatku vtrhli ninjové a museli jsme se bránit, ale nepřátelských ninjů přibývalo každou minutou. Za nedlouho jsem našla ze svého týmu Katashio-kun a Norio-kun, ale Yoshi-sensei stále nikde. Vydali jsme se ho hledat k branám. Ale to nám bylo osudné. Když jsme dorazili k branám tak jsme hledali Yoshiho-senseie. Po chvíli jsme ho našli a šli mu pomoc, jenže když jsme bojovali tak nám Yoshi-sensei řekl, ať utečeme do Konohy, že tam nás čeká lepší budoucnost. Sice jsme ho poslechli, ale se slzami v očích jsme opouštěly svůj domov, svojí vesnici a rychle jsme běželi lesem k hranicím, ale za chvíli nás dohonilo asi osm Chuuninů. Sice jsme byly čerstvými chuuníny, ale aspoň, že nás sensei naučil svolávací a jedno zakázané jutsu. Tak to bylo trochu vyrovnané, už zbývaly jen dva, ale nám nezbyla skoro žádná chakra, sice jsme je porazili, ale z vážnými zraněními a taky bez Norio-kun , kterého jsme nestačili zachránit. Když už jsme byly skoro u hranic Země Ohně tak nás opět napadl trojčlený tým ninjů z naší vesnice. Katashio-kun mě poslal napřed, že je vyřídí a pak mě dohoní. Věřila jsem mu. Neměla jsem důvod mu nevěřit . Věděla jsem, že je zvládne. Pak po pár hodinách mě doběhli dva ninjové. Ty co byly posila pro ty předešlí. Vychvalovávali jsi smrt Katashio-kun . V ten moment jsem pociťovala velký nával vzteku, nenávisti a smuteku. Přestala jsem se ovládat a ty dva zabila. Nechtěla jsem zabíjet lidi, ale dělala jsem to. Obešla jsem pocity a jednoduše to udělala, ale tyhle jsem chtěla zabít . Chtěla jsem... jen pomstít svůj tým.

„Tak koukám, že už jsi vzhůru.“ Promluví na mě někdo, podle hlasu nějaká žena, zřejmě sestra.
„Hm.“ Řeknu, aniž bych odtrhla svůj zrak od skály s vytesanými tvářemi Tří hokagů.
„Já jsem Tsunade a ty ?“ Promluví na mě a já odtrhnu svůj zrak od tvářích Hokagů a vidím blonďatou ženu, ale jako sestra nevypadá, ta bude spíš lékařský ninja.
„Katsumo Nio ze Země Blesků.“ Představím se.
„Tak ze země blesků a co děláš tady ?“ Řekne mile a něco píše do nějakých papírů.
„Vy taky nic nevíte ?“ Zeptám se, ale moc mě to nepřekvapuje, že nic neví. Ona jen zavrtí hlavou a koukne na mě.
„Aha tak to mě ani nepřekvapuje. Můžu se zeptat kde mám své oblečení ?“Změním téma.
„No vyhodili jsme ho, bylo špinavé, roztrhané a od krve. Tedy kromě tvého černého pláště.“
„Hm..a kde mám mojí čelenku ?“Zeptám se smutně, aspoň tu čelenku chci mít.
„Počkej hned ti jí donesu .Jo a chce s tebou mluvit hokage ještě dneska přijde“ Jenom přikývnu a je pryč.

Mezitím u Tsunade-san
'Hm je to zvláštní holka zajímalo by mě co dělá tady v Konoze.' Pomyslela jsem si a mezitím jsem došla ke kanceláři Hokageho. Zaklepu. A Zevnitř se ozve tiché ''Dále.''
„Dobrý den Hokage-sama“ Pozdravím.
„Dobrý Tsunade. Zjistila jsi něco o té holce ?“ Zeptá se Třetí.
„No nic moc.“ Řeknu
„Tak zpusť.“
„Vím jen, že se jmenuje Katsumo Nio, a že je ze Země Blesků.“
„Hm. A co dělá tady ?“
„To mi neřekla, ale chtěla to říct vám Hokage-sama.“
„Dobře, tak já tam pak přijdu“ Přikývla jsem a byla na odchodu.
„Tsunade.“ … Otočila jsem se na něj.
„Dávej na ní prozatím pozor.“
„Hai.“ A odešla jsem na sesternu. Tam jsem vyzvedla její čelenku a plášť a šla zpátky k ní na pokoj, ale když jsem došla, tak tam bylo nějak moc sester.
„Co se to tu děje.“ Zeptala jsem se jedné sestry na chodbě.
„Tsunade-sama., to je ta pacienka ona …“
„To je mi jedno!“ Uslyším z toho pokoje.

To, co se dělo v pokoji, když odešla Tsunade.

Z posledních sil se snažím si sednout i přes tu bolest se mi to podařilo.
„Tak teď si ještě stoupnout.“ Řeknu si. Odkryji si deku a pomalu se stavím na nohy, ale hned se mi podlomí kolena a já na ně spadnu. ´Tak takhle to nepůjde.¨ Pomyslím si. 'Zkus to znova.' Říká mi něco v mé hlavě. Chytnu se postele a pomalu se stavím na nohy, ale zase jsem skončila na zemi. Na obvaze, na břiše se mi dělá červená skvrna.
„Tak to nebude dobrý, asi jsem neměla tolik pospíchat, uznávám, ale já se prostě nevzdávám!“ Řeknu trochu víc nahlas, než jsem chtěla a to přiláká dvě sestry.
„Co to děláš ?! Ještě nejsi ve stavu, kdy by ses mohla takhle hýbat !“ Řekne jedna, a už mě chce podepřít.
„Nechte mě!“ Řeknu s nezájmem, ale to přiláká víc sester, a už se ke mně hrnou, ale já je odstrčím.
„Vy jste mě neslyšeli ?! Nechtě mě …“ Řeknu docela klidně a pomalu se zvedám. Šlo to ztuha, ale když už jsem skoro na nohách, tak zase skončím na kolenou. 'Sak*a takhle to bude trvat ještě dlouho!' Pomyslím si.
„To nemá smysl, ještě nejsi uzdravená. Koukni se na sebe, nemůžeš se ani postavit! Takhle si jenom ještě víc ublížíš.“ Řekne jedna z nich 'Má pravdu. Ještě nejsem uzdravená a už nemám moc sil.'
„To je mi jedno!“ Řeknu neodbytně.

„Tak to by už stačilo Nio !“ Křikne někdo v místnosti a já hned zbystřím.
„Ten hlas … Tsunade-sama ? Kdy jste s-“ Víc už nestačím říct, protože vyjeknu ostrou bolestí, kterou cítím v břiše. ´To zranění břicha je vážnější, něž jsem si myslela!'
„No tak rychle, nestůjte tu tak! Pomoc te mi!“ Řekne nějaká osoba 'A už se hrnou.' Pomyslím si a najednou se, se mnou začne točit místnost a já zřejmě zase omdlím.

Slunečná paprsky mi přes okno dopadají na tvář a budí mě. Unaveně otevřu oči a zjistím, že nejsem v pokoji sama ,tak ty oči radši zavřu a poslouchám o čem se baví.
„Kdo to vůbec je ?“ Zeptá se někdo podle hlasu zřejmě muž.
„Jmenuje se Nio Katsumo a je ze Země Blesků“ Odpoví mu nějaká žena.
„Takže je ninja.“
„Hai. “
„A jaký je její zdravotní stav ?“
„To děvče má s velké části poraněné hlavně břicho, ale jeho orgány nejsou tolik poškozené, má slabý otřes mozku a nespočet tržních ran a modřin , ale to co mi dělá starosti je, kde k takovým zraněním přišla ? Je ještě mladá tak nanejvýš na úrovni Chuunína tak proč by ně-.“
„Na to se jí zeptáme, až se vzbudí.“ Odsekl muž a i s ženou odešli.

„Kdo to jen mohl být ?“ Řeknu si a kouknu na dveře, ale mojí pozornost upoutá něco na stole. Trošku se předkloním, abych na to dosáhla a zjistím, že to je …
„To je.. moje čelenka ...z Vesnice skryté v mraku.“ Slzy mi dopadají na čelenku a míchají se s krví, co na ní zůstala. Přes celou místnost šel slyšet zvuk dopadajících kapek na čelenku.
„Tak ty jsi ze Skryté Vesnice v mraku ?“ Promluví na mě někdo u okna podle hlasu je to nějaký kluk a tak jsem se sebou trhla a se slzami v očích jenom přikývla, ale radši jsem se na něho nepodívala, ani jsem nepostřehla, že někdo přišel !
„Takže si i ze Země Blesků.“ Opět jen přikývnu.
„K-kdo js-.“ Řeknu chtěla jsem se na něho podívat, ale přes slzy jsem neviděla nic tak jsem radši zase sklopila zrak, ale nikdo mi neodpověděl. Setřu si slzy a rozhlédnu se po pokoji. Nikdo nikde.
'To byl teda dlouhý rozhovor … mno.' Pomyslím si.
„To už zmizel, ale co tu jen chtěl … ?'' Řeknu si pro sebe.
„Co chtěl kdo ?“ Promluví na mě někdo u dveří 'Co je to dneska za den ? Den nečekáních návštěv nebo co ?!'
„Ale nikdo, Tsunade-sama.“ Řeknu a trošku se usměju.
„Dobře. Jak se cítíš ?“
„Celkem dobře proč ?“
„Chtěla bych něco zkusit, co hodně zrychlí tvé uzdravování, ale je tam riziko, že se to taky může zhoršit.“ Řekla s obavami.
„Tak to zkuste.“ Usměju se.
„Ty se nebojíš? Může to být horší a může tě to potom možná i zabít …“ Řekne.
„Ne, já se nebojím, protože vám věřím Tsunade-sama.“
„Vážně to mám udělat ?“
„Hai.“ Řeknu jednoznačně.
„Dobře, proběhne to ještě dnes, jestli to bude úspěšně mohli bychom tě pustit do dvou dnů.“ Jenom přikývnu, ještě než odejde na ní zavolám: „Tsunade-sama.“ *otočí se*
„Nemáte nějaké knížky nebo něco ?“ Zeptám se jí.
„Nějaké knížky, jaké přesněji.“
„To je jedno.“
„Dobře, tak pak jsem někoho s nimi pošlu.“
„Arigatou Tsunade-sama.“ Jen co to dořeknu odejde.
„Jediný co dělám je, že tu ležím na posteli.“ Řeknu si spíš pro sebe 'Už mě nebaví pořád jen ležet !'
„A co jiného bys tak chtěla asi dělat, když si zraněná ?“ Řekne, podle hlasu, ten kluk co tu byl, už předtím.
„Co myslíš ... ?“ Řeknu trochu přidrzle.
„Nezáleží na tom, co si myslím.“ Řekne a já se s bolestí posadím a kouknu na toho kluka, ale nevidím na něj. Do očí mi svítí slunce.
„Ale mě na tom trošku záleží.“ Usměji se, ale úsměv mě přejde, když ucítím tu ostrou bolest břicha a ujede mi syknutí, kterého si všiml. Přijde k posteli a položí mě.
„Ani mě neznáš.“ Odpoví.
„To ti mě taky ne.“ Ušklíbnu se, ale hned mě to přejde s tou bolestí.
„Možná.“ Řekne a chystá se vyskočit 'By mě zajímalo odkuď. ' Pomyslím si.
„Počkej !“ Křiknu potichu a zřejmě to uslyšel a zastavil se.
„Jak se aspoň jmenuješ ?“
,,Moje jméno už dávno znáš.“ Řekl a vyskočil z okna. 'Už zase nevím, kdo to byl, ani jsem na něj neviděla. ' Pomyslím a utápím se v myšlenkách.

Za nedlouho do dveří několikrát potichu nakoukla hnědá střapatá hlava.
„Nespím, tak pojď dál.“ Řekla jsem a koukla na něj. Byl to nějaký hnědovlasý kluk, asi v mém věku. Vešel dovnitř a v náručí nesl nějaké knihy.
„Tohle ti posílá Tsunade-sama.“ Řekl a položil to na stůl.
„Arigatou. A kdo vlastně jsi. „ Zeptám se.
„Jmenuji se Namashi Idate, dlouho jsme se neviděli, Katsumo Nio-chan.“ Odpověděl.
„My se známe ?“
„Tak trochu, byla jsi tu na chuunínských zkouškách a ..“
„Už si vzpomínám, já jsem s tebou bojovala, viď ?“ Skočím mu do řeči a on přikývne.
„Zlobíš se na mě ?“ Řekla jsem s obavami. Překvapeně na mě koukl.
„Ne, měl bych ?“ Usměje se a já si oddychla.
„Jsem ráda, že se nezlobíš a gomen za tu zlomenou ruku, to jsem vážně nechtěla.“ Posmutnim
„To je v pořádku. Bylo to dávno navíc, už jsem taky chuunín.“ Odpoví optimisticky. 'Páni bere to tak v klidu, to jsem ráda.'
„A co se ti stalo, že si takhle zraněná ?“ Zeptal se a koukl na mě.
„To ještě nic není.“ Posmutním.
„Promiň, nechtěl jsem, abys byla smutná.“
„Neomlouvej se, to je v pořádku.“ Usměju se ,ale moc ho to nepřesvědčilo.
„Zůstaneš nějakou dobu v Konoze ?“
„Nějakou dobu určitě. Proč? “ Usměju se nevinně.
„Jen chci, abys věděla, že kdybys něco potřebovala, tak se na mě můžeš obrátit.“
„Díky, jsem ráda, že vím, že se na někoho tady můžu obrátit.“
„Dobře, tak já půjdu. Tak se měj Nio-chan. Večer možná ještě příjdu s pár kamarády.“ Řekl a šel ke dveřím.
„Počkej večer nechoď!“ Řeknu obratem.
„Proč ?“ Zeptá se udiveně.
„Tsunade-sama mi bude dělat nějaký zákrok nebo co to je takže...“
„Aha tak, já přijdu třeba zítra“ Řekl mi svůj nápad.
„Tak dobře.“
„Měj se Nio-chan“ A vyběhl ze dveří.
„Ty taky Idate-kun!“ Křikla jsem, ale to už nemohl slyšet. 'Hm, nemuselo by to tady být tak špatné.' Pomyslím si.