Dej mi svůj úsměv - 2. kapitola

Když jsem se vrátila do třídy, všichni na mě zírali a já podle výrazu profesora věděla, že to o mojí mamce věděl dřív než já. „Je mi to moc líto, slečno Killerová.“
„Nestojím o Vaší lítost.“ Odseknu.
„Cože?“ Zeptá se profesor zmateně.
„Volíte špatná slova. Jste jediný, kdo řekl, že je mu to líto. Ostatní mi popřáli upřímnou soustrast a nevykládali lži. A i kdyby to nebyla lež, tak o tu lítost nestojím. Musím za bráchou, nashle.“ Vyšla jsem ze třídy a následovně ze školy.

Místo abych šla za bráchou, jsem si sedla na houpačku v dětském hřišti.
Nějak mi nejde myslet… A v hlavě mám prázdno. Nemám ani chuť brečet. Pomalu se houpu a dívám se do země.
„Ale, ale, někdo se nám ulejvá ze školy!“ Uslyším najednou a leknutím málem spadnu z houpačky dolů.
„Já se neulejvám,“ dostanu ze sebe konečně.
„Vážně? Ono to tak totiž vypadá…“
„Jo to chápu… Asi těžko může někoho napadnout, že mě poslali domů kvůli tomu, že mi někdo zabil mámu…“ Tím toho kluka dost zaskočím. „Sorry… Tak nějak mi to teprve teď začíná docházet…“
„…Brečela jsi hodně?“ Zeptá se po chvilce a já pořád hledím do země.
„Vlastně vůbec…“
„Proč?“
„Nevím… Jsem jaksi… zaseklá… V hlavě mám prázdno… A… já nevim…“ Povzdechnu si nakonec.
„No… Jediné co můžeme pro mrtvé udělat, je oplakat jejich smrt…“
„Proč se ulejváš ty?“
„Snažíš se změnit téma?“ Prokoukne mě.
„… Jo…“
„Proč nejdeš za svým tátou? Nebo domů?“
„Tátu nemám a doma mě nikdo nečeká…“ Proč se mě pořád vyptává??
„Takže ty jsi teď úplně sama?“
„Ne, mám nevlastního bráchu…“ Proč mu pořád odpovídám?!
„Mladšího nebo staršího?“
„Není to jedno?“ Podívám se mu konečně do tváře. Páni! Kdyby máma viděla tohohle kluka, už by o Alexovi neříkala, že je fešák. Blbost, tenhle kluk je spíš… krásnej! Mírně se začervenám při své myšlence…
„Kdo seš?“ Zeptám se trochu drze.
„Martin,“ usměje se, „a ty?“
„Já jsem Le-“ Zazvoní mi mobil. „Halo?“
„Ségra?“
„Ah, to jsi ty…“ Povím trošku šokovaně.
„Kde jsi? Ah, už tě vidím… Počkej tam!“
„Cože…?“
„Tady jsi!“ Přiběhne ke mně brácha a obejme mě, zatímco já a Martin jsme zmatení. „Všude jsem tě hledal! Myslel jsem, že půjdeš domů, ale když jsem tě tam nenašel, zachvátila mě panika!“ Panika… zvláštní slovo…. Jasný! To je ta písnička s názvem Zachovejte paniku!
„Jsi v pohodě?!“
„Jo,“ ani jednoho tím nepřesvědčím, teprve teď si všimnu, že brácha brečel... Tak proč já ne?!
„Ty to musíš brát ještě hůř, co?“ Zeptá se a znovu mě obejme.
„Proč myslíš?“ Povím otupěle.
„Vždyť jste se s mámou včera pohádaly a ona vylítla ven! Ani jste se neusmířily!“ Je to moje vina? Kdybych se s ní nepohádala…
„Probůh! Kdo jí to mohl udělat?!“ Svojí teorii, že někdo z baru si nechám pro sebe. Stejně je to nejpravděpodobnější závěr, ke kterému musí dojít každý…
„Brácha, tohle je Martin, záškolák. Martine, tohle je Michal, můj nevlastní brácha.“ Napadne mě je představit.
„Záškolák?“ Nechápe.
„To je jediný, co o něm vím…“ Pokrčím rameny.
„Aha… Hele ségra… Teď budeš asi bydlet u mě…“
„Ne,“ odpovím stroze.
„Cože? Proč?“
„Nechci tebe a tvou přítelkyni otravovat… Jak jsem řekla, příští týden mi začíná brigáda, dost dobře placená, takže budu mít dost peněz na nájem.“
„Na tu pitomou brigádu nepudeš!“ Zakřičí na mě.
„Půjdu. Měj se!“ Otočím se na Martina. „Jmenuju se Lenka, ale stejně se už nikdy neuvidíme, takže sbohem. Jo a brácha? Upřímnou soustrast!“ A mířím směrem domů. Na hádky teď opravdu nemám náladu! A ještě ke všemu před nějakým cizím klukem!

Sakra! Proč nebrečím??! Pomyslím si, když se večer položím na postel. Předtím v hlavě prázdno a teď miliony myšlenek najednou! Půjdu spát!
– Nemůžu usnout… Proč jsem nebrečela? Bylo tady vždycky tak prázdno…? Tak ticho…? Cítím se osamělá… Takhle se mamka cítila? To proto chodila do baru…? Nechtěla, abych takhle dopadla, nechtěla, abych se cítila sama… A to že se takhle cítím, je moje vina… Kdybych se s ní nehádala kvůli takovým kravinám… nebyla by mrtvá… Vím to… Tak proč… proč nespadne ani jedna slza? Měla by… hrozně to bolí…
„Lenko!“ Vběhne do pokoje brácha.
„Co tu děláš?“ Řeknu bez jakýchkoli emocí, ani to nezní jako otázka.
„Pojď se mnou,“ poví a táhne mě za ruku
„Kam?“ Zeptám se vlastně bez zájmu
„Dolů…“
„Proč?“ Napadne mě správná otázka.
„Našli vraha naší mamky…“ Vyšli jsme ven, stál tam ten záškolák, policajti a nakonec jsem si všimla i muže v želízkách…
„Proč…? Proč jste jí zabil?!“ Křičím na něj.
„Popíjela v baru, šel jsem k ní a zeptal se, co se jí stalo. Řekla, že se pohádala s dcerou, zeptal jsem se jí, kolik tý holce je. Šestnáct… Ta d***a si nepamatovala, že se mnou skoro před sedmnácti lety spala… Byla to obyčejná coura! Nezasloužila si žít!“ Vztekem jsem ho kopla do rozkroku.
„Kdo jsi, abys soudil, nebo rovnou někoho odsoudil k smrti. Nic o mojí matce nevíš. Shnij v pekle, ba**arde.“ Řekla jsem jako bych pověděla kletbu.
„Takhle mluvíš se svým otcem?!“ Dala jsem mu pěstí do břicha a ledovým hlasem prohlásila: „Já nemám otce,“ a šla zpátky do garsonky. Jenže v tom mi zabránila něčí ruka na lokti.
„Půjdeš se mnou, teď jsem tvůj opatrovník a nedovolím ti tu bydlet!!“ Všimla jsem si, že policajti už odjíždějí.
„Budu bydlet tady,“ řeknu rozhodně a vytrhnu se ze sevření.
„Tak to teda ne!“ Zařve na mě a ruku mi stiskne mnohem silněji.
„Já neodejdu,“ trvám na svém. Vrazil mi tak silně, až jsem spadla na zem a pak rozzuřeně řekl: „Jdi si sbalit věci, za hodinu tu budu s autem a pojedeš ke mně!!“ Odešel, a když zmizel za rohem ulice, sklonil se ke mně Martin s kapesníkem.
„Teče ti krev…“ Sáhnu si k ústům a všimnu si, že mám roztrženej ret. Martin mi ruku odtáhne a přiloží kapesník. Odtáhnu se a vstanu. Nechápavě se na mě podívá, pak vstane taky a zeptá se: „Co budeš dělat?“
„Co je ti do toho?“ Odseknu.
„Půjdeš s ním?“
„Dej mi pokoj! Co tu vlastně děláš?!“
„Snažím se ti pomoct,“ odpoví klidně.
„Já o tvou pomoc nestojím! Nepotřebuju jí!!“ Zakřičím a mám v plánu konečně odejít, ale zarazí mě to, co řekne…
„Vážně?“ Zeptá se chladně. „Tvůj otec zabil tvojí matku, tvůj nevlastní bratr tě praštil, až ti roztrhl ret a nutí tě, abys s ním bydlela.“ Pokračuje ještě chladněji. „Opravdu nepotřebuješ pomoc?“
„Možná potřebuju, ale nechci! Ne od chlapa!“ Je mi jedno jestli to pochopí. Když se otočím, ještě se zeptá: „Už jsi brečela?“
Ani se neotočím a špitnu: „Ne…“
„Proč?“ Zeptá se, se zájmem v hlase.
„Já nevím… Ale… hrozně to bolí…“ Přeskočí mi hlas.
„Bolí to, ale…“ Otočím se k němu. „Já… já prostě…“ Náhle mě obejme, snažím se z jeho sevření vykroutit…
„To bude dobrý… Jen breč… Uleví se ti…“ Šeptá mi u ucha. „Ty za to nemůžeš….“ Přestanu se bránit, ponořím hlavu do jeho ramene, ruce mám na jeho hrudi a držím jeho tričko v křečovitém sevření…
„Právě, že jo! Je to všechno moje vina!!“ Slzy mi začínají stékat k bradě a nejdou zastavit. „Všechno je to… moje vina…. Tak moc to bolí!!“