Dej mi svůj úsměv - 1. kapitola

„Kde jsi byla?“ Zeptá se mě mamka, jako bych jí odpoledne nevolala, co mám v plánu a jestli mi to dovolí. Přece jen mi je teprve šestnáct, že…
„Byla jsem v čajovně, jak jsem ti předtím volala, tak jsem ti to říkala, pamatuješ?“ Snažím se, abych nezněla podrážděně.
„Vlastně ani ne… A s kým jsi tam, prosim tě, byla? A neměli jste vodnici, že ne?“ Ptá se trochu zbytečně a já mám co dělat, abych potlačila smích.
„No, byl tam Alex, Petra, Dana, Karolína, Kamča, Áňa a tak dále…“ Opravdu se mi nechce vyjmenovávat další lidi. Skoro jsem nevěřila, že se do tý čajovny všichni naskládáme.
„Alex taky?“ Podiví se mamka. „Počkat… On je do tebe pořád zamilovaný?“
„Asi…“
„Asi?!“ Vykřikne. „Jaký asi? To ho pořád odmítáš?! A proč to s ním vlastně nedáš dohromady? Vždyť je to fešák!“ Tak teď už jsem záchvat smíchu dostala! Prej fešák! Nevím jaké má máma měřítka, ale tohle je moc!
„Proč se tak tlemíš!“ Okřikne mě trochu víc než je třeba. „Pěkný je a je i chytrý! A ty ho stejně odmítáš! Už snad dva roky!“ Fajn, sice jsem ráda, že si už nepamatuje čajovnu a hlavně jí nezajímá ta vodnice, ale tohle téma fakt nesnášim!! A nejhorší je, že se k němu dostaneme pokaždé, když spolu mluvíme.
„Tak hele! Odmítla jsem ho jen jednou! Pak už se mi nevyznal! Teda, ne slovně…“
„No jistě, odmítneš jeho lásku s „nemohla bych chodit s kamarádem“ a pak si od něj klidně vezmeš drahej dárek!!“ Teď už mamina byla dost nakvašená, ovšem to já taky. Docela mě dostalo, kde vzala ty detaily…
„Ale vždyť je to pravda!! Nemohla bych chodit s kámošem ze dvou dobrých důvodů, za prvé: až bychom se rozešli, zničili bychom celou naší partu a nic by už nebylo jako dřív! Za druhé: Jak můžu chodit s klukem, kterýho nemiluju a vím, že ani nebudu?! A navíc ten dárek mi vnutil a zase tak drahej nebyl!!!“ Tentokrát jsem se nesnažila zakrýt vztek, což mamku zaskočilo. Když jsme se hádali, tak se mi většinou dařilo ho mírnit. No a jindy to dopadlo jako dneska…
„A jak můžeš vědět, že ho nebudeš milovat?! Když to ani nezkusíš!“ Zařvala na mě, čímž jsem byla taky poněkud zaskočena, stejně jako tím, co řekla. Prý nezkusím!
„A proč bych to měla zkoušet?! A proč zrovna s ním?!“
„Neříkám, ať to zkusíš zrovna s ním! Už se ti vyznalo docela dost kluků! A toho by sis měla vážit, protože nejsi ani hezká a inteligentní už vůbec ne!!“
„Krásu a inteligenci jsem neměla ani po kom zdědit, takže mi raději řekni něco, co nevim!!“ A protože jsem to už nevydržela, šla jsem do pokoje a zapráskla za sebou dveře, div nevypadly z rámu. No jo, jenže moje maminka se jen tak odbýt nenechá!
„Neopovažuj se mě urážet!“ Ječí na mě. „A já navíc nemůžu za tvojí neschopnost!!“
„Jakou neschopnost?! Myslíš to, že je nemám ráda, nebo co?! Co podle tebe láska je?! Něco co začne na povel?“
„Vždyť neříkám na povel!“
„Tak co to je?!“
„No… Reakce hormonů, tedy chemická reakce hormonů v mozku-“
„Pokud je to tak,“ přeruším její vysvětlování, „asi jsem až tak blbá, že můj mozek tuhle reakci neumí! A asi nemá v plánu jí pochopit, takže takhle budu napořád!“
„Ale no tak, zlatíčko…“ Tahle změna emocí mě zaskočí a ona pokračuje v utěšování. „Neboj, však on se jednou objeví někdo, do koho se zamiluješ a nemusí to být hned.“ Konejší mě.
„No právě!“ Jsem pořád naštvaná a ona nechápe proč, takže jí to hezky, no moc hezky ne, vysvětlím.
„Říkáš, že to nemusí být hned a přitom mě nutíš, abych se zamilovala a ještě ke všemu do Alexe!!“
„Ale vždyť já tě do ničeho nenutím!“ Řekne vyjeveně, jako bych jí obvinila za nejhorší trestný čin, který ani nespáchala.
„Vážně? Tak mi řekni, kvůli čemu se hádáme?!“
„Ale já tě do ničeho nenutila! Jen jsem chtěla vědět, proč pořád všechny odmítáš!“
„Protože je nemiluju!!“
„Ale vždyť Alex je-“
„Je mi jedno, co je zač!“ Zavrčím na ní. „Klidně ať je miliardář, nejhezčí a nejchytřejší na světě! Já ho prostě nemám ráda!“
„Ale uvědom si, že si nemůžeš pořád vybírat, moje milá! Nebo dopadneš jako já!“
„Myslíš s dvěmi dětmi a každej tejden s jiným chlapem?! To se neboj!!“ Ups, to jsem přehnala, taky mi dala facku a vyběhla z baráku, pravděpodobně do baru za rohem, kde vždycky našla nějakej ten „objev“. Po pár vteřinách přišel do bytu brácha, samozřejmě nevlastní.
„Že vás to baví…“ Ušklíbne se.
„Nebaví! Už se těším, až odtud vypadnu!“
„To neříkej! Máma tě má ráda!“
„Co ty víš?! Ty se stejně objevíš jednou za uherskej rok!“
„To je sice pravda, ale pokaždý když přijdu, tak se buď hádáte, nebo jste zrovna skončily…“
„Se nediv, když mě nutí, abych s někým chodila! A jak asi, když nesnáším chlapy! Jako by nestačilo to s mámou, ještě abych já někoho měla! Všichni to jsou id*oti!!“
„Proč?“ Nechápe. No, ještě aby jo, když od jeho dvanácti nechodí domů…
„Ještě aby ne! Pochop, tohle je garsonka! Máma si sem vodí chlapy od tý doby, co jsi odešel! A spí s nimi hned na vedlejší posteli! A mě bylo šest!“ Měla jsem co dělat, abych potlačila slzy.
„To jsem netušil… Víš co? Můžeš bydlet u mě, sice je to taky garsonka, ale já nebudu dělat to, co mamča…“
„Díky, ale nemůžu… Ještě dva roky to tu budu muset překousnout… A už jsem si našla brigádu, která mi začíná od příštího týdne. A navíc je přes noc.“ Snažím se usmát, ale nějak to nejde.
„Přes noc?! Ty ses úplně zbláznila?! A jak asi budeš zvládat školu, když nebudeš spát?!“
„Nic ve zlym, ale ani tak v noci nespim…“ Snažím se být nad věcí. „A o víkendech budu brigádničit skoro celej den, což je taky výhoda!“
„Celej den!“ Užasne a kroutí nade mnou hlavou jak nad malým dítětem, co nechce pochopit, že do kaluží se neskáče a už vůbec se nehází bahnem po lidech, co jdou okolo…

„Ahoj Leni!“ Vřítí se do třídy Áňa s úsměvem od ucha k uchu.
„Hoj! Co tak dobře naladěná hned po ránu?“
„Že to říká zrovna ta, co se usmívá od rána každý den!“
„No jo, ale teď mluvíme o tobě, ne? Tak co se stalo?“ Anna je asi jediná z naší party, se kterou se doopravdy bavím. No, vlastně z celé třídy…
„Něco skvělýho! Vzali mě na tu školu v Brně!“ Tak jo, teď mám dvě možnosti, za A: budu šťastná, že se nejlepší kmoška dostala na vysněnou školu. Za B: budu smutná, že přestupuje. Vzhledem k tomu, že já jsem vždy veselá, volím první možnost.
„Gratuluju!! Já ti říkala, že tě vezmou!“
„Já vím, ale ty seš vždycky tak optimistická až se mi tomu raději nechtělo věřit…Takže…“
„Co?“ Zeptám se s úsměvem.
„Takže tohle je náš poslední společný rok...“
„No vidíš, ještě je čas. Tak se netvař, že je dneska konec světa!“ Povzbuzuji jí.
„No jo… Hele, víš o tom, že Alex je do tebe pořád zabouchlej?“
„Jo,“ ušklíbnu se, „doufám, že ho to brzy přejde!“
„Co koho přejde?“ Optá se Alex.
„Vašek se do tebe zamiloval.“ Zalžu s úsměvem.
„Nebuď zlá, Leničko!“
„Neříkej mi Leničko!“ Praštím ho sešitem do hlavy. „A navíc je to možná i pravda…“
„Aspoň by se potvrdila naše teorie, že je teplej…“ Souhlasí se mnou Anča.
„Nechte toho holky! Vašek není na kluky!“
„A jak to víš?“ Zeptáme se s Annou jednohlasně.
„Protože vím, kdo se mu líbí.“
„Vážně? Kdo?“ Ptá se Áňa.
„Ta Veronika o ročník výš.“
„Páni! A tobě se někdo líbí, Alexi? Myslím někdo novej?“ Zdůrazní Anča poslední slovo.
„No, vlastně jo…“ Podívá se na mě jako by se bál, že mi tím ublíží – z toho mám chuť válet se smíchy po zemi, tak ho raději popoženu.
„Vážně? Kdo?“ Opakuji Annina slova s úsměvem a neskrývanou radostí.
„Marcela, co chodí o ročník níž… Znáš?“ Zeptá se mě. Asi neví, že si nepamatuji jména lidí a už vůbec ne těch mladších.
„Nemám ponětí…“ Odpovím popravdě s úsměvem.
„A co ty, An? Pořád ten… samej?“ Sakra… tohohle chlapíka bych si měla pamatovat… bylo to myslím na M… Že by Martin?
„Jo… Vlastně jsme s Michalem spolu včera začali chodit….“ Červená se. Skoro trefa, ne?
„To je úspěch!! Tak ať vám to všem vyjde!“ Přeju jim upřímně, hlavně Alexovi…
„A co ty? Líbí se ti někdo?“ Ptá se Anna.
„Ne.“
„Hele, seš si jistá, že by ses u týhle odpovědi měla usmívat?“
„A proč ne?“
„No jo… To je naše Lenička, vždy s úsměvem…“
„Já ti dám Lenička!!“ A znovu ho praštím.
„Prosím, aby se Lenka Killerová dostavila do ředitelny. Opakuji, prosím, aby se-“ Ozve se z rozhlasu.
„Co jsi provedla?“ Ptá se Anna
„Netuším…“
„Jí zvou do ředitelny a ona se pořád usmívá…“
„Dobrá nálada musí být! Nikdy nevíš, jestli tě ještě dneska nepřejede auto,“ vypláznu na ně jazyk a vyjdu ze dveří.

V ředitelně potkám pár policistů. „Co jsem provedla?“ Zeptám se, se zmateným úsměvem ředitele.
„Vy nic, slečno Killerová…“ Teď jsem ještě zmatenější a to, co vidím v ředitelově tváři, se mi moc nelíbí… „Tak co se stalo? Všichni vypadáte, jakoby někdo umřel…“
„Bohužel nejste daleko od pravdy, slečno…“ Poví jeden z policistů. „Vaší matku jsme dnes ráno našli zavražděnou poblíž jednoho baru… Váš bratr už identifikoval tělo a my stále hledáme vraha…“
Teprve teď zmizí můj úsměv. „Aha… Chápu…“ To je jediný, co jsem teď schopná říct. Když mi všichni popřáli upřímnou soustrast, vstala jsem za židle a řekla: „Pokud dovolíte, půjdu si vzít do třídy věci a pak půjdu za mým bratrem…“
„Ano, ano, jen jděte a vraťte se, kdy budete chtít… Klidně až za dva týdny…“
„Nashle…“ Povím nepřítomně a vyjdu z ředitelny.