Dny plynuly, Kakashi na tom byl den ode dne snad ještě hůř a Sakura se Saiem je trávili v nekropolské obrovské knihovně, kde se marně snažili najít popis toho, jak se dá léčit lidská duše.

Jejich hledání však bylo méně než úspěšné. Nejenže knihy byly téměř sepsány jednou osobou, ale ještě snad byla psychicky labilní, neboť v oblibě psala v podobenstvích a metaforách tak, aby hlavní věc zůstala skryta za textem.

Sai tvrdil, že je to jakýsi kód, který prostě musíme rozlousknout, avšak neměl ponětí jak, a Sakuře to pomalu ale jistě lezlo na nervy. Prý se i několikrát na nějakou knihu rozkřikla, že je to ohavná mrcha, ať ji to poví rovnou, jinak že ji spálí. Rovněž Sakura začala tvrdit, že se jí celá knihovna směje, utahuje si z ní, že některé knihy nemůže otevřít a některé po otevření nemůže zavřít, že se některé chodby mění jen, aby ji zmátly a spletly, aby se nemohla dostat pryč.

Pravdou bylo, že některé knihy měly na sobě znaky, které ve tmě zářily, byla z nich cítit jakási moc, a pak tu byly dveře, od kterých neměli klíče ani nekropolské knihovnice. Říkaly, že jsou od nepřístupných a zakázaných oddělení, a že si můžeme být jisti, že to, co hledáme, tam není. Já z těch dveří však cítil ohromnou sílu, jen když jsem se k nim přiblížil, ale nejen to i ten podivný chlad. Běhal mi z nich mráz po zádech, ale zároveň mě děsivě přitahoval, občas jsem měl i pocit, že jsem za nimi něco zaslechl, ale to se mi pravděpodobně zdálo.

Mezi několika mými návštěvami knihovny jsem také dokázal přijít, přečíst i jednou kapitolu jedné z knih, na kterých si Sai se Sakurou lámali hlavy. Paradoxně to bylo vcelku víc než dokázali oni dva. Snažili se mě poté přimět, abych jim prozradil, jak jsem to dokázal. Já to ale skutečně netušil, nakonec mě přemluvili alespoň k tomu, abych jim pomáhal. Snažil jsem se seč jsem mohl, ale mně prostě přímo jde proti srsti vysedávat v knihovně, číst si knihy a to, i když takhle knihovna byla tak zvláštní a to včetně obsahu knih. Prostě jsem stejně raději a mnohem víc trávil čas mimo knihovnu.

Bloumal jsem po vesnici, mluvil s Nekropolskými, často jsem také zavítal do lesa. Tentokrát si se mnou už nehrál, nikoho jsem tam nepotkal, o to raději jsem tam chodil a prozkoumával ho.

Tohle místo bylo zvláštní, nutilo mě přemýšlet, ano, i mě se to občas stává. Nutilo mě přemýšlet o tom, co se stalo, o Sauskem, o Itachim, proč mi předal část svých sil, je skutečně pravda, co mi o něm řekl Madara? Musel jsem přemýšlet o Nekropoli, o knihovně, o tom, co se přihodilo Kakashimu, a především o ženě, vědně, -Sama jejíž vzpomínky jsem pravděpodobně viděl. Tolikrát jsem mezitím slyšel od Nekropolských, jak jsem jí podobný a zároveň úplně jiný, dokonce i od Kimin.

Když jsem o tom uvažoval, často jsem sedával na střeše jednoho z domů, odkud byl nádherný výhled. Stejně jako dnes večer před „velkým třeskem“.
„Už jsi tu zase, Naruto,“ ozvalo se za mnou. Nejdříve jsem si myslel, že je to Kimin, ale ten hlas jí nepatřil. Byl ženský, ale drsný, hrubý a chladný. Otočil jsem se na tu osobu, ale jakmile jsem ji spatřil, málem jsem spadl ze střechy.

Stála tam v plášti Akatsuki. Vítr si hrál s jejími dvoubarevnými vlasy. Upírala na mě své temné oči,ve kterých jsem se topil. V její tváři jsem však neviděl rozhořčení a zášť, ale tvářila se vcelku přívětivě. To mě však snad ještě více rozčilovalo.

„Tohle místo,“ odmlčela se, „také jsem tu často sedávala. Výborně se tu přemýšlí. Kdo by si pomyslel, že mi budeš tak podobný a zároveň tak jiný? Jak se má Kakashi?“
„Já vůbec nejsem jako ty!“ ohradil jsem se. „Jak se vůbec můžeš ptát takhle provokativně na Kakashiho?!“ zaječel jsem vzteky a vyskočil na nohy. Postavil jsem se do bojové pózy.

Ona však neměla zájem se rvát. Sklopila oči. „Naruto.“
„No.“
„Vím, co jsem mu provedla, ale neměla jsem jinou možnost. Jen v Nekropoli je bouřka a on potřeboval definitivní lék na modrý chlad. Vy jste se také potřebovali dostat do Nekropole, a i když jsi měl svou bolest, můj vzkaz a Kimin určitě udělala své mohutné přivolávací jutsu, přes barieru byste se stejně pravděpodobně nedostali. Tak jsem Kakashiho otrávila, tak jsem mu v srdci otevřela rány, co se nikdy pořádně nezahojili, a poslala ho s vámi. Můj plán vyšel, ale je mi jasné, že odpuštění od vás žádat nemohu a zvláště ne od Kakashiho. Nemusíš se však bát, vyléčím ho.“
„Proč? Jsi přeci člen Akatsuki?“
„Ale také jsem byla –Sama této vesnice, cítím za ty lidi stále zodpovědnost. Možná jsem člen Akatsuki, ale na jejich plánech mi pramálo záleží. Stala jsem se členem jen proto, že se mi to hodilo pro mé vlastní záměry a Madara mě vcelku hladce přijal, zvláště po tom, co jsem byla předtím dlouho Itachiho pravou rukou a věděl, že mám moc, o které ani on sám Madara nic moc nevěděl. Jediné z čeho měl Madara obavy bylo to, že vím o skutečných záměrech Itachiho a že nadále hodlám v nich pokračovat po jeho smrti. Naruto, ty víš, proč Itachi vyvraždil svoji rodinu, klan a přidal se k Akatsuki. Ty víš, že je to pravda,“ vědma se potměšile usmála. „Madara měl dát na své obavy.“
„Takže to všechno je na popud Itachiho?“

Konec druhé části

-Sama se objevila a hodlá pomoc, co je však hlavním důvodem tohoto jejího rozhodnutí? Co bylo mezi ní a Itachim a jak na -Samino zjevení zareagují ostatní členové týmu 7?