Itachi zasténal. Hlava ho bolela jako cep, měl v ni neskutečný chaos. Cítil se na pokraji svých sil, ale zároveň znovuzrozen. Konečně se mohl znovu svobodně nadechnout. Přitáhl si po hmatu k sobě něco měkkého a hebkého, můj starý, vytahaný svetr a vděčně se jím přikryl.

Přistoupila jsem k němu, násilně jsem mu dvěma prsty otevřela oko a posvítila jsem si na to baterkou. Jemu přímo do oka. To Itachiho okamžitě probralo z jeho rozčarování. Trhl celým tělem a impulzivně mu vyletěla ruka a sevřela můj krk.

„-Sama!“ vyjekla Kimin a chtěla mi pomoct, nevěděla však jak, ani mi nikterak pomoci nemohla.

Itachi okamžitě otevřel obě oči a ty se mu krvavě zableskly. Aktivoval svůj sharingan a vtáhl mne do svého genjutsu.

***

Seděla jsem spoutaná na černé zemi ve zvláštním světě s oranžovou oblohou a všude byla pouze pustina. Itachi ke mně přistoupil s jakýmsi mečem v ruce a napřáhl ke mně.

„Kdo jsi a co to děláš? Snažíš se mi snad vypálit oči?!“ vyjel na mě.
„To, prosím, bych opravdu nerada,“ odpověděla jsem skutečně upřímně. Nepřesvědčilo ho to. Rozmáchl se a vrazil mi meč do pravého ramene. Čekal, že zakřičím bolestí, začnu se svíjet a všechno mu přinesu na zlatém podnose, to se však přepočítal. Seděla jsem dál klidně na místě, jakoby se nic nestalo.

„Odpověz mi, kdo jsi?! A co máš se mnu v plánu, že …“ vyptával se dál Itachi a jeho oči se znovu krvavě rozzářily, Mangaku sharingan. Zaostřil svůj zrak na mně, přesněji na má ramena, na kterých mi hned začal plápolat černý oheň.

„Aááá pomóóóct…“ zaječela jsem, „to šimrá. Chceš mě tady zlechtat, až se počůrám?“

Itachi vytřeštil své rudé oči. Pouta jimiž jsem byla svázaná se rozplynula, stejně tak i černé plameny a já klidně vstala. Přitom jsem vzala meč, co jsem měla zabodnutý v rameni za rukojeť. Vytáhla jsem si ho z těla a zahodila. Itashi se na mě rozpřáhl dalším mečem, já ho však v letu chytila do ruky. Meč se zlomil a rozsypal se na několik milionů zrníček. Ta se zatřpytila a vytvořila duhu, která se mezi námi rozprostřela do působivého vějíře. Itachi se stáhl a pustil mě zpět do reality.

***

Pořád mi držel krk, ale jeho ruka se chvěla.

„Řekl jsem, abys mluvila a je mi jedno, kde nebo za jakých okolností,“ začal zase, ale tentokrát v tom nebyl už žádný povýšený tón, jaký měl vždy. Ne, tentokrát nevěděl na čem je. Tohle se mu ještě nestalo, aby ho někdo porazil v genjutsu a zároveň ho sám nezlomil. Ještě více sevřel můj krk, až jsem zasípala po vzduchu. Podzdvihla jsem ruku, v níž jsem držela baterku a léky.

„Nesnažím se tě zabít, ale naopak Itachi.“
Itachi mě pustil a já tvrdě dopadla na zem. Narazila jsem si při tom pěkně kostrč. Ač to vypadalo, že jsem konečně Itachiho přesvědčila, ani zdaleka tomu tak nebylo.

Itachi zalovil ve svém plášti a vytáhl několik svých bojových hvězdic. Hodil je po mně, ale já jsem se jim jen bravurně vyhnula. On se však na mě vrhl s kunaiem v ruce. To už jsem nestihla a udělala jsem několik kotrmelců, abych byla ve větší vzdálenosti. Itachi však dál na mne útočil a sekl mě do ramene. Znovu se rozmáchl, ale tentokrát jsem ho zadržela svou katanou.

„Nevěřím ti ani slovo. Proč bys pomáhala takovému zoufalci a zatracenci, jako jsem já?“ sykl na mě.
„Měl bys mi věřit, já nezalžu. Ptáš se, proč, no zřejmě proto, že jsi zoufalý a zatracený. Proto že se co nevidět musíš dostat zpět na nohy a nemáš moc možností.“
Itachi už ani neskrýval překvapení, rozčílení a netrpělivost, které s ním teď cloumaly. Uskočil ode mě a v malé vteřině složil pečeť. Přiložil ruku k ústům, ale než stačil udělat svůj katon, uslyšel drobné cvaknutí těsně u hlavy. Mířila jsem mu na hlavu revolverem.

„Být tebou, takhle bych neprojevovala svůj vděk.“
Itachi se zašklebil. „Chceš mě tímhle trefit?! Víš, jak dokážu být rychlý a co vše dokáži vidět?!“
Já jsem mu na tuto jízlivou otázku dokázala odpovědět jen jediným způsobem. Zamířila jsem revolverem na vázu, která se nacházela těsně napravo od něho a zmáčkla spoušť. Ozvala se rána a váza se rozletěla na kusy.

Itachi strnule stál na místě a díval se na mne.
„Tomuhle neutečeš, tohle nezahlédneš, to nedokáže nikdo.“
Itachi nic neřekl, ale jeho oči znovu rudě zazářily. V tom však mezi nás vběhla Kimin.

„Tak dost vy dva. Nechte toho, proč vůbec mezi sebou bojujete. –Sama, snad jste ho neléčila jen pro to, abyste se teďko tady zřezali?! Pane Itachi, snad trochu vděku za naši pomoc by se hodilo. Oba jste mocní, ale jestli budete bojovat proti sobě, tak se zabijete.“
„-Sama…“ zašeptal Itachi, chytil se za hlavu a klesl zpět na lůžko, na kterém předtím ležel. „Ta –Sama…“ šeptal dál a v hlavě se mu začalo vyjasňovat. Začal si vzpomínat na včerejšek a bolestně ho píchlo u srdce, avšak jakoby ta bolest byla něčím zlehčená. Jakoby jeho vina, vyvraždění celého jeho klanu a to, že včera potkal svého malého brášku, kterého musel místo láskyplného obětí trochu podusit, a to mu otevřelo starou ránu na srdci, nespočívala jen na jeho bedrech, ale jakoby to nesl s ním někdo další. Skrz prsty se zadíval na mne, na osobu, která stála za Kimin a která si nechávala říkat prostě –Sama.

„-Sama není tvé jméno ani zdvořilostní přípona. Tady to znamená titul něco jako Kage. Ti vesničané, tahle dívka tě mají v hluboké úctě. Porazila jsi mě v mém genjotsu a poté jsi se mi v boji v realitě vyrovnala, ale co zamýšlíš? Jak dokážeš číst mé pohyby rychleji než já očima?“ Itachi zmlkl, zatmělo se mu před očima. Byl ještě pořád slabý.
Přišla jsem k němu, přikryla jsem ho dekou a naklonila se k jeho uchu.

„Já ničí pohyby nečtu, já se ani zdaleka nepohybuji tak rychle jako průměrný nindža, já prostě vím kam zaútočíš. Takový je rozdíl mezi vidět a vědět, takový je rozdíl mezi chápat a zřít.“

***

Mátožně jsem zašátrala kolem sebe. Ležela jsem celá svalená na židli hlavu opřenou vedle Kakashiho. Poté, co jsem ho ošetřila, jsem se bezmocně svalila na židli vedle něho a usnula.

Pomalu namáhavě jsem se narovnala a protřela si oči. Kakashi už byl vzhůru, klidně ležel a díval se na mě. Škubla jsem sebou, jakoby mě polili studenou vodou, pak jsem se však ušklíbla. Kakashi rukou sjel po obvazech.

„Léčba bez chakry, ale velmi účinná a precizní,“ řekl a přitom pohledem zavadil i na ostatní věci, co se válely na vedlejším stole, lavor s vodou a v něm hadříky, moje lahvičky a ampulky plné různých látek hrající všemi barvami, léky a tak dále.
„Ne to není jen tak obyčejná léčba. Co do mě ten haj*l dostal?“

Co je modrý chlad? Jak moc jsem v lédžbě uspěla a jaký problém ten takzvaný modrý chlad vytvoří?