„Tady se konečně rozdělíme. Hodně štěstí. Ten nepřítel minule byl na hlídce sám. Odteď, ale bude bojovat s týmem. Buďte opatrní …“
„Tak jdeme kapitáne.“
„Dobře … jděte.“
„Ano.“
„Rozchod.“
***************************************************************************************
„Hej …Maniru se ještě nevrátil.“
„Snad nemyslíš, že ho tihle malí šmejdi zabili, co?“
„Dobrá tak se jich zeptáme. Maskovací technika.“
„Katon: Goukakyuu no jutsu!“
„Aáá!“
„Tuhle bereme sebou.“
„Počkat.“
„(Puf)“
„Ks**ru.“
„Obito, nechoď za ním!“
„Cože, uvědomuješ si co říkáš?!“
„Jo, my dva budeme pokračovat v misi.“
„A Rin. Co bude s Rin?“
„Rin přijde na řadu později. Nepřítel chce zjistit, po čem jdeme. Nezabijou ji hned. Neštěstí je Rin lékařský nindža. Takže pokud skončí jako válečný zajatec budou s ní nejspíš zacházet dobře… Pokud tedy bude ošetřovat jejich zraněné. Problém bude, pokud nepřítel zjistí náš plán. Pokud tu informaci zjistí, tak nepochybně posílí obranu mostu a naši misi hodně ztíží.“
„Předpokládáš, že Rin bude v pořádku na základě nepodložených úvah! Co když jsou ti típci jen poskoci, co jim je všechno jedno?! Právě teď má záchrana Rin, přednost před naší misí.“
„Nindža musí obětovat své společníky, aby dokončil misi. To je pravidlo. Pokud nedokončíme misi, bude válka nejspíš trvat déle. Bude ztraceno mnoho dalších životů.“
„To je jen předpoklad! Kvůli něčemu takovému jsi ochotný opustit svého kamaráda, který s tebou šel životem i smrtí?! Kdyby tam nebyla, tak jsme oba po smrti!“
„To byla Rinina povinnost.“
„přece tě nesnáším.“
„To je mi jedno. Já jsem kapitán a ty mě posloucháš. Aby se tým udržel pohromadě za každé situace, někdo musí dávat rozkazy. Proto máme pravidlo, které říká, že členové týmu musejí poslouchat kapitána. Obito nejsi přiliž silný. Proto zvolil za kapitána tohoto týmu mě.“
„Tak proč nezkusíš zachránit Rin?! Jako kapitán jsi silný. Dost silný na to, abys zachránil své společníky, ne?!“
„Pokud se poddáš svým citům jen na chvíli, zvrátíš svoji misi, budeš toho později litovat. Proto náš kodex nindžů zakazuje jakékoli city. To bys měl vědět.“
***************************************************************************************
„…Něco jako city je zbytečné.“
„To myslíš vážně? Ty tomu opravdu věříš?“
„Jo věřím.“
„Zapomeň na mě. Ty a já jsme od začátku byli jako olej a voda. Já jdu zachránit Rin!“
„Ničemu nerozumíš…! Tomu, co se stane, když porušíš pravidla…“
„Věřím tomu, že Bílý Tesák byl skutečný hrdina. Jistě, že ve světě ninžů, jsou ti, kteří poruší pravidla a nařízení, považováni za odpad, ale ti kteří opustí své přátele jsou horší než to…“
***************************************************************************************
„K-Kakashi…jako to, že jsi…?“
„No, nemůžu to nechat na takovém ufňukánkovi ninžovi, jako jsi ty, nebo snad jo?“
***************************************************************************************
„Jste v pořádku Rin…?Kakashi…?“
„Obito.“
„Nech toho… to je dobrý, Kakashi. Nemyslím že to zvládnu…Moje pravá strana je úplně rozdrcená. Vůbec nic necítím.“
„Zatraceně.“
„Ne… To není možné… Proč…?“
„Obito…!“
„Zatraceně!“
„(Zvuk bouchnutí do země)“
„Zatraceně!! Kdybych…Kdybych tě jen poslechl a šli jsme nejdřív zachránit Rin…Tak by se tohle nikdy nestalo!“
***************************************************************************************
„Dám ti svůj sharingan…Stanu se tvým okem a uzřím pro tebe budoucnost… Kakashi postarej se prosím o Rin.“

***

Málem jsem spolkla poslední kapky jedu, které jsem dokázala vysát. Zachvěla jsem se a nebylo to od toho, že jsem, byla promočená na kost od vody z rozbitého umyvadla, ale to co jsem uzřela bylo… Věděla jsem kdo Kakashi je, ale je zřít a zřít. Nebo spíše spatřit a uzřít. Byla jsem teď tak vyčerpaná, že kdyby mě někdo praštil pouhým kamenem, tak by mě totálně dostal a složil. Na to jsem však jako vždy nebrala ohled.
Otevřely se dveře od záchodků a do té spouště co jsem vytvořila, vstoupila Noi.

„- Sama!“ vyhrkla a v jejím hlase bylo slyšet zděšení, ale taky starost. Rozeběhla se ke mně, div na mokré podlaze ve svých černých sandálech s vysokým podpatkem nesletěla. Mrtvého zrzouna ani rozbitého umyvadla si skoro nevšimla. To bylo pro ni typické. Co pro ni v dané situaci bylo vedlejší, jako kdyby neexistovalo.

„Pomoz mi,“ houkla jsem na ni a Noi na nic nečekala a pomohla mi odnést Kakashiho zpátky do hospody na jeden ze stolů. To v hospůdce vyvolalo značný rozruch. Mně to bylo jedno.

Zadívala jsem se na ránu a poté čapla svůj batoh. Vysypala jsem ho na zem a začala vybírat z té hromady potřebné věci, lékárničku, obvazy a tak. Vyndala jsem injekci a vpíchla jsem Kakashimu anestetikum. Poté jsem mu vzala krev a vyndala jsem svoji sadu lahviček s látkami. Do každé jsem kápla kapku Kakashiho krve a pozorovala reakce. Nebo spíše reakci. Jen v jedné lahvičce nastala reakce. Světle modrá tekutina se přehoupla do černé.

„Noi znáš Krevničku menší?“ zeptala jsem se, ale bylo to spíše štěknutí.
Noi přikývla. „Malá housenka s rudě zbarveným břichem, žijící často u vody.“
„Dobře, najdi jich pár a přines mi je. Také dones nějaké přikrývky, pět nebo šest.“
„Hai,“ řekla Noi a zmizela.
„Mám zavolat lékařské nindži?“ zeptal se mě vystrašený hostinský.
„Ne, byli by stejně k ničemu. Tomu na záchodkách už nikdo nepomůže a Kakashi má v sobě modrý chlad. Kakashimu pomůže jen léčba bez chakry a na to jsem jedna z nejlepších,“ odpověděla jsem, sundala si svůj vytahaný svetr a podložila jsem mu s ním hlavu.

Probere se Kakashi? Dokáži ho vyléčit? A jaké minulost mě tíží?