„-Sama!“ vypískla a vrhla se mi kolem krku.
„No tak, no tak,“ poklepala jsem ji na rameno. „Jak vidím, tak špatně ses tu zase neměla, Noi.“
Noi se ode mne odtrhla a utřela si slzy z očí.
„Ne, to ne, měla jsem se výborně, ale bez vás, –Sama, je život jen bledým stínem. Jen chabým odrazem v zrcadle,“ špitla Noi a uhnula pohledem kamsi z okna na ulici. „Je tu ještě něco,“ začala.
Zavřela sem oči.

***

„Dobrý den, objednáte si?“
„Ano, jeden ramen a tvoji hlavu, když mi neodpovíš na několik otázek.“
„Heee…“
„Tak odpovíš mi, kde bych mohl najít tuhle ženu.“
„(Zvuk šoupání něčeho po stole.)“
„…“
„Tak odpovíš mi nebo…“
„Hik … fňuk … pane prosím! Tohle říci nemůžu, nevím a kdybych to věděla … Ne, prosím nenuťte mě!“¨
„Pche, obětuješ kvůli téhle ženě i svůj vlastní život!?“
„(Zvuk vysunutí meče z pochvy)“
„Ano, klidně i za můj bezcenný život, pane.“
„Přestaňte děsit tu holku.“
„Co se do toho pleteš dědulo!“
„Akatsuki jsme nikdy nevyháněli, nevolali na pomoc jiné vesnice, za to nás Akatsuki nijak neohrožovala, avšak jestli míníte naši nepsanou dohodu porušit, tak ani my se nebudeme rozpakovat a porušíme ji.“
„Jsi dědulo snad něco jako hlava této vesnice? Ta holka mi odpoví!“
„Ta holka sice zná tu ženu, na kterou jste se ptal, velmi dobře, ale právě proto vám neodpoví, pokud si bude jistá, že té ženě chcete jakkoli ublížit. Neřekne vám to ať použijete jakékoli prostředky. Možná na to nevypadá, ale je bývalý nindža zvlášť specializovaný jako zvěd. Dostat z ní něco, že byste si to přečetl v její hlavě, je prakticky nemožné. Je to jako byste se snažil naučit slimáka chodit.“
„A co vy, vy mi nic nepovíte? Vypadá to, že víte dost.“
„Já, kdeže já hochu. Můžu vám jen říci, že tato žena pochází z Nekropole, ale už před několika lety tu vesnici opustila. V Nekropoli se možná dovíte více.“
„Ovšem hochu, ale jen tak někdo a nějak se tam nedostane.“
„Jak se tam dá dostat? Mluv!“
„Jo tak to nevím hochu. Cesta je vždy jiná, vede totiž skrz tohle…Přes vaše nitro.“

***

Ucítila jsem v puse hořkost. Podlily se mi oči. To jsem však spolkla a přikývla jsem. Otevřela jsem oči.
„Chápu,“ zašeptala jsem. Ten muž, co se po mě poptával, ten hlas, to chování, jak vypadal, tolik připomínal Itachiho, ale Itachi to nebyl, byl to jeho mladší bráška níchán Sasuke. Přidal se k Akatsuki, ale proč mě hledá?

Znovu jsem hořce polkla. Znamenalo to, že mi Madara nevěří a tak chce na mne dohlédnout, nebo dokonce se rozhodl mne vydírat? To by ovšem nebylo třikrát moudré. Pak tu byla ještě další možnost a to ta, že Sasuke-neechan se po mě sháněl jen z vlastní vůle. Pátral po krocích svého bratra a to ho dovedlo ke mně. Také mohl mít spojitost s tím, co se dělo teď v Nekropoli. Nyní jsem však nebyla schopna uzřít. O to bylo zkontaktovat Akatsuki důležitější.

„Děkuji ti a nemusíš se bát postarám se o to. Nyní nám ale Noi přines dva rameny a mně vodu …“ otočila jsem se na Kakashiho, který na nás zmateně hleděl. „A ty Kahashi, co si dáš k pití?“
„Mně také vodu.“
Noi si to vše zapsala a odcupitala pryč.
„-Sama?“ prohodil Kakashi, když odešla.
Pokrčila jsem rameny. „Jedna moje krajanka a kamarádka, sem do té vesnice se dostala tak, že se přivdala.“
„Její chování možná kamarádské bylo, ale zároveň se chovala s velikou úctou. Víš občas se chováš na úrovni Kageho. Kým jsi, nebo jsi byla?“
Ušklíbla jsem se. „Kdo může s jistotou říct, kdo je, nebo kým byl?“
Kakashi svraštil obočí. „Řekla jsi, že jsi byla mrcha, ale tahle tvoje kamarádka… To co říkáš…“
„Řekla jsem pouze, že jsem, nebo byla jsem něčím, co vy považujete za mrchu. Kakashi myslela jsem, že člověk jako ty, po tom všem, čím jsi v životě prošel, budeš už vědět, že svět není jen černobílý.“

Kakashi ztuhl, jako bych ho opařila vařící vodou. Chtěl vědět, co vlastně vím, jak to vím, ale své otázky polkl. Konečně si začal zvykat na to, že já vím lecco a začal chápat, že mu to, jak to vím, neřeknu. To bylo dobře, to bylo moc dobře. Na druhou stranu možná by nebylo od věci, alespoň něco mu říct. Mohla bych si tím trochu získat jeho důvěru. Navíc jeho vyptávání mi lezlo na nervy, i když teď už se bude ptát méně, pořád se ptát bude.

Zvedla jsem se a on se zvedl také, ale já jsem ho rukou znovu usadila na místo.
„Zůstaň tu a dej si ramen. Nech mi alespoň kus soukromí, co mi ještě zbylo,“ s tím jsem se naklonila až k jeho uchu. „Já vím, že je to těžké, ale neuškodila by trocha důvěry. Já zalhat nemohu,“ zašeptala jsem mu do ucha a poté odešla. Cítila jsem na zádech jeho pohled, ale to teď bylo jedno.

Zajímalo mě jestli ho díky tomu, co jsem mu řekla, něco napadne, nebo ne. Teď bylo důležité zkontaktovat Akatsuki. Nechala jsem Kakashiho tam sedět a přemýšlet a vydala jsem se ke dveřím na záchod, avšak ne do těch, na kterých byla vyobrazena holčička v letních šatech, ale do těch druhých.

Několik mužů vzhlédlo a začali na mne pořvávat ať vypadnu.
„Co tu k***va děláš?!“
„Vypadni, nebo ti rozmlátím ten tvůj čenich!“
„Hej holka, co tu pohledáváš, přišla jsi si sem snad užít, nebo co!“
Jeden z nich se na mě i vrhl a pokusil se mi jednu vlepit. Rozeběhl se proti mně. Rozmáchl se, ale jeho pěst proletěla jen vzduchem.

Co hledám na pánských záchodkách? Jaké nebezpečí na mě čeká a dokáži se s ním vypořádat? A co Kakashi, pochopí, že něco nehraje?