S trhnutím jsem se probudila a ztěžka oddechovala. Tížil mě nepříjemný, dusivý pocit, který jsem nedokázala popsat. Něco se dělo, něco bylo špatně. Pálily mě oči a v těle jsem se cítila, jako bych tam měla něco shnilého. Vztekle jsem bouchla do země na uklidnění, což pomohlo jen zčásti.

Až teď jsem si uvědomila, že po celou dobu mě pozoruje Kakashi. Seděl u ohně přesně tak, jako předtím, než jsem ho opustila a šla do říše snů. V ruce držel knížku. Vstala jsem a přehodila si plášť přes sebe. Kakashi sevřel pevněji knihu, nic však neřekl. Přistoupila jsem, sedla si vedle něho a zadívala se do ohně.

„Špatné sny?“ zeptal se.
„Ne, jen špatný pocit.“

Zavřela jsem oči. Tentokrát jsem však nehodlala spát. Soustředila jsem se, ale nic. Zamračila jsem se a zkusila to znovu, ale k ničemu to nevedlo.

„Podej mi ruku!“ rozkázala jsem Kakashimu. Ten překvapeně zamrkal.
„Co, cože.“
Já však neměla nervy na otálení a tak jsem mu chytla ruku a otočila ji dlaní nahoru. Asi dost surově, ale to mi opravdu bylo šumák. Kakashi se mi pokusil vykroutit, ale já jsem ho držela pevně. Zavřela jsem oči a znovu zaostřila své vnitřní smysly.

***

„Vstávej, Naruto, ty sedmispáči, máš hlídku.“
„Au, au Sakuro-chan to mě nutně musíš mlátit, vždyť vstávám, vstávám no jo. Jé né.“
„(Chrst)“
„Sakuro-chan ta voda byla za co, vždyť jsem už vzhůru?“
„Jen tak pro jistotu, nechci abys zaspal svoji hlídku jako minule a také proto, že jsi mi celou noc chrápal do ucha. Mimochodem, Saiova poslední hlídka se ruší, musíme šetřit čas, který jsme tak zbytečně promarnili tvým lenošením a neochotou někam vůbec jít.“
„Ale, Sakura-chan, proč zrovna Saiova hlídka, proč ne ta moje?“
„Naruto!“

***

„Tati, tati …Tatíííí!“

***

Rychle a šokovaně jsem pustila Kakashiho ruku a odtáhla se. Ten poslední hlas byl jiný, nebyl aktuální, ale Kakashiho vzpomínka. Polkla jsem, v puse jsem stále cítila podivnou hořkost, úzkost, strach, samotu a zbytečnost. Svíralo mě to a bodalo do srdce. Složila jsem hlavu do dlaní a pokusila si pročistit hlavu.

„Co, co se stalo? Proč jsi chtěla moji ruku? To je nějaké jutsu? To samé jsi také udělala Hokage, je to tak? Proč, co tím získáváš a proč teď? Jako bys …“ nechápal Kakashi, ale měl pravdu.

To co jsem z jeho minulosti nedopatřením uzřela bylo nyní nepodstatné. Důležité bylo to, co jsem se dozvěděla o Narutově skupině.

Zavrtěla jsem hlavou, protřela si oči a prudce jsem se postavila.
„Jdeme,“ řekla jsem a začala sklízet.
„Co, cože?“ začal Kakashi „Vždyť je noc a potřebujeme si odpočinout, nabrat síly na další den. Takto se nikam nedostaneme,“ oponoval mi.
„Já myslela, že nindža by měl takový nápor vydržet.“
„To ano, ale co ty? Věřím ti, že nejsi tak bezbranná, i když tvá chakra říká něco jiného, ale tohle není o vychytralosti, o věcech, které dokážeš zneužít, ale o fyzické zdatnosti,“ snažil se mě logicky přemluvit, neměl však nejmenší šanci. „Kam se vůbec tak ženeš? Kam vlastně míříme? Za celou dobu jsi mi ve skutečnosti nic neřekla. Nevím tvé jméno, nevím kam jdeme, to jsi mi neřekla i přes to, že s tebou půjdu tři dny. Něco tě žene dál, ale já nemám ani ponětí, co to je a kam tě to žene.
Před chvíli jsi po mě chtěla, abych ti podal ruku. Vypadalo to, jako by jsi z ní něco četla a to něco tě vyděsilo. Nechci, abys mi řekla všechno, když nechceš, tak mi postačí jen jméno a kam jdeme. Jen abych na tebe nemusel křičet: Hej ty tam. To je vše.“
„Co je jméno? Oslovení jak ti lidé říkají, nebo jak se nazýváš ty sám? Má označovat tvoji osobu, tím co jsi, ale jestli tomu tak je, tak proč některá jména neznamenají nic? Mám mnoho jmen a stejně tak nemám žádné, z toho důvodu je jméno nepodstatné. Lidé z Konohy mě mezi sebe nepustili, a já se jim ani nedivím, ale to neznamená, že nemám kam se vrátit. Kakashi po několika letech bloudění se vracím zpět domů a mám strach. Chci tam být co nejdříve, pokud si chceš odpočinout můžeš, ale já jdu.“

***

Nakonec jak jinak, Kakashi šel se mnu, konec konců řekl, že mě bude hlídat tři dny a zatím to byl jeden a něco. Byl z toho ale značně rozmrzelý, a ještě více byl naštvaný, když viděl, že jsem si nechala plášť na sobě i po další cestu. Kdyby jen ten plášť, tak by mu to ani tak tolik nevadilo, jako mu vadil samotný fakt, že mi padl jako ulitý.

„Proč to pořád nosíš, když to patří Itachimu a Akatsuki? Chceš aby se někdo spřízněný s Konohou, nebo tak, na nás vrhl?“
„Ne, nic takového v plánu nemám,“ ujistila jsem ho klidně. Ve skutečnosti jsme se měli nacházet blízko jedné vesnice, do které jsem hodlala zamířit. Byl tam dobrý spolehlivý kontakt s Akatsuki. Bylo na čase podat hlášení. Kromě tohoto tato vesnice se nacházela už jen pár dní cesty od mého cíle, ale tohle všechno jsem rozhodně Kakashimu vysvětlovat nehodlala.
„Je celkem chladno a já nevidím jediný důvod, proč bych ho nemohla takto zneužívat. Navíc myslím si pravý opak, když budu mít ten plášť na sobě a všichni si budou myslet, že jsem z Akatsuki, oklikou se nám vyhnou,“ vysvětlila jsem.

V tom jsme však stanuli před branami Smaragdové vesnice, mě s Itachim tak známé.
„Je na čase se naobědvat, ne? Znám tu dobrou hospůdku, kde dělají skvělý ramen U Mrtvého shinobiho, nebo tak nějak se jmenuje,“ pokrčila jsem rameny a vešla do vesnice.
U dveří stál starý dobrák Mogen, postarší shinobi Smaragdové. Na jeho už vrásčité tváři se objevil letmý usměv. Projel si rukou své krátké hnědé vlasy a zamával mi.

Zamířila jsem rovnou k hospůdce U Mrtvého shinobiho. Od té doby, co jsem tam nebyla, obchod vzkvétal. Dokonce měli peníze na to, aby opravili starou opadanou fasádu domu a chodník před hospůdkou. Byla jsem ohromená, dokonce měli i pod okny květináče. Hospůdka U Mrtvého shinobiho dříve byl spíše lepší „pajzl“, kde se setkávali ti největší opilci z vesnice a popíjeli zde celé dny a noci. Rvali se, nadávali a zase se smiřovali. Věčně tam byl hluk a vzduch nasycený kouřem z dýmek, až se nedalo ani nadechnout.

Nyní však hospůdka působila úplně jinak, zašlé stěny kouřem byly vymalované. Vzduch byl nasycen sice kouřem, ale z vonných tyčinek. Panovala tu uvolněná atmosféra, ale příjemně lehká. Hospůdka byla plná lidí a ti všichni si povídali, ale nehulákali přitom. Všimla jsem si i nových čistých ubrusů, o čem mohli dříve zákazníci jen snít. Buď to na stole dříve nebyl ubrus vůbec žádný, nebo když už, mísilo se na něm tolik skvrn, že i bystrý člověk sotva všechny mohl spočítat.

Usadila jsem se na svém oblíbeném místečku u okna a Kakashi naproti mně. Rozhlédl se kolem.

„Vypadá to, že ač vypadáme jak vypadáme, svým příchodem jsme nevyvolali žádný rozruch. Ti lidé tě velmi dobře znají,“ prohodil.
„Jo, znají mě v celku dobře,“ přikývla jsem.
„Nejen dobře, oni ti věří a to poznám z jejich pohledů. Objevila jsi se tu se mnou a v tom plášti, ale nikdo tě nezastavil, jen se na tebe usmívají. To je to místo, o kterém jsi mluvila, že se tam můžeš vrátit, tvůj domov?“ zeptal se.
„Ne, i když je pravda, že bych tu také mohla zůstat. Tohle je pouze jen spřátelená vesnice, kde mě znají v dobrém.“
„Hhmm, můžu vás vyrušit a zeptat se na objednávku?“ ozvala se číšnice, která k nám už mezitím přišla.

Byla to vysoká hubená blondýnka. Její hlas byl jemný a bázlivý. Své hnědé oči upírala kamsi na stůl, ale pak zabloudila směrem ke mně.

S překvapením pohlédla na moje dvoubarevné vlasy, na můj plášť, na šňůrku, které mi vysel šperk v podobě modro zeleného oka, a poté i do mých skutečně temných a vážných očí. Vytřeštila zrak a rozklepaly se ji ruce. Nemohla uvěřit vlastním očím.

„-Sama!“ vypískla a vrhla se mi kolem krku.

Kdo je číšnice? Jak to, že mě zná? Proč mě tak ráda vidí a jak to vysvětlím Kakashimu?

Dozvíte se v příštím díle