Probudila jsem se brzy ráno. Slunce již bylo na obloze, ale nestačilo se ještě vzpamatovat, aby hřálo. Svítilo do mého pokoje a mně přímo do očí. Zavrčela jsem a převalila se na druhý bok. To však nepomohlo, tak jsem sebrala polštář a přikryla jsem si jím hlavu, jenže to už jsem byla naprosto probuzená. Naštvaně jsem hodila polštářem po vedlejší stěně.

Sakra, jak nesnáším vstávání, zvláště do takového dne jako byl ten dnešní, přesto jsem vstala a oblékla jsem se do šatů, které jsem na sobě neměla celou dobu, co jsem byla v nemocnici v Konoze. Po celou dobu jsem nosila nemocniční úbor. Všimla jsem si, že za tu dobu je někdo vypral a dokonce i díru na triku mi někdo zašil. Byly to drobné, úhledné stehy a oblečení vonělo čistotou, jako snad nikdy předtím, a to dokonce i můj starý vytahaný svetr.

Bylo pořád ještě chladno, a tak jsem si ho s vděčností oblékla. Zachumlala jsem se do něho. Byl tak hebký, měkký a příjemný, taková věc, co člověku přidá pozitivní energii, i když je sebevíc na dně. Je fajn mít takovou věc s pozitivní energií, která nedává tuto energii jen mně, ale i ostatním. To jsem měla ověřené.

Čapla jsem ze židle pásek a umotala jsem si ho kolem pasu, sebrala jsem granát, co ho včera donesl Kakashi, a upevnila jsem ho na pásek.
Poté jsem zavítala do koupelny, kde jsem se patřičně upravila.
Bylo na čase navštívit Hokage.

***

Když jsem dorazila, až k její kanceláři, pochopila jsem, že Tsunade je ve skvělé formě. Ze dveří totiž vylítl blonďatý mladík a dopadl na zem až v uličce před kanceláří. Odhadem mu mohlo být stejně jako Kibovi a Hinatě, takže jen o pár let byl mladší jak já.

Pomalu se začal zvedat a já jsem k němu přistoupila. „Jsi v pořádku?“ Hloupá otázka. Potřásl hlavou. „Jo, jo pár modřin jsem vyfasoval, ale jinak dobrý,“ zazubil se na mne. Pak však zvážněl a zadíval se na mě svýma jasně modrýma očima. Ty oči byly jako obloha, jako voda, taková modř. Takže tohle je Naruto. Prudce se mi roztlouklo srdce. Jen klid, hlavně nenechat na sobě nic znát. To, že jsem ho potkala se hodilo. Teď půjde vše trochu jednodušeji.

„Hee … kdo jsi? Nikdy jsem tě tu neviděl,“ zeptal se mě s přihlouplým výrazem a stále si mě zkoumavě prohlížel.
„Já, já jsem tu nová, přišla jsem teprve před dvěma dny. Zrovna jdu za Hokage, aby mi řekla, co dál, jestli tu mohu zůstat,“ prozradila jsem mu, ale to že už vím, že mě nepřijme, jsem si nechala pro sebe.
„No tak to hodně štěstí Tsunade-bacha zrovna teď …“ Než to však stačil doříct, tak přes celou uličku se ozvalo jen jedno mohutné zakřičení.
„Narutóóó“
Uličkou směrem k nám pochodovala do běla rozžhavená růžovláska. Pěsti měla křečovitě sevřené a rty stažené jen do nevýrazné čárky. Naruto jen na sucho polkl a couvl.
„Sakuro-chan,“ oslovil ji a už samotné to znělo jako omluva. To ji však nezastavilo.
Vztekle dupala až k nám a popadla ho za flígr, teprve poté si všimla mě. Zkoumavě po mně sjela pohledem, poté mě probodla svýma zelenýma očima a odtáhla Naruta pryč.
Řeči o mé osobě se vskutku šířily neskutečnou rychlostí. Ušklíbla jsem se. Takže tohle jsou oni Naruto-níchan a Sakura-chan.

Vstoupila jsem do kanceláře Hokage. Jak jsem si myslela, už na mne čekala, akorát ji překvapilo, že jsem tak rychlá, nenechala jsem však na sobě nic znát. Se stále stejným zamračením mi pokynula, abych si sedla naproti na židli a já ji uposlechla. Přitom jsem pohledem zavadila o džbán se saké a prázdnou sklenkou, které měla položené na stole. Nijak jsem to však nekomentovala. Pozorněji jsem se rozhlédla po kanceláři.
„Kde je Kakashi? Myslela jsem, že se tu má také stavit,“ zeptala jsem se. Osudová chyba. Za těch několik let jsem si zvykla, že lidé vědí kdo jsem a tak je má informovanost nepřekvapí a teď mi dělalo problém předstírat nevědomost.

Tsunade mě probodávala svýma oříškovýma očima, že by se z toho leckomu udělalo špatně. Nedivila jsem se jí. Zatím mi neřekla ať přijdu, a že u oznámení co se se mnou má stát, bude i Kakashi. I když se tak už rozhodla včera večer, tak mi to zatím neřekla, což to, že jsem to věděla, působilo přinejmenším dosti zvláštně. Olej do ohně přilila i Shizune, která po mém příchodu, vrazila do kanceláře celá udýchaná.
„Tsunade ona, ona utekla,“ vyhrkla, ale pak se překvapeně zadívala na mne. Tsunade ji poslala, aby mě probudila a řekla ať jdu za ní, jenže když došla do mého pokoje, já už byla na cestě za Tsunade.
Jestli mě předtím Tsunade pohledem probodávala, tak teď už mě trhala na drobné kousky, které za chvíli spálí. Naštěstí mé trápení nebylo dlouhé. Vysvobodilo mě zaklepání na okno.

Kakashi seděl na okenním parapetu a oběma nám zamával na pozdrav.
Tsunade přišla k oknu a vpustila ho dovnitř.

„Promiňte, že jdu pozdě, ale to víte jednou za čas si člověk v bytě uklidit musí a …“ vymlouval se a přitom se poškrábal na hlavě. „Tak doufám, že to byla alespoň zajímavá kapitola,“ zabručela jsem. Kakashi při mé zmínce sebou trhl, zato Tsunade už začala soptit a chrlit otázky, které se mi ani za mák nelíbily.
„Jak to víš?!“
„Co, to že Kakashi rád čte knihy? To snad pro leckoho není tajemství, nebo snad je?“ pokrčila jsem stále klidně rameny.
„Na to jsem se tě neptala!“ vyštěkla na mne a já věděla, že každou chvíli mohu proletět těmi dveřmi jako Naruto. Něco ji však drželo pořád zpátky a pokud mohu tvrdit, tak to něco bylo velice rozumné, protože takový neplánovaný let by mě také dost rozzuřil a hodlala bych ji to vrátit i s úroky.
„Ptala jsem se tě jak to, že toho tolik víš. Jak jsi mohla vůbec vědět, že sem máš přijít, když ti to neřekla Shisune, jak jsi věděla, že tu bude i Kakashi, když jsem…“
„Kdybych vám to neřekla, změnilo by se něco? Přijali byste mě do vesnice?“ skočila jsem Tsunade do řeči, což byla dost velká opovážlivost, vždyť byla to Hokage, jenže to jsem já a pro mě to slovo ani ten titul nic neznamenaly. Určitě za jiných okolností by to byla třešnička na dortu v jejím rozčílení, ale teď jí to zchladilo na bod mrazu. Odvrátila pohled. Kakashi se ošil.

Dobře jsem věděla, že jsem nasadila tón hlasu, rozhodnost, vážnost stejnou jako měla Tsunade. Tohle už bylo něco jiného, tohle byl hlas vůdkyně, kterou jsem bývala. Takhle mluvili v hádce Kage s Kagem, ne Kage a cizinec, co se snaží jen vetřít do vesnice. Cítila jsem, že i Tsunade i Kakashi si toho tónu všimli, ale já už nehodlala ustoupit.

„Mohli byste to vůbec pochopit? Mohli byste uvěřit?“ Tsunade se kousla do rtu. Vstala jsem a přešla jsem k jejímu stolu, na kterém ležel můj batoh i s věcmi. „Ač jsem vám řekla, co jsem mohla a nezalhala ani jedinkrát, rozhodli jste o mém nutném odchodu. Nemějte strach, vaše rozhodnutí chápu a budu ho respektovat. Poskytli jste mi na pár dnů útočiště. Ošetřili jste mi rány a dokonce jste mi vyprali oblečení a zašili ho. To je vskutku dost, za to jsem vám velmi vděčná a také za to, že mě v poklidu necháte jít dál,“ pokračovala jsem a přitom si začala upevňovat na opasek dalších několik granátů, světlic, revolver, několik vrhacích nožů a dalších věciček. Nakonec jsem si na něho připevnila i svůj krátký meč a katanu.

Na záda jsem si hodila batoh a pozitivně jsem se pokusila usmát. Bylo těžké se přetvařovat, usmívat se když to neumíte a ještě k tomu byste spíše v duchu ječeli, tloukli pěstí do země. Ve vesnici jsem potřebovala zůstat, ale to jsem teď nemohla. Měla jsem však jiné východisko? Podle toho, co jsem viděla ráno Naruto-níchan a Sakura-chan se chystali na misi, takže stejně v Konoze nezůstanou, ale kdybych se je rozhodla sledovat stejně bych potřebovala alespoň malé spojení s Konohou a také vědět kam mají namířeno.
Tsunade i Kakashi mě tiše pozorovali. Žádný z nich se nic nepokusil říct. Přistoupila jsem k Tsunade a bez jakéhokoli vysvětlení jsem ji vzala za ruku. Ta na mě vyjeveně zírala. Potřebovala jsem vědět, kam Naruta-níchana poslala, ale to bylo z nějakého důvodu složité uzřít. Byla kolem toho podivná mlha. Otočila jsem ji ruku a zavřela oči. Pokusila jsem se nic nevnímat, ani pohledy Kakashiho a Tsunade, které přesně říkaly: „Hrabe ti holka?“

„Cóóó žéé po nás chcete najít, Tsunade-bachan.“
„Slyšel jsi, Naruto, ne?“
„No, ale vždyť to je…To po nás jako chcete abychom zemřeli, nebo abychom se honili za přízrakem?“
„Naruto! Nekropole je jen obyčejná vesnice pouze se strašidelným jménem. Vypadá to, že má nějaké problémy. Bohužel nic nevíme.“
„A co takhle říct mi alespoň, kde ta vesnice je.“
„Co já vím někde na východě Ohnivé země, jako kdybys neznal příběhy a pověry, co se k ní vážou.“
„Neříkala jste teď, že je to obyčejná vesnice? Jste Hokage, neměla byste vědět, kde je? A co takhle vyslat někoho jiného.“
„Snad se Naruto nebojíš?!“
„No já se nebojím, jen bych měl spíše trénovat, a proč tu nejsou Sakura-chan a Sai, proč jen já jsem tady.“
„Sakura musí pomáhat teď v nemocnici a Sai má něco důležitého zadané v ANBU, ale určitě na misi příjdou.“
„Ale Tsunade-bachan…“

Pustila jsem Tsunadinou ruku. Ta se na mne pořád nechápavě dívala.
„Je načase jít,“ řekla jsem rozhodně a udělala několik kroků ke dveřím z kanceláře. Kakashi mě však zastavil.
„Kam hodláš jít?“
„To je už moje věc,“ odsekla jsem a chtěla jsem pokračovat v odchodu, ale on mi zastoupil cestu.
„Řekla jsi, že si vážíš toho, co jsme pro tebe udělali, ale možná bychom mohli udělat ještě víc. Mohli bychom nabídnout částečný doprovod.“
„Já doprovod nepotřebuji. Dokáži se o sebe postarat sama,“ ohradila jsem se, ale v duchu jsem oslavovala. Ke spojení s Konohou mi stačil jen její člen.
„O tom nikdo nepochybuje. Přesto bychom si připadali lépe a také by to bylo prospěšné pro nás kvůli našemu bezpečí. Jde o to, že už nás znáš prokázala jsi, že velmi dobře. Znáš Konohu a spoustu dalších věcí. Zároveň jsi ale řekla, že jsi zločinec a možná zvěd Akatsuki, kdyby ano, mělo by to nedozírné následky.“
Jak jsem čekala, Konoha po vpádu Paina byla znovu narychlo opravena a měla nová pravidla, která si teď hodlala velmi dobře střežit. To se mi hodilo. „Chápu.“
„Dobrá tedy,“ přikývl Kakashi „takže pokud Tsunade-sama proti tomu nebude mít námitek, tak budu několik dnů cestovat s tebou.“ Kakashi se ohlédl na Tsunade, ale ta jen mávla rukou.
„Stejně teď pro tebe nemám žádnou misi, jen že bys chtěl jít s Narutem a ostatními, ale někoho s ní vyslat musím a ani nevím koho jiného.“
„Jak chceš, zítra za svítání vyrážím, buď tam přesně, nebo prostě vyrazím bez tebe,“ zabručela jsem nesmlouvavě a vytratila se.

Co bude dál? Takže nakonec odejdu z vesnice. Jaké jsou nyní mé plány? Přijde Kakashi v čas, nebo vyrazím bez něho? A co vlastně dokáži?
Čtěte další díl