Bleach Europe – Hejkal 04

Překročíš hranici a popluješ dál.
Pryč, pryč, dál a dál než by sis přál
Do míst, ze kterých není návratu.
A tak měj úctu k druhým i ke svému životu.

Katka společně s Janem se unaveně a vyčerpaně svalili na jednu z volných lavic, která jim právě byla nejblíže. Ztěžka oddechovali, jak byli z tance udýchaní, a dívali se na ostatní.
Jan se otočil na chvíli čelem ke stolu, aby se v zápětí obrátil zpět s půllitrem piva. Lokl si, ale vše musel vyprsknout smíchy. Pozoroval, lidi jak tancují, skotačí, smějí se, třpytící se šat dívek, jenž zářil ve večerním osvícení, a nervózní obličeje chlapců, když v tom zahlédl své dva kamarády, Martina a Pavla. Jejich kývavé, nejisté pohyby a kyselé obličeje. Martin šlápl své partnerce na nohu. Zrudl jako rajče a cosi nesrozumitelného zamumlal. Evidentně to byla omluva, ale dívka se na něj povýšeně podívala a zakroutila hlavou, jako by chtěla říct: „Oh, to je ale nemehlo.“
Katka se tomu také musela uculit a hned poté se naklonila k Janovi a zvědavě i zkoumavě si ho začala prohlížet zpod dlouhých černých řas. Začala od jeho hnědo-zrzavých vlasů, které v umělém světle nabývaly zlatavé barvy, a které mu spadaly po ramena, dále pokračovala a zahleděla se do jeho hnědých, zapadlých očí, mezi nimiž měl vcelku malý, ale ostrý nos. Jeho ústa nebyla ani velká nebo malá s pouze lehce narůžovělými rty. Na sobě měl bílou košili s hnědou vestou a stejně hnědé kalhoty. To vše se na něm tak nějak vlnilo a Katka tušila jeho propracované tělo.
Jan se k ní s úsměvem obrátil a ona překvapením lehce zamrkala, poté se však také se zalíbením usmála.
„Vy tu nejste zdejší, že?“
„Ne, nejsme,“ přikývl Jan, „bydlíme ve vedlejší vesnici tady za lesem.“
„Takže tu zůstanete přes noc?“ zeptala se Katka, ale spíše než jako otázka to znělo jako konstatování.
„No, původně jsme to neměli v plánu, ale když byste nás pozvala, slečno, asi bychom neměli na výběr.“
„Co si to dovolujete?! Nic takového jsem na mysli neměla!“ utrhla se náhle Katka, avšak vzápětí se úzkostně obrátila k lesu a na její tváři se začal rýsovat strach.
„V tom lese poslední dobou není bezpečno. Kdysi jsem ho měla ráda, ráda jsem tam chodila, ale nyní mám z něho strach. Nemůžu tam vstoupit ani na krok. Něco tam je. Něco mě pozoruje, nehledě na ta náhlá úmrtí,“ pokračovala dál Katka a celá se rozechvěla.
„Náhlá úmrtí?“ zopakoval zaujatě Jan.
„Ano, už tři lidé, kteří se tam takto v noci vydali, se nevrátili. Až ráno je našli mrtvé,“ Katka ztišila ještě více hlas, až ji skoro přes hudbu a smích nebylo slyšet, celá zbledla, nicméně pokračovala dál, „Našli je mrtvé … část po část… byli roztrháni na kusy … někdo nebo něco je roztrhalo a snědlo jejich vnitřnosti. Všichni tvrdí, že to udělala zvířata, divá zvěř, ale to je nesmysl, něco tak strašného by dokázal jen netvor. A kdyby, a kdyby to byla pravda, co Šílená Veronika? Ta takto v noci šla tam také a vrátila se, jenže už úplně jiná. Kdysi to byla nádherná dívka, žena nejkrásnější z nás a teď je z ní blábolající troska. Podivná existence věřící na lesní mužíky, kteří křičí na špatné lidi a trhají je na kousky.“
Martin s Pavlem se svalili na lavici ke Katce a Janovi. Oba velmi udýchaní a rozesmátí.
„Bůůůh, to je supr, je škoda, že už je tolik hodin a měli bychom jít. Vydržel bych tu klidně až do rána,“ řekl s nadšením Pavel.
„To je náhoda! Právě o tom jsme tu s Janem mluvili. Není bezpečné teď jít domů, měli byste tu zůstat,“ vyhrkla Katka.
„No, to je moc pěkné od tebe, že se tak staráš, ale my se dokážeme o sebe postarat a v tomto lese není nic, co by nás dokázalo nějak ohrozit!“ vyštěkl najednou zostra Jan a vstal, popadl své věci a vydal se domů. Martin s Pavlem rovněž vyskočili a rozeběhli se za ním.
„Ale, no tak, Jane, přece by nevadilo, kdybychom zůstali. Sice bych měl doma průšvih, ale kolikrát jsem měl už průšvih? Ty sám to dobře víš a nikdy jsme se na něco takového neohlíželi. Kvůli tomu na ni přeci nemusíš…“ snažil se Pavel Jana usměrnit, toho to však ještě více rozohnilo.
„Mně jsou úplně u háje tví, nebo mí rodiče a jak nám zavaří. Zábava tady už skončila a začal jsem se otravovat. Jdu domů a vy si dělejte co chcete!“ vyhrkl a málem Martinovi s Pavlem zmizel v lese. Řekl jim, když by chtěli, tak ať zůstanou, ale on půjde. Přesto jak by mohli ho nechat jít samotného, oni nerozloučená trojka?
„Ale, no tak, to není to jediné, něco tě naštvalo! No tak si to přiznej, líbila se ti,“ začal dorážet na Jana Martin.
„Ne, nelíbila, a proto jdu domů! Komu by se mohla líbit taková naivka?! Oh, v tom lese straší. Zůstaňte tu přes noc. No dovolte, u mě přespat nemůžete! V lese je nebezpečno. Je tam strašidlo, které už roztrhalo několik lidí na malé kousíčky, a jen jedna osoba přežila a ta se zbláznila,“ napodobil Katčin hlas v zrůdném kňouravém pojetí a přitom vrhl na Martina pobavený úsměv. Ten mu však ztuhl na tváři.
„Kde je Pavel? On tam zůstal?“
„Ne, blázníš je přímo za mnou,“ zavrtěl nechápavě hlavou Martin a otočil se. „Vždyť před chvílí tu byl…“ chtěl ještě Martin doříct, ale slova mu uvízla v hrdle. Zněla podivně a přiškrceně, zvráceně a Pavel nikde. Martin vytřeštil oči.
„A do pytle!“ zaklel Jan.
„Pavle! Pavle! Slyšíš nás! Pavle! Pájo!“ Rozječeli se Jan s Martinem, až téměř nemohli mluvit, ale Pavel se neozval. Všude jen prokleté ticho, obklopující tma a oni stáli na pouhém malém ostrůvku světla, které vrhala lucerna.
Martin se zachvěl a úzkostně se podíval na Jana.
„Co budeme dělat?“ zakňučel.
„Co? Půjdeme domů. Co jiného bychom mohli dělat? Pavel se o sebe dokáže postarat sám. Prostě se jen rozhodl tam zůstat a vrátit se. Ráno se s ním setkáme,“ zachrčel Jan a znovu vykročil k domovu, snad i jako by se nic nestalo. Martin tomu nedokázal uvěřit. Jeden z nich náhle z ničeho nic zmizí uprostřed lesa a on se o to nezajímá? Copak nemá v sobě ani kousek lidskosti?
Jan však lidskost v sobě měl, a daleko víc než si dokázal připustit. Vždy se snažil chovat racionálně, přemýšlet, zachovat si chladnou hlavu a to zvláště v podobných situacích, jako byla tato. Přesto nyní zaváhal a do mysli se mu nahnaly nepříjemné myšlenky. Najednou slova Katky nebyla tak bezcenná a prázdná. Změnila se a nabyla jiného tvaru. Hrozivé předtuchy, která se loudila do jeho útrob a žádala si pozornost.

Jednej tak, jak radí rozum,
jednej tak a neztratíš se.
Utvrď mysl a duši,
opevni se ocelí,
mysl pak za ocelovou barieru schovej
a vykroč do tmy,
nikoli však do nejistot.

Jan polkl, ale svůj strach a nejistotu přemohl, nebo si to alespoň myslel. Šli dál, Martin sice o něco naštvaněji a nejistěji, ale skutečně, co mohli dělat?
Jan zakopl a svalil se na zem. Rozčíleně a sprostě zaklel na adresu kořene.
„Hej, pamatuješ si…“ začal Martin.
„Co zase si mám pamatovat?!“ štěkl Jan.
„Pamatuješ si, že by tu na cestě byl nějaký zrovna takovýhle kořen? Vlastně chci říct: poznáváš to tu?“ zeptal se váhavě Martin. Jan už na něho chtěl spustit a křičet, jak si má pamatovat každý kořen, ale pak se zarazil a rozhlédl se. Polil ho studený pot. Jako kdyby na něho sáhla sama smrt.
Vždyť šli celou cestu naprosto správně, tak nebylo možné, aby zabloudili, nebo snad ano? Vždyť tento les zná jako své vlastní boty, tak proč to tu nepoznává. Přece to byl naprosto holý nesmysl, hloupost a šílenství. To co říkala ta holka, to bylo na hlavu, blbost… taková iracionální věc…
Ticho a Janův proud myšlenek náhle proťal strašlivý vřískot. Janovi najednou ztuhla veškerá krev v žilách. Jeho pleť zbledla do smrtelného odstínu a jeho veškeré myšlenky nahradila pouze jediná: Zachránit se.
Přestal mít kontrolu nad svým vlastním tělem a to se zběsile rozeběhlo neohlížejíc se na cokoli.
„Uteč, Martine!“ vydralo se mu ještě z hrdla, ale poté už byl schopen jen jediného. Utéct! Byl schopen jen zběsilého útěku. Bral to přes kořeny, pařezy, ostružiní a bylo mu to jedno. Bylo mu jedno kam, hlavně rychle pryč. Přes tuto snahu nezdálo se, že by tomu dokázal utéci. Něco ho pronásledovalo a Martin to nebyl. Kvílelo to, mlaskalo a bylo to čím dál tím blíž. Jan před sebou viděl jen tmu a beznaděj, a poté to ucítil, nebo spíše neucítil…
Neucítil pod svýma nohama pevnou zem. V záblesku posledních vteřin života si uvědomil, kde se nachází, a bolestně to v něm hrklo. Jediná velká skála, co se v tomto lese nacházela, ta jediná se pro něho stala osudnou.
Jan dopadl na zem a ucítil něco příjemně teplého, uklidňujícího. Usmál se a zavřel oči. Nechal se unášel na bárce pryč, pryč od toho všeho.