ANDĚL STRÁŽNÝ (Sakura x Takana) - (15.)

Takže tu mám dneska pro vás tak moc vámi vytoužené vysvětlení toho, co vlastně bylo špatně, a ne jen to. V tmto dílu se odehraje mnoho velmi podstatných věcí, které vám přiblíží vysvětlení všech záhad děje této povídky.
Upřímně doufám, že budete spokojení, a snad se vám to bude dostatečně líbit

15. díl Nečekané překvapení a sklamání.

Svinutá v jeho náručí, s pohledem upřeným před sebe ucítila po menší chvilce jeho dotek sjíždějícími prsty po jejích vlasech. Při tom doteku své oči lehce přivřela, aby si mohla lépe vychutnat každičký jeho dotyk. Cítila však že něco není dobře.

Proto se bála na něj pohlédnout, i když strašně moc chtěla spatřit ty jeho nádherné, pronikavé oči. Neměla však odvahu se ho na nic zeptat, a tak si jen mlčky vychutnávala jeho přítomnost.
Najednou se ale jeho hlas ozval za jejími zády, a Sakura ze strachu úzkostí bez sebe z toho, co jí chce sdělit jen tiše polkla.
„Ty víš, že už se nesmíme vidět. Nechci, aby se ti něco kvůli mně stalo. Proto mne už nikdy neuvidíš. Chtěl sem cítit tvojí vůni těla aspoň jednou v životě tak blízko jako teď.“
Cítila že něco přijde, tušila že jí něco podobného bude chtít říct, ale nečekala že když to uslyší, bude to mnohem bolestivější. I přesto že se na to připravovala, i přes to..... že je silná osoba, se to v ní onu chvíli zlomilo a s obracejícím se pohledem směrem k němu řekla: „Já….čekala sem že mi to řekneš, ale ………..prosím nechoď………dokážu se ubránit, nemusíš se o mne bát,“ s pohledem plným zoufalství a zároveň naděje na něj zhluboka pohlédla.
„Já nechci riskovat tvůj život. Ti co by zjistili že mne znáš nejsou slabí protivníci, a jejich víc než myslíš. Nejde to. Pamatuj…..vždycky tě budu chránit a budu s tebou, i když o tom nebudeš vědět,“ s touto poslední větou se na ní lehce pousmál, a hned jí dal jeden z jeho tak moc příjemných polibků.
Bylo to to poslední co od něj cítila, to poslední co vnímala v jeho přítomnosti, a pak už přišel na řadu jen hluboký spánek z vyčerpání a únavy. I když ve skutečnosti jí k tomu dopomohl i Takana svým uspávacím jutsu, které ovládal, a ona to nevěděla.

Bylo krásné ráno, a v Konoze nebylo venku zatím vidět ještě ani živáčka, když se Sakura začala pomalu probouzet s krásným úsměvem na rtech. Chtěla se přitulit ke svému ochránci, ale když se otočila, jediné co spatřila byly dveře od jejího pokoje přímo proti její posteli na které se nacházela. Celá vyděšená se prudce zvedla a začala se všude kolem sebe s panickou hrůzou v očích rozhlížet. Uvědomila si že je u sebe doma, ve svém pokoji, ve své posteli a k tomu ještě přikrytá. Jak se ale rozhlížela, na přikrývce u nohou spatřila jakousi krabičku. Opatrně ji vzala do ruky a pomalu otevřela. Jakmile to udělala, vylétlo z ní pár nádherných sněhových vloček , které se jí rozvláli nad hlavou po pokoji. Nechápala jak to udělal, že se nerozpustili po celou dobu, ale mohla si být alespoň jistá že minulá noc strávená s ním byla skutečná. Její pohled se ale upřel ještě na jednu věc, a to že v krabičce byl malý kousek papírku. Pomalu a se strachem co v něm stojí ho rozbalila a pohlédla na vzkaz co v něm stál: „Pořád tu s tebou budu,“ byl krátký, ale velmi výstižný. Pohlédla směrem do okna, a vzkaz co držela v ruce ze smutku zmuchlala a prohodila okenním otvorem na ulici. Její oči se lehce zalili slzami, které se mermomocí snažila potlačit. Nakonec však jen hlasitě vykřikla: „Zapomenu!!! Slyšíš !? Zapomenu, abych se nemusela tebou trápit!!! Už si na tebe nikdy víc nevzpomenu, protože nechci!! Jsi jako ostatní!!!!“ tušila že ji někde z povzdálí v nějakém úkrytu poslouchá a možná i vidí.
A měla pravdu. Slyšel všechno co vykřikla, a dokonce jí i sledoval. Po jejích bolestných větách jen sklopil hlavu a pomalu se otočil k odchodu. Ještě naposledy svůj zrak upřel na místo kde měla Sakura pokoj a pak neviditelně zmizel.

Z hlubokého smutku jí vytrhl slabý klepot na dveře pokoje. Otočila svůj pohled na kliku, která se pomalu sklápěla dolů. Pomalým krokem vstoupila dovnitř nějaká postava. Přes své zaslzené oči ani pořádně nedokázala rozpoznat komu patří ten obrys, a proto si velmi rychle setřela své kapky slz tekoucí po její tváři, a se skloněnou hlavou tiše promluvila: „Co tu chcete?“
„Sakura-chan, to sem já , copak mně nepoznáváš??“ zeptal se jí udiveně Naruto stojící ve dveřích.
Sakura si rychle promnula oči, a když konečně pohlédla na tu postavu s čistým zrakem, jen krátce odpověděla: „Ah…..Naruto ….to jsi ty. Promiň, já sem byla ještě trochu ospalá,“ její hlas byl tak smutný, že to i Naruto tentokrát nemohl přeslechnout.
„Víš Sakuro, jen sem ti chtěl říct že za půl hodiny vyrážíme,“ odpověděl jí velmi opatrně, protože poznal, že nejspíš nemá na nikoho náladu.
„A to si přišel jenom kvůli tomu??!!!!!“ rozkřikla se najednou na něj.
Naruto se jejího chování trochu zalekl, ale nakonec jen řekl slabým hlasem že ano, a odešel rychle pryč. Myslel si že na její změnu chování má na svědomí to jak zmizela, protože od tý doby byla nějaká divná pro všechny. Neměl ale moc času se nad tím zaobírat, a tak nakonec šel k bráně, kde se mněli sejít.

Mezitím se Takana vracel zpět k sobě domů, když uprostřed lesa kousek za bránou Konohy ho někdo zastavil slovy: „Co si zač, že jí pořád seš v patách??“
Takana ale skrytý pod svým béžovým pláštěm se ani neohlédl, jen šel pomalým krokem dál.
„Myslím tu růžovo vlasou holku, co jí si furt na blízku!“ křikl na něj najednou ten mužský hlas za Takanovými zády.
„Hmm…….nevím o kom mluvíš!“ odpověděl mu s hlavou pootočenou tentokrát lehce do strany.
„Ale víš. Zajímalo by mně, proč je pro tebe tak důležitá, ale to je jedno. Stejně jí dřív nebo dýl zabiju,“ řekl tem mužský hlas s velkým úšklebkem.
„Ani se jí nedotkneš!!!“ křikl na něj Takana, a hned se otočil směrem na tu osobu na něj mluvící. Uviděl toho ninju, s kterým se setkal poprvé v lese, jak se snažil Sakuru napadnout.
Opět byl celý v černém, a přes hlavu měl tu samou černou kuklu co předtím. Takana svou pravou ruku pomalu sesunul ke své zbrani okolo pasu co měl, a připravený na boj už jen vyčkával na první nepřítelovu reakci. Ani jeden z nich si neviděl do tváře, když Takana zaslechl jeho odpověď: „Máš velkou sílu, a lorda Orochimaru si taky začal zajímat. No a ta holka je ti nějak blízká…….říkám si že by nebylo špatný zjistit proč, ještě před tím než jí zabiju. Třeba se i něco o tobě dozvím. Při nejhorším bych si s ní mohl alespoň malinko užít a pohrát si,“ řekl mu velmi výsměšným a pohrdavým tónem.
Tohle Takanu opravdu vyprovokovalo, a ze strachu o Sakuřin život se rozhodl tomu předem zabránit. Proto se už chystal na něj vyskočit, a napadnout ho, když najednou se mezi stromy ukázal Orochimarův sluha Kabuto a přerušil tak jejich nastávající boj.
Takan se při pohledu na Kabuta zastavil, a s rozhněvaným pohledem na oba pohlédl.
Kabuto se na oba posměšně podíval, a pak se otočil na toho zahaleného ninju se slovy: „Teď na to není čas. Lord Orochimaru mně posílá, abych ti něco vyřídil. Máme menší prácičku, tak se tu zbytečně nezdržuj.“
Zahalený ninja se na Kabuta jen podíval a řekl: „hm…ale ta holka žije.“
Kabuto se malinko zasekl, ale nic neříkal. Jen se stále díval na oba dva s podezíravým pohledem.
Ninja se ještě ohlédl na Takanu skrytého pod svým pláštěm, a jen mu krátce řekl: „Na tu holku ještě přijde řada.“ pak se i s Kabutem vypařili pryč.
Takanu to velmi znervóznilo. Nechtěl aby se jí něco stalo, a sám dobře věděl, že pokud jde o Orochimara, tak to nebude jen nevinné vyhrožování. Proto svůj plán nakonec pozměnil, a namísto odchodu domů, odešel zpět ke Konoze.

Celý tým i se Sakurou už byli u brány, ale stále jim někdo chyběl.
Naruto to už nemohl vydržet, a vzteky se rozkřikl: „Sakra! Tak kde je ten Shida?!! Už tady mněl dávno bejt, je pěkně línej Kakashi, to vám říkám. Kdyby tady byl tak……“ nějak ale nestihl doříct co chtěl, protože se za jeho zády ozval jakýsi hlas: „Tak co?? Proč myslíš, že sem línej?? Ty si ještě vyspával, když sem si šel ráno nabrousit svou zbraň“
Všichni na Naruta koukali velice vysmátě, když se Shida znova ozval: „Omlouvám se za zpoždění.“
To bylo snad poprvé co se zachoval trochu slušně.
Sakura se na něj mile pousmála a řekla mu: „To je v pořádku, ale měli by jsme už vyrazit.“
Nikdo na to nic nenamítal, a tak tedy vyrazili.
Podle plánu by se měli s Akatsuki střetnout někde mezi úpatím dvou skalisek, v údolí stínů. Cesta měla trvat zhruba 1 a půl dne a z toho už ušli zhruba polovinu.

Schylovalo se už k večeru, a tak se rozhodlo, že se utáboří. Sakura si vzala noční hlídku, protože se jí stejnak nechtělo moc spát, ale Kakashi řekl, že se v půli noci vystřídají. Souhlasila s tím. No nic jiného jí ani nezbylo.
Uprostřed noci, když už všichni spali, se Sakura zrovna procházela po okolí tábořiště, když najednou z levé strany zaslechla tiché skřípnutí větví. Podívala se tím směrem, ale nic neviděla. Měla v úmyslu se jít podívat blíž, ale jen co udělala první krok, zaslechla za sebou povědomí mužský hlas.
„Nebojíš se takhle v noci, že tě někdo přepadne?? Jsi přece jenom žena.“ Promluvil na ni ten mužský hlas.
„Nemám se čeho bát. A kromě toho se dokážu o sebe postarat,!!“ vykřikla na něj s velmi zamračeným pohledem.
hned jak na jeho otázku odpověděla, tak se otočila za tím, kdo na ni mluvil. Jenomže když se ohlédla, nikde nikoho neviděla, ani živáčka.
Najednou se jí někdo dotkl ze zadu obou ramen, a tiše na ni promluvil: „Ale měla bys. Ne vždycky tě někdo bude chránit,“ jeho hlas byl tak opovrhovačný a plný zloby.
„Já ale žádnou ochranu nepotřebuju!!“ vykřikla, a s touto větou se prudce otočila na toho, kdo si s ní takto nemile pohrával. Spatřila toho zahaleného ninju s kuklou přes hlavu, co už dvakrát usiloval o její život.
„Ty….ty jsi ten zrádce z písečné!! Ale co tu děláš, a jak si nás tu našel?!“
„Nemusel sem vás hledat. Celou dobu jsem byl s vámi,“ odpověděl jí s výsměchem. Poté si sáhl svou levou rukou na kuklu co měl na hlavě, a stáhl si ji.
V ten okamžik pohlédla přímo do očí……………………………………………………………………………………………………