Zima

Nervozně jsem postával na kraji malého lesíka za naším domem a čekal jsem na něj. Psal mi přeci, že tu bude přesně v půl čtvrté, že mi chce něco říct. V břiše mě nepříjemně šimralo a já začal mít strach, že se toho dne stane něco zlého. Občas takovéhle předtuchy prostě mám. Mezi tím, co jsem uvažoval o tom jaké překvapení pro mě asi můj milý má, nebe se otevřelo a na zem se začaly pomalu snášet maličké sněhové vločky. Okamžitě mi to zvedlo náladu. Konečně budeme mít bílé Vánoce! Doširoka jsem roztáhl paže, zaklonil hlavu a začal jsem se pomalu otáčet kolem dokola. Nechal jsem vločky aby mi tiše napadaly do vlasů a vytvořily tak v nich krásné třpytivé odlesky. Na tváři se mi nevědomky rozlil široký úsměv. Neměl však dlouhé trvání, po pár minutách ho setřel jeho hlas, ledovější než jakákoliv sněhová vločka.

Ihned jsem se probral ze svého zasnění a překvapěně jsem se na něj zadíval. Ještě nikdy jsem z jeho úst neslyšel tak studený tón. Šimrání v břiše zesílilo. Opatrně jsem se mu vydal vstříc a chtěl jsem ho obejmout, ostatně jako vždycky. Dnes však bylo něco špatně. Odtáhl se ode mě. Zamrkal jsem a tázavě zvedl obočí. Co se mu stalo? Udělal jsem mu něco zlého? Už už jsem se chtěl na tyto otázky, jenž se mi honily v hlavě zeptat, jenže on promluvil první.
"Odcházím. Odcházím z města, už se neuvidíme. Nechci se s tebou dále stýkat, nepiš mi, nevolej. Nemůžeme být spolu. Nemysli na mě, představuj si, že jsem nikdy neexistoval. Měl jsem tě rád. Sbohem." Pak se rozešel směrem ke mě a políbil mě do vlasů.

Byl jsem úplně ztuhlý právě prožitým šokem a důležitou roli v tom sehrál i mráz. Vůbec jsem si nevšiml, že během té minuty, co jsem poslouchal jeho strašlivé řeči, se z páru vloček stala velká chumelenice. Vítr rozvířil i ten malý bílý poprašek a zahalil jeho odcházející postavu do bledé mlhy. Překonal jsem počáteční šok a vydal jsem se rychle za ním. Chumelenice se mi v tom snažila zabránit, ale já se nedal. Vytrvale jsem se prodíral lesem, překračoval kameny, ale nebylo mi přáno. Jeho tmavá siluleta mi brzy zmizela z očí. Nemínil jsem se však vzdát. Rozhodl jsem se, že prozkoumám celý les, někde ho snad znovu objevím. Nemůže se dostat domů tak rychle, ještě nějaký čas mi zbývá.

Rozeběhl jsem se. Po tváři mi kanuly horké slzy, které se okamžitě měnily na zamrzlé potůčky. Pálilo mě to, ale nedokázal jsem to zastavit. Přes obličej se mrát pomalu začal rozšiřovat po celém mém těle až se dostal k nohám, prokousal se silnými sněhulemi, které jsou v našich krajích v zimě naprosto běžné a znemožňoval mi další pohyb vpřed. Vyčerpaně jsem se svezl po kmeni nejbližšího stromu na zasněženou zem a nepokrytě se oddal hořkému pláči. V tu chvíli mi bylo jedno, že budu možná nemocný, mokrý a že se o mě rodiče doma bojí. Přál jsem si jen dvě věci. Aby se ke mě vrátil, nebo abych tu na místě zemřel. Nebylo by to krásné, zemřít jako nějaký ledový princ, zahalen do přívětivě měkké sněhové peřinky? Nic už bych necítil, nic by mě netrápilo. A smrt by přišla tiše a poklidně, jako dnešní první sníh. Necítil bych bolest, jen bych usnul. Možná se mi to přání vyplní, tělo už přestalo vnímat chlad, cítím se docela příjemně. Mozek je otupělý, srdce zmrzlo a poté se roztříštilo na miliony kousků již před chvílí. Dočista jako, když hodíte kousek blyštivého ledu proti zdi. Nezbyde nic. Zhola...Nic...

Po nějaké době, jenž mi připadala jako celá věčnost jsem ucítil na obličeji něco vlhkého. Nebyl to však sníh, tohle bylo teplé. Pomalu jsem otevřel oči a uviděl před sebou čumák obrovského bernardýna, jenž mi pravděpodobně zachránil život. Pes se rozštěkal a v mžiku už přede mnou stála skupinka záchranářů a moje uplakaná matka si mě k sobě tiskla a hladila mě po vlasech. Takže se mi nesplnilo ani jedno mé přání. Jsem stále na živu, ale on u mě není. Pokud je to, co mi říkal pravda, budu se teď muset naučit žít bez něho.

A pravda to byla. Už jsem ho nikdy potom neviděl, na jednu stranu je to pro mě dobré, na druhou tím nesmírně trpím. Kdyby mi to alespoň vysvětlil pořádně... Stále nechápu proč odešel, co jsem udělal špatně... Od té doby zimu nenávidím, vždy mi způsobí hrozné deprese, i když od té osudné uběhlo již mnoho let. Snad se z toho někdy vyléčím. Před tím jsem zimu miloval a rád bych se opět podíval na sníh bez té neskutečné prázdnoty v srdci...