Vzpomínky na lásku

Ozval se zvuk praskajícího dřeva.
„Ehm.. Možná už tu sedíme moc dlouho,“ řekla.
„Dobrá, dobrá, tak pojď.“
Sledoval jsem, jak se zvedá. Všimla si mého pohledu a já sklopil oči k zemi. Tam se ladně pohyboval její stín ve světle úplňku. Naprosto mě to fascinovalo. Když mi pomalu slezla z klína, opatrně jsem seskočil za ní a chytl ji za ruku. Byla tak hebká.
„A kam teď?“ zeptala se.
„Co takhle se projít ke skále?“ Doufal jsem, že těch pět tváří tam na mě dohlédne. Byl jsem odhodlaný. Dnes jí řeknu pravdu.
„Páni.. Tam už jsem nebyla dlouho. Ani jsem nedoufala, že budeš takovej romantik.“
Pousmál jsem se.. Kdyby mi viděla do hlavy, nejspíš by řekla, že jsem přecitlivělej. Pomalu jsme vyšli. Ještě jsem se ohlédl ke staré houpačce před akademií, kde jsme doteď seděli. Tohle místo mi nepřinášelo moc hezké vzpomínky.. Ale dnešním večerem se to změnilo.
Většina oken v Konoze už nesvítila. Bylo uklidňující procházet se liduprázdnou vesnicí jen ve dvou. Prsty rukou propletené, neznámé zvuky se objevovaly a zase odeznívaly, slova samovolně přicházela a utvářela uvolňující konverzaci.
„Hej vy dva!“
Otočil jsem se.
„Kibo, co ty tu..?“ Zasekl jsem se v půlce věty a jen zůstal zírat na osobu vedle něj. Všiml si toho a než jsem se stačil rozkoktat, co to znamená, začal se obhajovat: „My jsme jen na hlídce.. Na co hned nemyslíš..“ Rozpačitě se pousmál a jemně bouchl Ino pěstí do ramene. Ta ho zpražila opovržlivým pohledem a začala vřískat něco o tom, že s někým takovým by na rande nikdy nešla. To už jsem nasadili nevinný výraz a začali couvat. Po chvíli jsme se dostali z jejich dohledu a hlasitě si oddechli. Navíc jsem byl rád, že jsme se tím vyhnuli případným zvědavým otázkám kam máme namířeno a podobně. Chtěl jsem strávit večer jen s ní.
Pokračovali jsme v chůzi. I když jsme měli namířeno ke skále, naše procházka se tak nějak nevědomky prodlužovala, když jsme volili nejdelší možné okliky. Bylo to tak příjemné, že ani jeden z nás nechtěl dojít k cíli.
Její vlasy se v měsíčním světle třpytily a její oči při každém pohledu zářily, jako by se v nich odrážely snad všechny hvězdy. Zatímco mluvila, nechával jsem se unášet na jejích pramínkách vlasů, proplétajících se ve větru.
Bylo to k nevíře. Ještě celkem nedávno sem nic netušil. Netušil jsem, že ona ke mně něco cítí. Že já něco cítím k ní. A teď to bylo jednoduché jak facka. Byli jsme spolu a na ostatních věcech už nezáleželo.
„Naruto? Už jsme tu.“
Vzhlédl jsem. Nade mnou se tyčily tváře pěti hokage vytesaných do skály. Přejel jsem každou pohledem, nejdéle jsem však zůstal u té Yondaime Hokageho. Rozslzely se mi oči.
„Ty.. ty brečíš?“
„N-ne.. jen mi něco spadlo do oka..“ Dobře, to asi nebylo moc přesvědčivé.. „Víš.. Chtěl bych ti něco říct. Je jen pár lidí z vesnice, kteří o tom vědí, a prosím, také si to nech pro sebe.“
„Jistě.. O co jde?“
„No…. Znáš příběh Yondaimeho, že? Hrdina, který zachránil svou vesnici. Muž, který do mě zapečetil Kyuubiho… Ale také člověk, který věřil, že zvládnu život s démonem v sobě…. Otec….. který věřil ve svého syna.“
Dlouze se na mě zadívala.
„Jsi syn hokageho.“
Přikývl jsem. Zlehka mě zarazilo, že jsem na její tváři nezaznamenal ani stopu po překvapení.
„Víš.. Já to tak nějak tušila, že to s tebou nebude jen tak. Když už pominu tu podobu, tak ta tvá odvaha, tvá cesta ninji… to vše z tebe dělá dědice hokageho… Dědice té ohnivé vůle. Budoucího hokageho.“
„Hmm, páni, ty víš, jak to říct,“ dostal jsem ze sebe po chvíli.
Jen se pousmála, opřela si hlavu o mou hruď a dívala se dolů na vesnici. Takhle jsme tam stáli notnou chvíli a jen si užívali přítomnost toho druhého, ničím nerušeni. Po pár minutách mi došla trpělivost, jemně jsem natočil její tvář k sobě a zlehka ji políbil. Naše rty něžně splynuly..

Ozval se výbuch. Okamžitě jsme se rozhlídli, odkud zvuk přišel. Spatřili jsme oblak dýmu stoupajícího k nebi od západní brány.
„Musíš okamžitě za Tsunade-no-baachan! Já půjdu rovnou k bráně,“ řekl jsem rozrušeně.
Tak hrozně se mi nechtělo ničit tenhle večer. Tak hrozně se mi nechtělo pryč od ní. Ale nebyla jiná možnost. Naposledy jsme se na sebe podívali, já ji letmo políbil na rty a vydali jsme se každý svou cestou.

Má poslední vzpomínka na ni.
Nechápu to. Nechápu, proč mi ji vzali… Proč mě připravili o lásku, kterou jsem sotva našel. Doteď jsem chtěl stvořit svět bez nenávisti a válek. Svět bez msti…

Dnes chci svou vlastní pomstu.
Za tohle zaplatí…