Výcvikové středisko 08

Místností vůdce místní vesnice, se rozlehlo ticho. Nikdo nebyl schopen, ani slova, protože tohle opravdu nečekali.
„Co tím jako myslíš, Naruto?“ ptal se udiveně Sasuke.
„Myslím tím to co jsem řekl. Celý život jsem v Konoze žil v útlaku a nepochopení. Všichni se na mě dívali jen skrz prsty. A to pořád, i když jsem jim zachránil zadky proti Akatsuki. Ta vaše milovaná vesnice mě zradila, když jsem ji potřeboval a teď ještě má tu drzost, poslat mi sem vás s prosbou o pomoc. Oplatím jí to stejnou mincí. A třešničkou na dortu bylo to, že mi ani neřekli, kdo byli mí rodiče,“ odpověděl mu Naruto s takovým podivným, temným hlasem.
„Ale to nemůžeš myslet vážně? Vždyť to není hrozba jen pro Konohu, ale i pro celý svět,“ začal ho poučovat Yamato.
„Svět? Ten mě nezajímá. Nezapomínejte, že tu mám nad celou svou zemí štít, kterým nic neprojde, když to nepovolím. I kdyby nás sto let obléhali ty vaše pekelné stvůry, tak by jim to nebylo nic platné. Dokážeme si zde bez problému vypěstovat dostatek potravy, abychom tu v klidu mohli žít,“ opět arogantně odvětil Naruto.
„Ty nemůžeš být, ten náš Naruto…“ vykřikla Sakura a s brekem vyběhla ven, následována Sasukem a Saiem.
„Vážně to chceš nechat zajít, tak daleko?“ ptal se pořád udiveně Kakashi, který také pořád nemohl uvěřit, že je to opravdu jeho žák.
„To ta vaše vesnice. Řekni i ostatním, že vy tu jste kdykoliv vítaní,“ odpověděl mu mladý Uzumaki a ještě dodal:
„Teď mě prosím omluvte. Co nevidět se sem vrátí tým, který byl vyslán pro jednu důležitou věc hlídanou Hledači. Takže se jim budu muset věnovat. Přijďte zas a východ už snad najdete sami.“ Kakashi i Yamato se otočili a aniž by se rozloučili, tak odešli z jeho pracovny. Před domem už na ně čekal i zbytek týmu, který stále nevěřil tomu co se stalo. Měli si toho mezi sebou hodně co říct, ale Kakashi jim jenom pokynul ať to ponechají na vhodnější místo a společně se svým celým týmem opouštěl město ve spěchu. Moc se jim nechtělo Shikamarovi přinášet špatné zprávy, ale pořád to bylo lepší než kdyby zde zůstávali.

Opět Narutova kancelář:
Vůdce vesnice chvíli potvrzoval nějaké dokumenty, než se vedle něho objevil Osar a hned se zeptal:
„Mistře, tak jak to šlo? Zjistil jste co se tedy děje v té Listové?“ Naruto přikývl a promluvil:
„Zjistil jsem co jsem potřeboval. Ti blázni vyvolali válku s Luciferem. Za měsíc by se zde měl ukázat i s obrovskou armádou.“ Osar se na něho udiveně díval a vysoukal ze sebe:
„J-jak se jim to povedlo? Takhle ohrozit celý svět! Konoha byla vždy pošetilá. Ale proč jim vyhlásil válku? Vým že vy Listovou moc nemusíte, ale nemohl by jste to nějak urovnat?“
Uzumaki se pousmál a odvětil:
„Osare, nemusíš mít strach! Sem se nikdo z těch pekelných stvůr dostat nemůže. Neříkám že nemám dost moci na to, abych vyjednával s Luciferem, ale v tomto případě to je k ničemu. Jednomu členu mé rodné vesnice se podařilo zabít Luciferova syna.“ Teď konečně pochopil svého mistra. Tohle byla neodpustitelná chyba, kterou už nic nezpraví. Otec bude určitě chtít pomstít svého syna!
„Tak to plně chápu vaše pocity. Do této bitvy bych také nechtěl zasahovat. Jak už vím, tak i vy již máte nepěkné zkušenosti s pomstou. Budeme hrát mrtvého brouka a sledovat situaci předpokládám?“ pokračoval Osar.
„Bude to asi nejlepší řešení. Mám pro tebe úkol. Dej dohromady skupinu sto nějakých našich ninjů a až do odvolání je budeš ustavičně trénovat. Pošlu ti i moje klony, aby to šlo rychleji. Až nadejde čas, tak se dozvíte podrobnosti o vaší misi,“ řekl zamyšleně blonďák. Tento výrok značně vyvedl z míry Osara.
„Že by nakonec přece jen Konoze chtěl pomoci?“ hned ho napadlo. Ale na hlas se zeptal trošku opatrněji:
„Je možné že by jste přece jen chtěl Konoze pomoci?“ Narutovi v očích zableskla zloba. Kvůli zásadní neznalosti dalo by se říct, už i přítele.
„Můj vztah ke Konoze jsem ti už několikrát vysvětloval. Půjdete na pomoc zbytku světa až padne Konoha,“ vysvětlil mladý rameno-fil. A snažil se krotit svůj vztek. Osar ho v takovémto stavu ještě neviděl a tak se radši hned snažil zmizet.
„Jdu vyplnit vaši misi,“ pronesl a zmizel z kanceláře. Naruto byl stále ještě hodně naštvaný a tak poslal několik svých klonů, aby se šly „uklidnit“ do lesa. Po dalších patnáct minut se celým městem nesli jakýsi divná tupé zvuky. Jako by někdo mlátil něčím do skály nebo tak něco. Za těch patnáct minut se konečně uklidnil a pokračoval ve své práci, ale nebylo mu to přáno. Opět někdo zaklepal na dveře. Uzumaki nově příchozí vyzval, ať vejdou, protože moc dobře věděl kdo to je.
„Zdravím, Mistře,“ hned se ozval Lufin. A celý jeho tým se vyrovnal vedle něho.
„Jsem moc rád, že vás vidím všechny živé a zdravé. Jak probíhala mise?“ přivítal je vlídně jejich Mistr. Po předchozím výbuchu zlosti, nebylo ani památky. Lufin se nadechl a začal:
„Měli jsme vcelku štěstí. Poblíž té knihovny jsme potkali jenom jednoho Hledače, kterého jsme po vyčerpávající bitvě porazili. Mezitím Vivi hledala ten svitek. A taky ho našla.“ Dokončil Lufin a Vivi přistoupila k Narutovi a položila mu svitek Poznání k němu na stůl.
„Konečně…,“zaradoval se Naruto a dodal:
„Určitě jste unaveni. Běžte si odpočinout a potom se hlaste Osarovi budete sním trénovat.“ Všichni souhlasně přikývli a už odcházeli z jeho pracovny, když je ještě zastavila Vivi:
„Co chtěl ten tým z Konohy?“ Vypálila to hned od boku na něho. Naruto se trošku zakabonil, ale odpověděl jí, své oblíbené žačce:
„Díky nim bude zničen svět. Zabili omylem syna Lucifera!“ Všichni na něho hleděli jako na blázna, ale nic neříkali a šly si odpočinout, protože tušili že je bude čekat těžká bitva. Blonďákova pracovna se opět vyprázdnila, ale teď věděl že ho nikdo už nevyruší. Konečně držel v ruce ten bájný svitek, díky kterému může znát pravdu celého světa. Pomalu ho otevřel a začal číst.

Tým sedm, návrat do Konohy:
Všichni tiše utíkali zpět do svého domova. Nikdo z nich nebyl schopen na žádnou nadávku na Naruta, protože ještě stále zpracovávaly informace, které jim řekl.
„Proč to takhle muselo dopadnout, Naruto?“ ptal se sám sebe Kakashi.