To by šlo...

Kolikrát ti mám říkat, aby ses ke své sestřičce nepřibližoval!“
„Eh…?“ hnědovlasý chlapec se zelenýma očima překvapeně zamrkal.
„Ublížíš jí, hlupáčku!“
„Ale proč bych jí ubližoval? Mám ji rád.“ Bránil se kluk a naklonil hlavu na stranu.
„Už jsem ti to několikrát řekla! Mazej od ní!“
„Vždyť jsem od ní aspoň pět metrů, mami!“
„Tak hele, ty neinteligentní nemotoro, opakovat to nebudu, takže poslouchej pozorně: Už nikdy se jí ani nedotkneš, slyšel jsi mě?!“
Ticho.
„Tak slyšel jsi mě, sakra?!“
„Samozřejmě.“ Odsekl kluk podrážděně a otočil se k odchodu. Malá dívenka začala plakat a natahovala své malé baculaté ručky ke svému staršímu bráškovi.
„No no, zlatíčko, neboj se, miláčku, to nemehlo se tě už ani nedotkne.“ Chlácholila děvčátko hnědovlasá starší žena a na svou dcerku se blaženě usmívala.

Práskl za sebou vztekle dveřmi. Zatnul zuřivě pěsti a udeřil do zdi. Rozpadla se na kusy a on se na svou ruku překvapeně podíval. Nedůvěřivě si ji měřil, jako by čekal, že ho začne z rány nesnesitelně bolet. Nic. Udělal to znovu. Ulevilo se mu, když uslyšel prasknutí zdi.

Zítra je v Akademii zkouška. Zavrtěl hlavou. Neměl žádné nervy, bylo mu to jedno.

Uvolnění z něj nevyprchalo ani druhý den, kdy si oblékal své každodenní oblečení. Natáhl si černé tričko a kalhoty s barvou jemně krémovou. Otevřel dveře a překvapivě jemně na svou velikost, je také zavřel. Když šel kolem pokoje své sestry, zprudka se zastavil a chvíli na bílé posuvné dveře zíral. Pak si vzpomněl na výhružná slova své matky a přemohl se. Vyšel bez rozloučení, jako každý den z domu a loudavým krokem mířil k Akademii.

Došel domů, práskl za sebou dveřmi. Tohle gesto už si do svého života zařadil a pravidelně práskal dveřmi, kdykoli se mu k tomu naskytla příležitost. Matka ho vždy hubovala, i když věděla, že tohle chování má něco společného s jeho okolím.
Jednoho večera vešla k němu do pokoje, sedla si na kraj postele, zhluboka se nadechla a soustředila se, aby neřekla nic špatně.
„Kakuzu,“ vydechla najednou a na čele se jí mihla starostlivá vráska, když pozorovala svého syna, jak zírá do zdi.
„Vím, jak to pro tebe musí být těžké,…“
„Ty nevíš nic.“ Jeho hlas byl mrtvý a beznadějný.
„Vím, já-…“
„JAK to můžeš vědět?! Vypadáš jako já? Proč tak vypadám? Proč taková není i moje sestra? Proč je ona krásná? Proč se mi nepodobá?!“ zařval a zuřivě při tom přecházel po pokoji. Jeho matka ho vyrovnaně pozorovala.
„No… asi jsi dost velký na pravdu, chlapče…, povzdechla si. „Víš… když jsi byl malý a já… já jsem odmítala odejít ze služby ANBU, útočníci mě poznali a chtěli mě zabít. Měla jsem tě tehdy u sebe, a protože jsem se o tebe bála, schovala jsem tě do nejbližšího křoví, aby tě nikdo nenašel. Házeli na mě bomby, jeden blonďák na jakémsi… stvoření,“ rozhodila ruce do vzduchu, „mě viděl, jak tě ukrývám a když jsem bojovala s druhým z nich, hodil bombu přímo na tebe. Pochopitelně jsi uhnout nemohl a já jsem si… nevšimla.“ Poslední slovo vyslovila šeptem, bolestně a nešťastně. Bylo vidět, jak se za skutečnou pravdu stydí. Natáhla k němu ruku. „Proto ty… jizvy.“ Vydechla a do očí se jí nahrnuly slzy, když jí její syn ucukl. Šokovaně na ni zíral, pak se vzpamatoval.
Zaťal pěsti.
Vrazil do zdi, omítka opadala.
„Takže za to můžeš ty!“
„Ano.“ šeptla žena a potichounku vycouvala z pokoje. Po chvilce chlapec uslyšel známé dětské žvatlání a maminčin smích. Byl jí ukradený.

„Nikdo mě nemá rád.“ Zaštkal, ale cítil se hloupě. Nehodilo se mu to k němu. Jestli nemá nikdo rád mě, nebudu mít nikoho rád já. Ale nebyl bych jediný, kdybych se kvůli nenávisti stal zrůdou. Musím mít něco rád…

Bylo mu šestnáct, byl na svůj věk překvapivě velký a silný. Vše, co řekl, byla výjimka. Nerad mluvil, pak by se mohlo stát, že se k někomu uváže, že si vytvoří pouto. A to on přece nechtěl.

Když vešel do vlastního bytu, jako vždy vrazil rukou do zrcadla, a to se roztříštilo na miliony kousků. Jeho sestra byla paličatá, každý den mu do bytu propašovala nové zrcadlo, chtěla, aby se její bratr naučil mít rád sám sebe.

Zakroutil nevěřícně hlavou, ale tento den udělal výjimku. Chvilku na sebe do zrcadla zíral, přemýšlel, co by mohl mít rád.
Vytáhl z kapsy pomačkaný zelený papírek s číslem a usoudil, že tohle pouto by mohlo fungovat