Takegaki - 3. díl

,,Izanami, nepřeháníš to trochu? Tahle mise je nebezpečná a....“
,,Hačike... já vím co dělám! Prostě půjdu napřed a opovaž se mi do toho zasahovat!“
,,Jen o tebe mám strach...“ vzdychl a přesunul se zpět na svou pozici. Takegaki zrychlila a brzy všem zmizela z očí. Podle informací, které jim hokage poskytl byli lidé z Konohy napadeni někde poblíž potoka, který se líně vinul po její levici. Při svém štěstí na útočníka narazí určitě brzy.
Asi po půl hodině se zastavila na malé mýtině, už nejméně deset minut měla pocit, že ji někdo sleduje a rozhodně to nebyla její skupina, kterou musela i s tou druhou nechat daleko za sebou. Jediným vysvětlením mohl být ten koho hledají, musí být někde poblíž, cítila to.
,,Vylez, já vím, že tu někde jsi!” řekla hlasitě a opatrně se porozhlédla, nikde nikdo, jen děsivé ticho a stále ten její špatný pocit. Ksakru.... zamračila se, budu ho muset nějak vylákat...
Nakonec provedla znamení ruky: ,,Katon: Hi no Maru!” vykřikla, vytvořený kruh ohně se rychle šířil a tak byl protivník nucen opustit svou skrýš, pokud nechtěl skončit dozlatova opečený.
,,Zatraceně...” odplivl si muž a zabodl pohled do Takegaki.
,,Podívejme jaká krysa se nám tu skrývala...” ušklíbla se a sjela, vysokého tmavovlasého muže v cestovním plášti, pohledem. ,,Copak nevíš že zabíjet nevinné pocestné se nedělá?” pokárala ho.
,,Pch... já si budu dělat co chci, nezajímají mě vaše otravný zákony ani otravní občani...” zatvářil se chlapík značně znuděně.
,,Pokud tě nezajímají, nevidím tedy důvod proč by jsi je měl zabíjet,” začala na něj psychologicky, potřebovala vědět pro koho nebo s kým pracuje, jelikož z jeho postoje poznala, že vesničany určitě zabíjí jen pro peníze.
,,A já nevidím důvod proč bych ti to měl říkat,” usmál se nepříjemně, ,,za tebe bych možná dostal víc než za ty ubohý rejpaly v zemi a prodavače zeleniny.”
Takegaki se usmála, ten chlápek si evidentně nedává pozor na jazyk, v jedné větě ji jasně naznačuje že ji nic neřekne a už v druhé se zmíní o dostávání peněz, možná to nebude tak složité jak si myslela. ,,Nevím kolik peněz je za moji hlavu, ale pokud beru v úvahu kolik Iwagakurských jsem odeslala do věčných lovišť, nízká částka to nebude...”
,,Pomalu jsem ani nevěřil, že mi daj tolik jen za obyčejný lidi, ale oni rádi dělají zmatky a rádi lákají lidi do pastí...” usmál se, Takegaki zpozorněla, moc dobře slyšela tu zmíku o pasti, bylo víc než možné, že tohle je past, ale zase věděla, že za tím stojí opět ta sebranka z Kamenné. To ji stačilo, jen se ho teď musí zbavit a to je vše. Zvedla ruku směrem ke kataně, ale šokovaně si uvědomila, že nemůže svou rukou pohnout, najednou si připadala jako by byla přimražená na místě.
,,C-co se to?” vyhrkla a snažila se neviditelnou sílu, která ji držela, pokořit, ale ač se snažila jak chtěla nedařilo se ji pohnout. Začala panikařit, ničeho si přece nevšimla, nedotkl se jí a pochybovala, že by ovládal stínové svazovací techniky klanu Nara.
,,Zdá se, že jsi v pěkné patalii,” rozesmál se muž.
,,Jak jsi to ksakru udělal?” zavrčela a stále se namáhala, ale bezvýsledně.
,,To jsem nebyl já,” zakroutil hlavou.
,,Ale já....” objevil se za ní nějaký druhý muž, strnula a srdce se ji rozbušilo. Možná mu neviděla do obličeje ale cítila z něj chuť po krvi a zabíjení.
,,Co kdybys nám ukázala svou tvář...” zašeptal ji do ucha a sundal její Anbu masku. ,,Tak mladá dívka...” vzdychl, přejel ji prsty přes obličej a nakonec ji vjel do vlasů. Jemně probíral pramínky mezi svými prsty, náhle je však uchopil a prudce jimi trhl. Takegaki vrhkly slzy do očí.
,,Nesnáším... nesnáším, když se mi pod nohy pořád pletou ti z Konohy,” nepřestal škubat jejími vlasy. ,,Vrátíme jim to co si zaslouží!”
,,To vám nikdy nedovolím,” procedila Takegaki skrze zuby.
,,To se uvidí!” rozesmál se, ,,určitě tě nějak využijeme,” šeptl a prudce ji udeřil do hlavy. Celý svět se s ní zatočil, ucítila že svazovací technika zmizela a dřív než dopadla na zem všechno zčernalo...
,,Co s ní chcete dělat, Tsuchimaru – sama?” pohlédl na druhého muže ten první.
,,Odnes ji do našeho tábora, zajistíme si pár důležitých informací...” usmál se Tsuchimaru a zadíval se někam do dáli..
,,Dobře...” přikývl, hodil si Takegaki jenž byla v bezvědomí přes záda, a zmizel.
..............................
Všude byla tma a chlad, uvědomila si že znovu nabírá vědomí, hlavu měla jako střep. Otevřela oči, zrak měla ještě rozostřený a nechápala kde je. Chtěla se postavit, ale uvědomila si, že je svázaná, lano se ji nelítostně zařezávalo do rukou. A pak si vzpomněla, narazila na toho chlápka a někdo ji omráčil. Jak se mohla nechat tak jednoduše zajmout? Musí něco udělat, nemůže tu zůstat. Jen to chce zachovat klid a hlavně nepanikařit, přece se učila únikové techniky, nebude problém se z těch pout dostat... Pomalu a opatrně začala kroutit se zápěstími, ale náhle ji zahalil tmavý stín.
,,Tak to ani nezkoušej, slečinko...” uslyšela mužský chraplavý hlas a s námahou vzhlédla. Pohledem si ji měřil vysoký muž kolem třicítky, byl z Iwagakure, jednoznačně nepřítel. Takegaki se zamračila, ten hlas poznala, byl to ten co ji omráčil. Muž se k ní s úšklebkem sehl, uchopil ji za vlasy a škubl s nimi směrem vzhůru, Takegaki opět do očí vhrkly slzy. Poté ji surově vytáhl na nohy a přirazil ji ke zdi.
,,Když budeš hodná a řekneš mi, jak se nepozorovaně dostanu do Listové, tak ti slibuju, že tě zabiju bezbolestně...” zachrčel.
Takegaki se mu podívala do očí: ,,Ty si doopravdy myslíš, že ti člen Anbu poskytne tak závažnou informaci? Raději umřu, než ti říct něco takového!”
Iwagakurský se rozesmál. ,,Výborně o to to bude zábavnější, je to nuda, když to nějaký posera vychrlí bez mučení...” zabodl do ní svůj pohled. Takegaki polkla, je rozdíl učit se jak se v takové situaci zachovat a nacházet se v ní.
,,Takže ještě jednou. Jak se nepozorovaně dostanu do Konohy?” zopakoval.
Takegaki mlčela.
,,Tak fajn...” ušklíbl se a vytáhl kunai. ,,Jak...” přiložil ji ho ke krku, ,,se tam dostanu?”
Stále mlčela.
,,Já už ti nějak rozvážu jazyk!!” zakřičel naštvaně a zarazil ji kunai do ramene. Takegaki skřivila tvář bolestí, ale ani nehlesla, nehodlala nepříteli ukázat svou slabost.
,,No není tohle bezva?!” smál se šíleným smíchem a posunul kunai o něco níž. ,,Není to fajn??” Takegaki se kousla do rtu, aby nemusela vykřiknout, tak silně, že ji z něho vytryskl pramínek krve. ,,Tak řekni už to!” zařval vzteky bez sebe a prudce ji znovu přirazil ke zdi. ,,Budu tě mlátit tak dlouho dokud mi to neřekneš!!” odhodil ji prudce od sebe, Takegaki prolétla vzduchem a hlavou se udeřila o nějakou ostrou hranu, znovu stratila vědomí.
,,Tsuchimaru... jste si jistý... že... nepřeháníte to trochu?” vešel do místnosti žoldák, kterého si najal.
,,Drž hubu! Já vím co dělám!” zařval na něj nebezpečně.
,,To nezpochybňuji,” couvl, ,,ale když ji způsobíte příliš vážná zranění tak umře dřív než vám prozradí ty informace...” vysvětlil mu.
Tsuchimaru zavrčel a pohlédl na Takegakino tělo, pod místem kde se udeřila se vytvářela menší kaluž krve a pomalu se zvětšovala.
,,Do hajzlu...” vzdychl otráveně, ,,dej ji do kupy ať nám tady nevykrvácí, ale nijak zvlášť šetřit ji nemusíš...” otočil se a chtěl odejít.
,,Ale pane, já nejsem... nejsem lékař, nevím co mám dělat... co když má vážný otřes mozku nebo jste ji poškodil lebku?” zarazil se žoldák.
,,Tak se modli aby to tvoje ošetření přežila nebo budeš další na řadě,” odsekl a vyšel pryč z místnosti.
,,Ksakru... tohle je za trest... pro příště si musím zapamatovat, že se už nikdy nenechám najmout někým z Kamenné...” postěžoval si druhý muž a chopil se práce.
Mezitím sedmičlenná skupina Anbu dorazila na mýtinu, kde se předtím Takegaki setkala s onimi dvěma muži. Hačikemu stačil jeden pohled aby poznal co se stalo, což ho nepotěšilo.
,,Bojovalo se tady...” přejel Mageki pohledem celou mýtinu.
,,Jsou tu sice stopy po ohnivé technice velitele, ale kam se poděla?” nechápal Takenoki.
,,Unesli ji...” konstatoval Itachi a zamračil se, protože na zemi zahlédl masku, která ji patřila.
,,C-co budeme dělat, Hačike – sama?” vyjekl Mageki vyděšeně.
,,Co asi, půjdeme ji zachránit! Nesu za ni odpovědnost i když je naše velitelka... Mimiko by mi to neodpustila...” vysvětlil a z jeho hlasu bylo znát rozrušení, vztek a strach o Izanami.
,,Ale kudy půjdeme? Nepřátelé po sobě pečlivě zametli stopy....” ozval se Anbu z Itachiho skupiny.
,,Musíme se rozdělit, nepřátelská základna určitě není daleko... musíme prohledat všechna podezřelá místa!” zaburácel Hačike autorativně. ,,Takenoki, Makegi vy půjdete se Shisuiem, zbylí dva a Itachi půjdou se mnou, jasné?”
,,Jasné!” kývli souhlasně, nikdo se neodvažoval jeho rozhodnutí odporovat, byl zástupcem velitelky Takenoki a nejstarším z obou skupin.
,,My budeme pokračovat dál na severozápad a vy jdětě na sever... nikam jinam by určitě nešli...” udělil další instrukce. ,,A teď rozchod!!” Všichni se bleskově vydali svými směry... situace byla vážná, šlo o dobro vesnice a život jednoho z nich...
Když se Takegaki již podruhé v tom samém dni probudila měla pocit, že přes obrovskou bolest hlavy snad ani nebude schopná normálně uvažovat. Připadalo jí jako kdyby ji tam někdo vrazil kunai a neustále jím otáčel. Ke všemu byla spoutaná tak šikovně, že by se z toho jen zatěžko dostávala, ale díkybohu tu zatím nebyl ten brutální šílenec.
Mysli Takegaki, mysli... Co by jsi měla v takové situaci udělat? snažila se zklidnit a přemýšlet. Prioritou je uchránit vesnici a tudiž neprozradit informace, které požaduje, ale... pokud budu příliš otálet přestane ho to bavit a bez milosti mě zabije... Musím se z toho nějak dostat... Je sice možné, že mě touhle dobou už hledají, ale na to nemůžu spoléhat... honilo se ji hlavou. Nakonec se trochu pootočila aby se mohla rozhlédnout... místnost byla tmavá a studená, všude samý nepořádek... vlastně to spíše než nějaký dům vypadalo jako jeskyně. No ano! Je v jeskyni, že ji to nedocvaklo dřív, proto byla zem tak studená a vzduch tak vlhký, a u jeskyní je možné, že má více než jeden východ! Přetočila se na břicho a tiše sykla, když se ozvalo zranění v rameni, ale příliš toho nedbala. I když si připadala sešněrovaná jako pytel, mohla se ještě pořád plazit, jen doufala, že jsou ti chlápci pryč, ale neslyšela žádné zvuky, které by mohli vydávat a ty se v jeskyních vždycky dobře nesou, takže asi byli. Pomalu se začala centimetr po centimetru sunout někam vpřed, první co potřebovala je najít něco čím si rováže pouta.
Eh... ksakru, je to namáhavější než jsem si myslela... zastavila se po chvíli, i plazení bylo v takové situaci pěkně složité a to nejen kvůli tomu, že byla hodně pečlivě svázaná, velkou roli hrálo i zranění a to, že ji už dvakrát omráčili...
,,Hačike – san, můžu se vás na něco zeptat?” osmělil se Itachi po několika desítkách minut běhu.
,,Ano, co potřebuješ?”
,,Já jen... netuším proč jste určil zrovna takovéhlé složení skupin... já a Shisui jsme mnohem sehranější a vzájemně se moc dobře doplňujeme, pokud bychom narazili na nepřítele, určitě bychom ho dokázali rychle spacifikovat,” vyslovil nahlas to, co ho trápilo.
,,To je určitě dost dobře možné... ale všiml jsem si jak ti na Take... Izanami záleží a to je teď velmi důležité...” pohlédl na něj a Itachi se zatvářil trochu nechápavě.
,,Víš, mojí prioritou číslo jedna je její záchrana a teprve až pak cokoliv jiného, mám k ní téměř otcovský vztah... a všiml jsem si, že tě něčím zaujala, takže ty a já jsme v tomhle případě nejlepší kombinace...”
,,Ale...” začal Itachi, byl však přerušen.
,,Ale na Akademii nás učili, že úspěch mise je vždycky důležitější než všechno ostatní? Itachi, jsi mladý a zatím ještě nezkušený, i když máš velmi dobré předpoklady být jedním z nejlepších shinobi v Konoze... Zažil jsem mnoho bitev, ztratil mnoho přátel a vyčítal si spousty věcí a vím, že nejdůležitější je řídit se při misích srdcem, ono ti vždycky řekne co je správné a co ne...”
Itachi se zamyslel a musel uznat, že má Hačike v mnohém pravdu. ,,Myslím, že ji dlužím za záchranu života...” přikývl po chvíli.
,,Výborně, to je ten přístup, který potřebuji...” usmály se na něj jeho oči. ,,Jsem si jistý, že tam byli dva lidé, pravděpodobně muži a odnesli ji za účelem získání tajných informací, takže zřejmě bude vystavena mučení a proto si musíme opravdu pohnout...” přidal do kroku/skoku. ,,Izanami je totiž ve velmi vážném nebezpečí jelikož by takové informace nikdy vědomě neprozradila... takže Itachi, teď není důležité jestli ty chlápky zabijeme, ale...”
,,Ale, že ji přivedeme zpět a živou...” dokončil větu místo něj. ,,To chápu...”