Takegaki - 2. díl

Snažil se udržovat nenápadný odstup, bylo jisté, že by si ho v jinačím případě mohla velmi snadno všimnout. S určitostí nebyla starší než on a přesto již byla velitelkou Anbu skupiny, takže musela mít i odpovídající schopnosti. Proplétal se davem lidí a snažil se ji neztratit z očí, náhle však k jeho údivu zabočila do ulice vedoucí přímo k místu, který měl pro sebe vyhraněný Uchiha klan.
Co má za lubem? pomyslel si a zvolnil tempo. Dívka prošla bránou a pokračovala v cestě. Pohybovala se velmi sebevědomě, jako by to místo velmi dobře znala, jako by ho nenavštívila poprvé. Všiml si také, že míří až k samotnému okraji Uchihovské části vesnice. Za jakým účelem sem přišla?? nechápal.
Osídlená část postupně řídla, až nakonec plynule přešla v malebný les s uzounkou cestičkou, a protože Itachi nechtěl být prozrazen rozhodl se pokračovat po stromech, kde byl lépe skryt. Zhruba po deseti minutách dívčiny chůze se před nimi objevil zastrčený, ale velkolepý dům s obrovskou zahradou. Itachi nemohl uvěřit svým očím, netušil že se zde nachází něco takového. Nikdy ho nenapadlo, že tady někdo může žít. Ale dřív než se mohl probrat z úžasu, dívka na mýtině zmizela.
,,Ale... ale, kdopak nás to špehuje?“ ozval se za ním škodolibý dívčí smích. ,,Není to samotný Itachi, chlouba nejvznešenějšího klanu v Listové?“
Opatrně se ohlédl, dívka dřepěla na větvi a škodolibě si ho prohlížela svýma bystrýma očima.
,,No tak, vznešený pane Uchiho, já čekám...“ ušklíbla se pohrdavě.
,,Omlouvám se ti... jen... před dvěmi dny jsem měl misi. Mě i mého společníka zachránila jistá dívka, které jsem už nestihl poděkovat, no... a ta dívka jsi ty...“ vysoukal ze sebe nakonec.
,,Á, pan šílenec...to by mě tedy v životě nenapadlo... tak jo, děkovačka příjmuta, sbohem....“ přemístila se zpět na mýtinu. ,,Vlastně... bylo by dobré, kdybych tady tu tvou culíkatou hlavu už neviděla...“ dodala a vydala se k domu.
,,Počkej přeci!“ vyhrkl Itachi a seskočil na zem. ,,Jsi Uchiha? A provedl jsem ti snad něco? Proč se chováš tak...“
,,Jak?“ otočila se a pohlédla mu zpříma do očí.
,,Tak, jako bych ti nějak ublížil. Vadí ti na mě něco?“
,,Ne... jenom to, že jsi Uchiha... nenávidím Uchihy...“ pronesla mrazivě.
,,Nenávidíš?“ překvapilo ho to.
,,Přesně, kdybych tehdy věděla, že jsi Uchiha, nezachránila bych tě a teď vypadni. Nesnesu když někdo z nich pošpiňuje mou domovskou půdu!“ zavrčela. Itachi nemohl uvěřit svým uším, nedokázal pochopit proč k němu a k Uchihům cítí takovou nenávist.
,,Izanami!“ vběhl dívce do náruče tmavovlasý kluk. ,,Co tady děláš? Nemáš být ještě v nemocnici?“ pohlédl na ni. Náhle však spatřil Itachiho, který za ní ještě s poněkud nevěřícným výrazem stál. ,,Jéé, není to Itachi?“ vyhrkl nadšeně a vykročil směrem k němu, ale Izanami ho chytila za ruku. ,,Ichirou, nikam nepůjdeš!“ zamračila se na něj.
,,Ale sestřičko... je úplně úžasnej! Chci se ho zeptat jestli by mě něco nenaučil!“
,,Řekla jsem ne! Nedovolím aby ti někdo z nich strkal do hlavy hlouposti!“ přitáhla ho surově k sobě, Itachi si všiml znaku klanu Uchiha na jeho zádech. Teď tomu už vůbec nerozuměl, Ichirou, ten chlapec tvrdil, že Izanami, je jeho sestra, takže by měla být také Uchiha, ale proč je tedy nenávidí?
,,Proč Uchihy nenávidíš?“ vyslovil svou otázku nahlas. Ale ihned si uvědomil, že udělal úplnou hloupost. Zpět to ale vrátit nemohl.
,,Do toho ti nic není, nevím proč bych ti to měla říkat, Uchiho...“ zvedla k němu zrak. ,,A pokud vím, říkala jsem ti abys vypadl, takže jestli tě tady někdy uvidím, slibuju, že nebudu váhat a zabiju tě!“ vykřikla varovně a její oči se rudě rozzářily. Sharingan! Nebylo pochyb, byla Uchiha. Rozhodl se, že ji nebude provokovat, nestál o problémy a už jenom z jejího pohledu vyčetl, že to myslí smrtelně vážně.
,,Dobře... ale na to, že jsi mi zachránila život nezapomenu...“ otočil se a zmizel.
,,Dělat jsem to neměla...“ vzdychla Izanami mrzutě.
,,Proč jsi k němu byla taková!? A jak můžeš říkat takové věci, o tom, že nenávidíš Uchihy? Jestli ti to nevadí tak já jsem jím taky! Chceš říct, že by jsi mě taky nejradši zabila?“ pohlédl na ni Ichirou naštvaně se slzami v očích.
,,Ale ne, ty hlupáčku,“ objala ho. ,,Ty a maminka jste něco jiného... jedině vám dvou ze všech věřím... promiň mi to, nemyslela jsem to tak,“ usmála se na něj.
,,No dobře...“ oplatil ji úsměv.
,,Co půjdeme dělat?“ rozhodla se to dál neomílat a rozcuchala mu vlasy.
,,Jéé!“ plácl se do čela. ,,Úplně jsem zapomněl, přišel strejda Hačike a myslím, že ho vůbec nepotěší, že jsi zdrhla z nemocnice... po kolikáté vůbec?“ přejel svou sestru pohledem.
,,Hele.. nejsi nějak zvědavej, prcku?“
,,Strejda říká, že se ti to jednoho dne vymstí, měla by jsi totiž odpočívat a uzdravovat se a né poletovat okolo a plnit další mise,“ zabručel.
,,Hačike houby ví, vím jaké mám limity, co zvládnu a co ne...“
,,Hlavně, že tě před dvěmi dny museli odnášet,“ uchechtl se Ichirou.
,,Cože??“ vyjekla Izanami. ,,Ta drbna vám to už vykecala?“
,,Jakápak drbna?“ ozvalo se nedaleko nich
Izanami i Ichirou se ohlédli po hlase, o domovní branku se opíral Hačike a usmíval se.
,,To není fér!“ zabručela Izanami.
,,Mimiko chtěla vědět jak tvoje mise probíhala a tak jsem ji všechno dopodrobna řekl,“ pokrčil rameny.
,,Jo, až moc dopodrobna,“ odfrkla si.
,,Mimochodem, ten mladý Uchiha, nemusela jsi k němu být tak krutá...“
,,Hačike, myslím, že jsou věci do kterých nos strkat nemusíš,“ řekla chladně.
,,Možná nepatřím k vám Uchihům a nevím jak to tady u vás chodí, ale je chyba soudit podle jedné ovce celé stádo...“ vzdychl.
,,Hmm... jaké pěkné přirovnání,“ ušklíbla se.
,,Izanami, měla by jsi svému klanu dát šanci, jestli se takhle budeš nadále chovat... víš co se říká, chovej se k lidem tak jak chceš aby se oni chovali k tobě...“
,,To by možná fungovalo, pokud by nás už předem nezavrhli... Jdu trénovat...“ ukončila rozhovor a zamířila někam do lesa.
,,Promiň strejdo, ona je ohledně ,,toho,, tématu pořád taková nevrlá...“ snažil se ji Ichirou omluvit.
,,To nic... nepůjdeme za maminkou, určitě má pro nás přichystaného něco dobrého k jídlu...“ navrhl a chytil ho kolem ramen.
,,Máma něco vaří?“
,,No... když jsem procházel kolem kuchyně praštila mě přes nos velmi libá vůně...“ usmál se Hačike šibalsky.
,,Supéééér, jde se na baštu!!“ zvolal nadšeně Ichirou a společně s Hačikem zamířil do domu.
..........................
,,Ten Uchihovskej idiot, co si myslí, že je? Teď už je mi to samozřejmě jasný, žádný šílenec, jen vychloubačskej spratek! Vlítnout tam mezi ty Iwagakurské... určitě chtěl před ostatními blýsknout a já husa mu zachránila jeho Uchihovskej zadek!! Měla jsem ho nechat chcípnout, škoda by ho nebyla, ksakru!!“ nadávala Izanami, když se vybíjela při trénování.
,,A ten pitomec Hačike, proč se do toho pořád musí navážet?“
,,Zan! To tu chceš všechno rozmlátit?“ ozval se za ní známý hlas. Izanami se ohlédla, stál tam její nejlepší kamarád Ryouchi a pak ještě Nao, kamarádka.
,,A co když jo?“ ušklíbla se na něj.
,,Ty jsi pěkný blázen, víš to?“ zamával ji před nosem kyticí. ,,Chtěli jsme za tebou zajít do nemocnice a zjistíme že jsi zase zdrhla,“ zamručel.
,,Nemocnice mi stejně k ničemu není, vyléčit se umím sama...“ odfrkla si Izanami a pěstí roztříštila menší balvan.
,,Pak jsme tu kytku kupovali zbytečně...“ vzdychl a hodil ji za sebe.
,,Ale no tak, já vám přece neříkala, že mi máte kupovat kytky...“ pokrčila rameny.
,,Hmm... to je od tebe strašně milé,“ řekl kysele.
,,Mimochodem, jak jste na tom? Zůčastníte se letošní chuninské zkoušky?“ začala se zajímat.
,,Pche, vím já? Sensei je upovídanej jak leklá ryba, takže budu rád, když se vůbec něco dovím... Nao... řekni taky něco, za chvíli budeš jako on...“ obořil se na dívku, která je tiše poslouchala.
,,No... já... já...“ začala se červenat. ,,... proti našemu sensei nic... nic nemám....“ zadívala se rozpačitě do země.
,,No jo, vy dva si skvěle rozumíte...“ máchl Ryouchi rukou.
,,Hele, Ryou...“ sklonila se k němu Izanami. ,,Nenapadlo tě třeba, že je Nao rozpačitá kvůli tobě?“ zašeptala.
,,C-Cože?“ vyhrkl tiše. ,,To jako kvůli mně? Jako, že se jí líbím? Myslíš to vážně?“
,,Znám vás oba už od Akademie, a takhle se chová jenom s tebou, takže myslím, že jo...“ mrkla na něj a Ryou zrudl.
,,Ale... ale...“ začal koktat a vrhl několik rozpačitých pohledů k Nao.
,,Kdysi jsi mi řekl, že se ti líbí...“
,,To jo, ale...“
,,Ale co?“
,,Vždyť... to bylo dávno a vůbec se k ní nehodím, jsem hyperaktiv a ona je taková tichá...“
,,Myslíš, že tohle hraje roli, když se mají dva lidi rádi? Koukej se odhodlat než tě někdo předběhne...“
,,R-Ryou – kun? Já... já... už bych potřebovala odejít... musím ještě... ještě s něčím doma pomáhat...“ přerušila je Nao a koukala do země.
,,Ale, to mi přece vůbec nemusíš říkat! Nemusíš se mi dovolovat!“ vyhrkl Ryou.
,,P... promiň....“ zakoktala.
,,A nemusíš se mi ani omlouvat, nezasloužím si to...“ zakroutil hlavou.
,,R-Ryou – kun... to neříkej...“
,,Víš co, doprovodím tě domů, jo?“ nabídl ji a zvedl se. Těsně před tím, než spolu s ní zmizel z mýtinky se ohlédl k Izanami. ,,TO ZVLÁDNEŠ....“ usmála se na něj a podpořila ho zvednutým palcem. V tu chvíli na Itachiho a Uchihy docela zapomněla.

O pár dní později...
Takegaki alias Izanami nervózně podupávala nohou a pohledem probodávala ANBU skupinu, která se společně s tou její měla zůčastnit další mise. Čekala na Hačikeho, protože měl jako jediný zpoždění, to ji ale nijak netrápilo, horší spíše bylo to, že velitelem druhé skupiny byl Uchiha Itachi. Měla pocit, že se proti ní všichni spikli, jako by jí to hokage – sama udělal naschvál, ale ona se nenechá! Ukáže tomu namyšlenému Uchiháči kdo je zač! I tomu druhému, který je nejspíš naprosto stejný namyšlenec.
,,Takegaki, promiň...” dorazil konečně Hačike, ,,něco jsem musel zařídit a nešlo to odložit...”
,,To nevadí, hlavně, že jsi tady...” vzdychla a vrhla poslední pohled k Itachiho skupině.
,,Co je našim úkolem tentokrát?” šeptl k ní opatrně a přerovnal si svůj Anbu úbor, neboť ho na sebe hodil v poměrně vysoké rychlosti.
,,Zneškodit maniaka co nám zabíjí lidi kousek od Konohy... nejspíš zase někdo z Iwagakure...”
,,Zřejmě to ale musí být velmi nebezpečný člověk, pokud jsou na něj poslány dvě jednotky,” přelétl očima druhou skupinku.
,,Jako by nám hokage – sama nevěřil, moje skupina je určitě lepší než toho Uchiháče...”
,,Takegaki... není dobré se přeceňovat,” sklouzl pohledem k jejím očím.
,,Já se nepřeceňuju, jsme nejlepší jednotka Anbu v Konoze, máme splněno tolik S misí jako žádná jiná a bez zranění!”
,,Až na tu nedávnou, kdy jste se sama uráčila dobrovolně zranit...”
,,No dobře! Jsme nejlepší jen s velmi minimálními ztrátami, o to ti šlo?”
,,Ne, jde mi o to aby jste to nepřeháněla... možná jsme dobrá jednotka, to ale neznamená, že nemůžeme selhat...”
,,Zase vedeš chytrý řeči...” protočila očima.
,,Ostatně, jsem o nějaký ten pátek starší než vy...”
,,Tohle bude o hodně pátků...” ušklíbla se.
,,Opět špatná nálada? To se s tebou pracuje nejhůř...” přešel Hačike k důvěrnému oslovování a vzdychl.
,,Nemám špatnou náladu,” odsekla, ,,Hej, vy tam, můžeme vyrazit!!” křikla na druhou skupinu a bez varování vyrazila kupředu.