Stíny minulosti

„Už Tě nemiluji…já, je mi to moc líto Shizuko, ale je to tak. Nemohu s Tebou zůstat. Omlouvám se.“
Yzai se pokoušel potlačit slzy smutku a ukázat svému nádhernému milenci, že ho již nepotřebuje a neodhalí mu své slabosti. Avšak opak byl pravdou. Slzy nebylo možné zastavit, tak jako nebylo možné silou vůle postavit přehradu. Byl si velice vědom toho, co pro něj toto rozhodnutí znamená. Musel opustit Shizuka, svého milovaného Shizuka, pro kterého by byl schopen i zabíjet nebo se dokonce vzdát nároku na vlastní život. Jediné, co nesměl, bylo ohrozit svou přítomností, jeho bezpečí a to se stalo. Nešlo to tedy jinak, než jej opustit, pro dobro obou.
„Nemiluješ? Jak nemiluješ? Nerozumím tomu.“
Mladík byl v rozpacích, to přece nebylo možné. Nemohlo by se stát, že by ho Yzai nechal. Ne, teď. Ne, když oba moc dobře věděli, jak hluboce se milují a potřebují. Yzai byl jeho osudem, byl vším, co si kdy přál, a nyní ho měl ztratit. Rozhlížel se po jejich společném bytě, který si nábytkem zařídili teprve nedávno a který měl snad předurčené zůstat prázdný. To byl konec světa, tak, jak ho Shizuko znal.
„Já Tě stále miluji Yzai, nenechám Tě jen tak odejít z mého života, jakoby si nic neznamenal. Netušil jsem, že jsi tak nešťastný. Slibuji, že udělám vše, abych Tě opět učinil šťastným. Jen neodcházej, prosím.“
Žadonil rozpačitý a vyděšený Shizuko, jenž se nebál ukázat slzy. Nebál se pravdy, která bolela tak, že měl mladík pocit, jakoby mu srdce mělo každým okamžikem explodovat, neboť ztratilo vůli pumpovat drahocennou krev do oběhu zraněnému tělu. Shizuko se pomalu přibližoval k Yzaiovi, díval se mu zpříma do očí, ve snaze sdělit mu vše, co se nedalo vyjádřit slovy. Připomenout mu drahocenné, společně prožité chvíle, kdy se oddávali rozkoši v posteli, nebo se jen něžně mazlili, pro radost z faktu, že jsou spolu. Uplakaný Shizuko, Yzaie opatrně objal, aby se mu nerozplynul, ale začal ho svírat pevněji, neboť jeho strach z toho, že mladíka ztratí navždy, přerůstal v bestiální chtíč po jeho blízkosti. Přesto se přiměl, co nejjemněji ho políbil do vlasů. Voněly po mangu, jeho oblíbená vůně. Nikdy ho nesměl opustit, ne, takový život by pro mladíka znamenal umírání. V tom se mu Yzai hrubě vytrhl z obětí a odstrčil ho od sebe takovou silou, že Shizuko upadl na podlahu. Neovládl se, zakázal si cit i když jej potřeboval. Dunivý zvuk, který se následně ozval, byl následkem nárazu lebky na tvrdé kamenné dlaždice.
„Nikdy jsem s Tebou šťastný nebyl!“ Vykřikl na něj Yzai tu největší a zároveň nejbolestivější lež, jakou kdy vypustil z úst. Ale nemohl jinak, nebylo cesty zpět. Otočil se a rychlými kroky vyšel ze dveří, aniž by se ohlédl. Bál se, že kdyby to byl přece jen udělal, srdce by mu nedovolilo odejít. Nasedl do auta, ale nenastartoval, čekal, zda ho bude Shizuko následovat. Dveře zůstávali zavřené a Yzai usoudil, že jeho milý dostal rozum a nechal ho opustit jejich dům, jejich vztah i jejich život.
„Zachránil jsem Ti krk, Shizuko, jednou mi poděkuješ.“ Oddechl si Yzai, ačkoli byl stále v pokušení vrátit se dovnitř a odprosit Shizuka, tisíckrát mu šeptat, jak moc ho miluje a nikdy neopustí. Na to bylo pozdě.
Roztřesenými prsty si sáhl do kapsy kalhot a vytáhl zažloutlý, zmuchlaný dopis. Opatrně ho rozbalil, přičemž dával pozor, aby ho náhodou trochu neroztrhl. Začal číst.

Drahý Yzai,
nemohu ani vyjádřit hlubokou lítost nad Tvým současným vztahem s tím ubožáčkem, Shizukem. Popravdě, vůbec nechápu, jak ses mohl s někým takovým zaplést. Ty, tak krásný, tak upřímný a laskavý. Máš na mnohem víc, než pouze na spodinu. Ujišťuji Tě, že nikdo Tě nedovede milovat tak mnoho a vroucně, jako já. Ve vězení jsem na Tebe myslel každý den a modlil se k Bohu, abych se k Tobě mohl vrátit. Dlužíš mi to, Yzai. Byl jsi v tom se mnou, vzpomínáš? Dlouhé tři roky jsem tam hnil sám, ale tys měl být vedle mě. Já byl tak velkorysý, že jsem byl zticha a nechal Tě žít si svobodně. Každý den, dlouhé čekaní na ten jediný dopis, který jsem nedostal. Ale teď, teď když jsem konečně venku, už nám nic nebrání v naší lásce. Chci Tě zpět a již nezbude nikdo, kdo by mi Tě vzal. Buď si tím jist.
Nashledanou, Tvůj milovaný Reiko

Reiko Nakano. Yzai moc dobře věděl o koho se jedná. Nesměl ohrozit Shizuka. Už dost na tom, že Reiko věděl, s kým žije. Musel ho sledovat. Nikdy by nedopustil, aby se Shizukovi něco stalo jeho vinnou. Raději ho opustí, aby mu zachránil život. Reiko byl schopný něčeho víc, než jsou jen výhružky, tahle vražda by nebyla jeho první.
„Sbohem, Shizuko. Nikdy jsem s nikým nebyl tak šťastný, jako s Tebou. Vždy Tě budu milovat, můj drahý.“
Zasunul klíčky do zapalování, nastartoval, naposledy pohlédl k tichému domu a odjel za svou budoucností.

Na chodbě domu, bezvládně leželo nehybné Shizukovo tělo. Kolem hlavy se mu pomalu rozlévala rudá kaluž, mísící se se slzami. Chlapec by ještě dokázal vstát a zavolat si pomoc, avšak neměl důvod. Nebylo proč žít. Yzai ho opustil, tudíž i vůle k životu. Jeho milovaný jistě nezamýšlel mu nijak ublížit, když ho od sebe odstrčil, ale Shizuko upadl tak nešťastně, že již nebude třeba cizí pomoci. Myslel na něj, na svého Yzaie, na všechno hezké a nyní tak vzdálené. Cítil, jak mu víčka pomalu povolují, což předznamenávalo blízký konec.
„Odpusť mi Yzai, že jsem Tě nedovedl učinit šťastným.“