Srdce Bookmana

„Prober se, hlupáku!“ zahřměl někdo u Laviho hlavy, až sebou trhnul. Ihned mu došlo, že to byl děda. Otevřel oči a ublíženě se na něj podíval, ale pohled Bookmana byl nemilosrdný.
„Co chceš, dědo? Vždyť tam ještě ani nejsme.“ Lavi si držel hlavu v místě, kam tušil, že hned dostane ránu, což se také stalo. Nebylo divu, prokázal, že není tak moudrý, jak by si starý muž přál. Vlak v kterém se nyní nacházeli, totiž v zápětí zastavil. Lavi byl docela rád, že tuhle misi vzali. Nyní se nacházeli v zemi, kde ještě nikdy předtím nebyl, a totiž v Rusku. Bylo tu o dost chladněji, než byl zvyklý, ale nebylo to ještě úplně nejhorší.
Vzali si své kufříky a rozhlíželi se, jestli neuvidí nějakého findera, který by je měl lépe informovat o situaci. Nemuseli ho hledat moc dlouho, protože onen finder si našel je. Jejich uniformy byly z dálky dobře vidět, a Laviho oranžový šál, který si zrovna lépe uvazoval, aby mu bylo tepleji, dost svítil.
Finder došel až k nim. „Zdravím vás, exorcisti. Já jsem Sergej a povím vám, co jsem zatím zjistil,“ řekl. Nesměli ztrácet čas. Jestli skutečně byla poblíž innocence, mohla ji kdykoliv objevit nějaká akuma a donést Earlovi.
Lavi si mladého muže krátce prohlédl. Měl vlasy černé jak uhel, které byly velmi dlouhé. A to tak moc, že ačkoliv měl přes hlavu přehozenou kápi, vyčuhovaly. Kvůli ní mu nebylo vidět pořádně do očí. Šel jen poznat dost vážný výraz v tváři, dalo by se říci, že až tvrdý. Trochu z něj šel strach.
„Jsem Bookman, a tohle je Lavi,“ odpověděl mu starý muž a ležérně mávl rukou k zrzavému chlapci s páskou přes oko. Lavi se připitoměle zazubil a trochu na něj zamával.
„Těší mě,“ odpověděl finder klidně a tiše. „Určitě jste velmi hladoví, po takové cestě. Dovedu vás do hostince a tam budeme moci mluvit v klidu. V tuhle hodinu si nás nikdo nebude všímat.“
Souhlasili. Sergej je tam tedy dovedl, a objednali si jídlo. Bookman se chvíli poté, co jim ho donesli, nenápadně rozhlížel kolem a dával pozor, jestli je někdo nesleduje či neposlouchá. Ale byl klid. Sergej měl pravdu.
„Tak nám pověz, co jsi zatím zjistil!“ vyhrkl nedočkavě zrzek, ani neřešil, že ho stařík zas probodává pohledem. Podle něj byl Lavi až moc zvědavý a kolikrát se neuměl ani ovládat.
Finder se zhluboka nadechl a trochu si udělal pohodlí. Potom odložil příbor a začal povídat. „Říká se, že je v lese za městem podivná studna. Kdokoliv se k ní přiblíží, nebo se z ní pokusí napít, zmizí. Podrobnosti jsem zatím nestihl zjistit, a studnu jsem ještě neobjevil. Nevolal bych pro exorcisty, kdybych neměl nic ověřené, ale určitě tu je nějaká akuma. Když jsem šel zjistit, jestli se tu někde nestala nějaká nehoda, tak skutečně stala. Na kraji lesa byla rodina dřevorubce, a jednou na něj při práci spadl strom, na místě ho usmrtil. Jeho manželka mu zrovna nesla svačinu a celou tragédii viděla. Žije ještě s dcerou, ale i když ji měla po boku, tak se z toho prý zhroutila. Už ji tu ve vesnici dlouho neviděli.“
Bookman se nad jeho slovy zamyslel, zatímco se Lavi cpal. Všechno sice bedlivě poslouchal, ale měl takový hlad, že se nemohl zastavit. „Takže se tam máme jít podívat, ano?“ zeptal se Bookman. Sergej kývnul hlavou. „Dobrá tedy. Lavi, dojíš a půjdeš tam. Já se ještě projdu po vesnici a pokusím se zjistit něco víc. Sejdeme se zase tady.“
Lavi souhlasil, protože mu nic jiného nezbylo. Naházel do sebe zbytek jídla, pak se zvedl a vyslechl si od findera, kam by měl jít. Krátce se podrbal ve svých ne zrovna upravených vlasech a vyrazil.

Malá chatka na kraji lesa byla vidět hned, jak vyšel ven z vesnice. Trochu přidal do kroku a usmíval se sám pro sebe. Tahle mise by měla být snadná, i kdyby nenašli innocence, byl to pro něj přinejmenším zajímavý výlet. Byl už blízko chatičky, jenže to, co zahlédl před ní, mu vyrazilo dech. Postávala tam slečna, byla k němu sice zády, ale figuru měla přesně podle jeho představ. „Strike!!“ ozvalo se z jeho hrdla, až dívku vylekal. Trhla sebou a otočila se. Překvapení nebralo konce. „Allene?“ zeptal se a popošel až k ní s lehce zvednutou rukou.
Děvče se zmateně pousmálo. „Pažálsta?“ řekla.
Sice nevěděl co mu přesně řekla, ale udělal k ní ještě pár kroků. Pozorněji se na ni zahleděl. Muselo to být jen nějaké šálení, nebylo možné, aby vypadala jako jeho kamarád. Při bližším prohlédnutí zjistil, že nemá bílé vlasy, jen opravdu světle blond, a také neměla jizvu přes oko. Dokonce musela být i starší než Allen. Mohlo jí být tak osmnáct let, jako Lavimu. Co dalšího se dalo z prvního pohledu zjistit, bylo, že je to skutečně dívka, což se o Allenovi říci nedalo. Mladík se konečně vzpamatoval z prvního šoku.
„Ehm… omlouvám se, ale zdá se, že vám nerozumím,“ řekl jí anglicky.
„Ach, vy nejste zdejší?“ podivila se, ale pak se znovu mile usmála, měl štěstí, že dívka angličtinu tak nějak ovládala. Lavi cítil, že mu do tváře jde lehké rudnutí.
„No, to samozřejmě nejsem…“ začal mluvit, a nějakou dobu jen tak tiše postávali. Mladému muži chvíli trvalo, než si vzpomněl, co tam vlastně dělá. Nervózně si dal ruku do vlasů. „Tedy… chtěl jsem… je mi to trapné, ale… slyšel sem o té nehodě, co se tady stala. Jak je na tom vaše matka?“ dostal nakonec ze sebe.
Výraz na tváři dívky byl mírně šokovaný a pak rozzlobený. „Co je vám po tom?! Musíte do toho všichni strkat nos? Už mám plné zuby všech těch zvědavých lidí, co nám nedají pokoj!“ vyletěla, a bylo na ní znát, že se mírně chvěje. Lavimu došlo, že asi dost přestřelil. Měl být daleko opatrnější. Děda nebude mít radost. Jenže co teď? Před ním stála dívka, která vypadala na to, že se každou chvíli rozpláče. Rozhodl se, že se ji pokusí trochu utěšit. Udělal k ní ještě další krok a jemně ji vzal do náručí. Dívka po něm střelila zlým pohledem, ale v očích se jí zaleskly slzy.
„Omlouvám se…“ zašeptal. Musel ji nějak uklidnit a musel z ní získat nějaké informace. Nebyl si jistý, jestli si povede dobře. Dívka prudce zakroutila hlavou a přitiskla se k němu blíž. Teď už se tak docela neovládala a nechala slzy proudit ze svých očí.
„Běžte pryč… něco se vám stane, jen odejděte. To bude to nejlepší, co můžete udělat…“ říkala mezi vzlyky.
Lavi ji chvíli neobratně hladil po zádech, ale pak ji od sebe trošku odstrčil, aby se jí mohl podívat do tváře. „Že se mi něco stane? Co by se mi mělo stát? Slečno, povězte mi všechno.“ Měl pocit, že z ní nakonec pár věcí dostane. Pevně v to doufal, ale tahle situace měla přeci něco do sebe. V jeho náručí se koneckonců nacházela krásná dívka.
Možná to bylo jakousi aurou, která se okolo chlapce s páskou přes oko vznášela, nebo možná se objevil v dobrou chvíli, ale dívka po krátkém zaváhání skutečně začala mluvit. „Ale… dáte mi potom pokoj, ano?“ Vrhla po něm uslzeným pohledem a krátce se zamračila. Lavimu jako kdyby se na chvíli zastavilo srdce. Kdyby si nebyl jistý, že je to dívka, a kdyby jí nescházela ta jizva, skutečně by si myslel, že je to Allen. Přikývl. „Jsem přesvědčená, že vás už někdo informoval o tragédii v naší rodině. Od té chvíle už není matka to co bývala. Skoro nejí a neustále posedává ve svém pokoji. Smrt otce ji musela skutečně velmi ranit. A pokud někam vyrazí, tak odejde beze slova a potom třeba není doma celé dny… mám o ní strach. Opravdu se o ni bojím, a otec…“ Dívka se zajíkla a zmlkla. Jakmile ucítila Laviho ruku na svých vlasech, lehce se zachvěla.
Mladý Bookman chvíli zaváhal. Její matka by klidně mohla být akuma. Všechny stopy k tomu ukazovaly. „Slečno, jak se jmenujete?“ zeptal se jí. Nyní přemýšlel o tom, že by se k ní dostal blíž. S její pomocí mohl odhalit, jestli se skutečně stala její matka akumou, nebo ne, dokonce objevit, jestli je tu někde innocence.
„Selena…“ šeptla bez zaváhání a maličko červená v tváři se k němu víc přitiskla.
„Mise „sblížení“ úspěšně zahájena!“ Pomyslel si Lavi a sám pro sebe se zazubil. Ještě ji nechával u sebe v náručí, ale už plánoval, jak akumu odhalit. Chvílemi byl připravený se bránit, kdyby akumou byla samotná Selena, ale pomalu to začal vylučovat. „Já jsem Lavi. Povíš mi ještě něco? Víš… já tu vyšetřuji jistá úmrtí, moc by mi to pomohlo…“ začal. Doufal, že ji moc nerozčílí. Přišlo mu, že na něj předtím docela slušně vyjela.
Dívka na krátkou dobu ztuhla, ale nakonec se znovu uvolnila. Ještě chvíli byla zticha, ale nakonec tiše promluvila. „Většina úmrtí se odehrává v noci. Tam. V lese, u studny. V tu dobu se tam každý bojí chodit. Občas se tam ráno najde oblečení a tělo není nikde k nalezení. Lidé tvrdí, že je do sebe ta studna vsává, ale to je podle mě nesmysl…“
Lavi pomalu ani nevěřil, že se mu to povedlo. Měl stopu. A stačilo tak málo. Teď jen zjistit, kde ta studna je. „Seleno, povíš mi, kudy se tam jde? Nebo ještě lépe… dovedla bys mě tam? Nejlepší by to bylo v noci, ale… jestli nechceš…“
Zvedla k němu hlavu. Z jejích očí byl cítit strach. Jak se i on zahleděl do těch jejích, znovu se mu rozbušilo srdce. V duchu zaklel a v tuhle chvíli ho skutečně mrzelo, že Allen není dívka, protože by určitě vypadal podobně jako ona. Ale na druhou stranu byl rád. V tom případě by se ani jako Bookman moc neovládl, kdyby s ním nějaká taková dívka byla často v kontaktu. Tuhle tu prostě nechá a jen si na ni třeba občas vzpomene.
Moc mu nedůvěřovala, to mohl poznat. Ale i přes to souhlasila, že ho tam dovede. Nebyl si jistý, jestli je tak odvážná, nebo jestli chce na záhadu přijít i ona. Rozhodně by tam sama nešla, ale s někým se očividně nebála, takže přeci jen odvaha?
Ještě se rozloučil a dohodl se s ní, že se po večeři vrátí. Ať ho určitě čeká hned, jakmile se setmí. Sám si musel zařídit ještě drobnou věc, než vyrazí. Musel informovat dědu.

Bookmana našel před hostincem, kde měli mít sraz. Hned k němu popoběhl a začal o překot chrlit veškeré informace, co získal. „…a pak mi řekla, že mi to místo ukáže. Ale nejsem si jistý, jestli bys měl také chodit. Ještě ji vyplašíš,“ zakončil svoji řeč. Starý moudrý muž se na něj trochu nedůvěřivě zadíval, pak na chvíli zavřel oči a zamyslel se.
„Dobrá Lavi, půjdeš tam sám pod podmínkou, že všechny podrobnosti pečlivě zaznamenáš. Já toho zjistil daleko méně. Jen to, že lidé skutečně mizí, a podobnou historku o studni.“
„Alespoň něco. Takže studna tam někde skutečně bude… no, mám tam zajít po večeři, tak vyrazím těsně, než se setmí.“ Lavi se potom krátce zamyslel. Co ho asi dnes večer čeká? Trochu připitoměle se usmál, když si představil, jak s ní bude sedět za svitu měsíce někde v lese… než jeho fantazie stačila ulítnou směrem, kam by neměla, zasloužil si od Pandy další pohlavek za to, že ho nevnímá. A večer se kvapem blížil…

Po dobré večeři zrzek pospíchal na místo srazu se Selenou. Pomalu se už stmívalo, byl rád, že s ním děda doopravdy nešel. Bylo by to otravné a možná by dívka už vůbec nedůvěřovala přítomnosti dvou neznámých lidí, místo jednoho.
Mladá Ruska už seděla před domkem na lavičce a občas ho vyhlížela, musel se sám pro sebe pousmát, když ji tam tak viděl. Z dálky na ni zamával a ona vstala. Udělala pár kroků jeho směrem a pak kousek popoběhla. „Lavi! Pospěšme si do lesa, než se úplně setmí, ano?“ sdělila mu už u něj, on přikývl.
Beze slov zapluli do lesa. Lavi se na ni občas nenápadně podíval. Nedovedl si to vysvětlit. I když se to snažil přemoci, něco ho k ní neustále přitahovalo. Jenže než to stačil pojmenovat, už byli vprostřed lesa u obyčejné studny.
„Tady to je…“ šeptla tiše, jako kdyby nechtěla zdejší atmosféru porušit sebemenším hlasitým zvukem. Místo se zdálo celkem strašidelné, ale nic, na co by nebyl zrzek zvyklý. Zato na Seleně bylo znát, že má určitě alespoň trochu strach.
„Hmm… já bych se tu posadil a počkal, jestli se tu něco stane,“ začal mluvit. „A jestli se bojíš, tak pojď klidně až ke mě,“ dodal a rozverně se usmál.
„Nech toho! Já nemám strach,“ zabručela, její hlas ji ovšem dost zrazoval, značil pravý opak, ačkoliv se to snažila skrýt.
Opatrně se posadili na místo, kde měsíc přímo prosvítal skrz stromy. Oba byli ve střehu, ale protože se nic dlouho nedělo, tak jejich pozornost polevila. Začali se normálně bavit, tiše, ale obyčejně. Netrvalo dlouho a Laviho řeči Selenu rozesmávaly, a na druhou stranu byl Lavi okouzlen, že dívka není jen hloupá děvečka z vesnice. Atmosféra se měnila z minuty na minutu, až přišli na to, že se vzájemně dívají do očí. Lavi ucítil Seleniny rty na svých. Přivřel oči a když si ji chtěl k sobě trochu přitáhnout, odstrčila se od něj a vyskočila na nohy.
„Omlouvám se! Tohle jsem… neměla!“ zvolala poplašeně, Lavi nestihl reagovat. Věděl, že by ji neměl zastavovat, teď už ten pocit dovedl pojmenovat. Byl zamilovaný, a to byla věc, co se Bookmanovi nesmí stát. Nějakou dobu váhal, nevěděl, co by měl dělat, jenže to už se dívka rozeběhla pryč. Ve chvíli kdy vyrazila, zašustilo křoví. Před nimi se rýsovala podivná věc. Lavi ztuhl. Srdce se mu prudce rozbušilo. Akuma!
„Svojí dceru nikomu nedám!“ zahřměla, musela to být duše jejího otce, co z akumy mluvila. V tom okamžiku na mladíka zamířily střely, a než stačil vytáhnout kladivo, Selena skočila do jejich dráhy.
Rychle ji vzal do náručí a zděšeně sledoval, jak se jí na obličeji a po těle objevují černé hvězdy. Všechno se seběhlo tak rychle. „Seleno! Selenko!“ volal zoufale a se slzami deroucích se do jeho očí, na ni zíral.
„La… Lavi…“ řekla ztěží a natáhla ruku k jeho obličeji. „Tohle se nemělo stát… neměli jsme sem chodit… znám tě sotva chvíli, ale vím, že tě milu…“ Poslední slova už nedořekla, rozpadla se na prach a zůstalo po ní jen oblečení. Lavi ho pevně sevřel v rukách a ucítil drobnou slzu, jak mu nyní stéká po tváři.
Tohle mladému nástupci Bookmana stačilo. Měl tu akumu zlikvidovat hned, měl Selenu ochránit! Pevně sevřel kladivo, ignoroval hlas ve svojí hlavě, co mu vyčítal, že nebojuje o život, ale z pomsty. Ignoroval všechna bookmanská pravidla, byl rozzlobený a nešel zastavit. Zvětšil kladivo.
„Zabil jsi moji dcerku! Zabil jsi ji!“ křičela akuma.
„To není pravda! Zemři!!“ zaječel Lavi nazpátek a běsnivě svým kladivem švihl. Ve svojí zuřivosti nevnímal nic jiného, než tu zžírající touhu po pomstě. Akuma prudce střílela střely, zatímco se exorcista bránil svým kladivem. Poslední možnost…
„Ohnivá pečeť!“ vykřikl s nepopsatelnou směsicí emocí v hlase. Znovu máchl, nyní už s pečetí, kladivem. Na zemi se objevilo rudé kolo. Vyšlehl pilíř ohně a akumu spálil na prach.
Celý se chvěl. Pomsta byla dokonána. Znovu sevřel v ruce kladivo, pak ho zmenšil a zastrčil na své místo. Zadíval se na Selenino oblečení, co leželo na opodál a zhroutil se. Praštil pěstí vší silou do země. „Zatraceně! Zatraceně!!“ křičel ze všech sil. Jenže to už hlas v jeho hlavě zas nabíral na síle a nedal se ignorovat.
Kdo jsi?
„Jsem nástupce Bookmana…“ šeptl Lavi a potlačil další slzy deroucí se do jeho očí.
Jaký má Bookman být?
„Bookman je jako vítr. Nikde se nezastaví, a je neutrální. Vše musí nezkresleně zaznamenat…“ Teď už byl jeho hlas dokonale bez emocí.
Tak jím buď! Bookman nepotřebuje srdce!
„Ano… budu… Bookman nemá srdce…“