Spravedlnost jsem já! 7. kapitola

Souichiro Yagami

Nejde to. Nemůžu Lighta podezírat. Znám ho přece lépe než Ryuzaki! Light je můj syn a já vím, že něčeho takového by nebyl schopen. On má zdravý smysl pro spravedlnost… a ne tak zvrhlý jako Kira.

Jsem si tím jistý. Odmala jsem svého syna vychovával tak, aby věděl, co je to spravedlnost, aby se nedopustil jednoho jediného zločinu. Nedokázal by nikomu ublížit. Nedokázal by být… několikanásobný vrah.

Ne, prostě ne! Musím to Ryuzakimu nějak vymluvit… nemůže se takhle… tohle je na mě moc.

Kira je… sobecký, zvrhlý maniak s vražednými sklony. Zapsal se do historie Japonska a navždy v ní zůstane. Přesto, budu se snažit, aby v přítomnosti zůstal co nejkratší dobu. Tohle musí skončit.

Light má po zkouškách a zanedlouho má jít k policii. Odmítám ho, přestože bych byl tolik rád, aby nám pomohl. Nemůžu ho do toho zatáhnout. Kira by ho mohl zabít jako spousty dalších policistů. Nechci mít na svědomí život svého syna. O to víc, L mu nedá pokoj, dokud Light neudělá něco, čím jej vyvede z omylu. I když, jak nad tím přemýšlím, myslím, že až do úplného dopadení pravého Kiry mu nedá pokoj, ať už by měl důkazů sebevíc. Ta jeho procenta mě znervózňují. Nejdříve podezíral na 7%, teď je to… podle něj 14, 5%. Tím číslem mě nepředstavitelně rozčílil.

Musím si s Lightem vážně promluvit, odkládání nemá v tomhle případě žádný smysl. Musím mu říct o tomto případu, o tom, že L ho podezírá. Musím ho donutit k tomu, aby mě přesvědčil, že on není Kira. V jeho případě by to znamenal dlouhý smích a ujištění, že to on není. Možná by se cítil ukřivděný. Ale já to prostě musím zkusit, není času nazbyt. Jakmile přijdu domů, řeknu mu to.

***

Nějak mě ta odvaha přešla. Sedíme u večeře, je ticho. Sayu se snaží se svou matkou klábosit, ale i ona cítila to napětí ve vzduchu. Lighta jsem pozoroval. Bylo mi podezřelé, že vše okázale ignoroval - nevšiml si snad ani atmosféry, pohledů členů rodiny nebo něčeho jiného? Byl naprosto v klidu, nepředstíral to. Rozčílilo mě to.
„Lighte, musíme si promluvit.“ Řekl jsem konečně. Zvedl hlavu, věnoval mi dlouhý upřený pohled. Ani teď nevypadal, že bych ho snad vyvedl touto větou z míry. Proč mám jen pocit, že ho chci nachytat, proč v něm chci vidět tu zmatenost? Když je klidný, vzbuzuje ve mně pocit, že ví, nad čím přemýšlím a že ví, proč s ním chci mluvit. Jako by věděl, že ho podezíráme, jako by věděl všechno. Chová se… jako kdyby byl Kira.