Slibuju!

„Nesahej na mě, rozumíš? Už nikdy!“ Vykřikl rozzlobený černovlasý chlapec, přestože jeho hněv vycházel právě z pocitu nedostatku intimity a osamělosti. Stále sám, i přes sliby a naléhání, nic se nezměnilo. Už to nedovedl snést, přetvářku a faleš, se kterou se nutil vypadat jako ten silný, kterému nevadí trávit většinu dne pouze se svými myšlenkami na něj. Jenže myšlenky a vzpomínky nikdy nedokáží nahradit opravdový cit, nejsou totéž jako polibek, nevyrovnají se něžnému milování s ním. Raději se jej vzdá úplně, nechá ho odejít ze svého života bez dalšího trápení, neb tyhle jizvy ještě jsou schopné se zahojit.
„Už nikdy? Proč? Neodháněj mě od sebe, Kaoru. Miluju Tě.“ Vydechl žalostně mladík, jehož světlé, téměř až bílé vlasy mu spadaly do čela a dráždily jej svými konečky v tyrkysových očích. Byl zoufalý, ničemu nerozuměl, avšak tok jeho mysli byl náhle přerušen dalšími ostře znějícími slovy. Bolela, zraňovala, neskutečně ubližovala.
„Přestaň! Neříkej to! Už to nechci slyšet! Lžeš mi a já už Ti nikdy nebudu věřit, Torio.“ Při jeho jméně se černovlasému zlomil hlas. Kolikrát to jméno vyslovil, kolikrát ho viděl na displeji telefonu, kolikrát jej sténal do polštáře, když uvnitř sebe cítil celou jeho délku, která si jej nemilosrdně přivlastňovala, avšak nikdy mu neublížil. Tolik jej miloval.
Světlovlasý Torio se pokoušel svému milenci pohlédnout do očí a spatřit v nich hořké slzy, které z jeho hlasu vyčetl. Musely tam být, už jen následný vzlykot prozrazoval jejich tichou přítomnost, zároveň s lítostí nad činem, který páchá. Avšak mladík se nehodlal vzdát.¨
„Nikdy jsem Ti nelhal, Kaoru. Prosím, neplač. Vždycky Ti to povím. Miluji Tě, milu…“
„Přestaň!!“ Černovlasý se již neovládl. Už si nepřál víc bolesti. Proč neodejde? Proč prostě neodejde? Už nemůžu, nedokážu to. Bože, pomoz mi! Kaoru se už nedovedl udržet na nohou a jeho křehká, štíhlá postava se svezla do kouta, kde propadl pláči nad svou slabostí. A to si přísahal, že nedá znát jedinou slanou kapku, že mu oči nezvlhnou a on se s tím vypořádá s elegancí jemu vlastní. Přesto, nyní naprosto nesobecky plakal. Proklínal se. Torio, zprvu překvapený chlapcovou reakci k němu nakonec opatrně přistoupil a klesl na kolena. Ještě nikdy neviděl, aby jeho milovaný smutnil a v tuto chvíli byl důvodem jeho žalu právě on. Tohle nesměl dopustit.
„Ššš, tiše. Neboj se, jsem tu.“ S těmito utěšujícími slovy jej pomalu, ale jistě objal, aby chlapec skutečně pocítil jeho blízkost. Kaoru, přestože měl v úmyslu se bránit a odstrčit ze svého těla ty paže, které jej již mnohokrát takto svíraly, nejednou neodporoval a poddal se hřejivému doteku. Skoro až naléhavě, jakoby právě na tuto chvíli čekal, se vrhl do mladíkovi náruče a nechal své slzy vpít se do jeho oblečení. Křečovitě se chytil jeho saka, přestože světlovlasý neměl v plánu mu utéci, naopak. Své hbité prsty proplétal v černých vlasech a nechal chlapcovu hlavu opřít se o jeho rameno a vydýchávat se.
„Slib mi to, Torio, slib mi to, prosím Tě.“ Zakňučel Kaoru jako dítě, kterým nebyl. Potřeboval to slyšet, musel mít ujištění, že vše je tak, jak být má.
„Nikdy Tě neopustím, Kaoru. Slibuju. Pokud mě budeš milovat, nenechám Tě odejít. Miluješ mě, viď?“ Na předvídanou odpověď nemusel čekat dlouho.
„Miluju Tě, Torio. Opravdu moc Tě miluju.“ Chlapec se přestal skrývat, naprosto podmaněn všemi svými emocemi se tisknul Toriovi na hruď a doufal, že jeho přísaha nikdy nebude porušena. Tolik jej potřeboval, bez něj si připadal bezcenný a nadbytečný, jako díl skládačky, která nikam nepasuje. Bez Toria pro něj svět neměl smysl a bytí váhu větší než pomalé umírání. Přesto jej měl v úmyslu opustit, avšak pouze s přáním, že mu to světlovlasý nedovolí. To bylo nutné, chtěl vědět, že o něj stále stojí, že ho potřebuje. Nyní v jeho náručí byl v dokonalém bezpečí.
„Už pro mě neplač, nezasloužím si jedinou z Tvých slz, slyšíš. Kdykoli spolu můžeme mluvit. Já jsem živý z jednoho prostého důvodu. Kvůli Tobě! Jsi mi vším, Kaoru. Nezapomeň na to.“ Slonil se nad svým černovlasým klenotem Torio a věnoval mu polibek do tmavé voňavé hřívy. Zbožňoval jeho rybízovou vůni, vždy jej dokázala vzrušit, dokonce už jen vzpomínka na ni. Chlapec se mu v objetí třásl, přestože jej mladík zahříval tělem.
„Odpust mi To. Měl jsem strach.“ Zašeptal Kaoru tiše a vzhlédl ke svému milovanému, jež nyní vypadal bezradně.
„Strach? Z čeho?“ Optal se opatrně světlovlasý a sám se pokusil dopracovat se k původu chlapcovi bázně. Nenapadalo jej nic, kvůli čemu by měl mít Kaoru právo něco podobného cítit.
„Bál jsem se, že už mě nechceš. Skoro se nevidíme, jsem pořád sám. Já.. chápu, že máš moc práce, ale… chtěl bych….chtěl..“ Černovlasý sklopil oči. „Jsem sobecký, že?“ Povzdychl si, chová se jako dívka, zbrkle a příliš neuvážlivě. Kdyby mohl, sám by se poslal k vodě i když tuto kombinaci považoval za se životem neslučitelnou. Torio se zasmál a pozvedl chlapcovu tvář jemným tlakem svých prstů na jeho bradu.
„Vůbec nejsi sobecký, jsi zamilovaný.“ Konstatoval šťastně světlovlásek a ujistil chlapce, že se pokusí trávit s ním více času. „Co třeba zítra, mám volno. Vyrazíme někam?“ Nabídl mu, přestože mu v hlavě problikl obraz všech nevyřízených dokumentů, papírů k opravení, odevzdání, podpisu. A ještě mnoho jiného leželo na jeho pracovním stole v kanceláři, kam se měl zítra najisto dostavit, kvůli neodkladné schůzce s několika významnými lidmi. Nepůjde tam, tohle bylo přeci o tolik důležitější. Kaoru okamžitě projevil nadšení.
„Vážně? Opravdu máš čas? To je skvělé, chtěl bych jet…..“ Torio už jej ale neposlouchal, stačilo mu, že byl šťastný, že byl stále jeho. Pojede, kam jen si černovlásek řekne. Jen když ho neuvidí plakat. Jeho slzy byly hříchem padajícím na Toriovu hlavu a toto provinění by si nedokázal odpustit.
Večer usínali vedle sebe, jako jedno tělo, zahřívali se navzájem natisknuti jeden na druhého a propleteni do sebe. Kaoru se nemohl cítit lepe, když vnímal Toriovu intimitu se kterou do něj ten večer vnikal a on se nechával strnout touhou po jeho teple. Skončili naprosto vyčerpaní, ačkoli všechny ty nejkrásnější pocity si užili až na samém vrcholu, kdy byli skutečně spjatí.
První paprsek smělého ranního Slunce se protáhl skulinou v okně, aby dal prozradit slova, ledabyle načmáraná na obyčejném papíře. Vzkaz:.
„Odpust, Kaoru, musím odejít naléhavě do práce.
Promiň. Vynahradím Ti to. Miluji Tě.
Torio“